Přesouvám se do Singaporu.

Je pondělí 16.1.2017. 5 dnů do Trumpovy inaugurace, Pepa Kokta si prý zašel k holiči a podle Ornely vypadá minimálně o 20 let mladší (tedy už jen o deset let starší než ona), v Číně ve svých 111 letech umřel architekt nejpoužívanějšího systému přepisu čínských znaků do latinky… a já se stěhuji do Singaporu. Na poli světových událostí je to událost podobně významná, jako že se Pepík Koktů zašel ostříhat, na poli mých osobních je to změna významu Trumpova nastoupení do role prezidenta USA.

Jedeme na letiště. Z rádia hraje AC/DC ‘Highway to Hell’ a já tiše koukám z okýnka. Má cenu začínat jakoukoli konverzaci, když ji za 15 minut usekne paní na přepážce, která se bude pídit po mém pase a kázat, ať ji odevzdám svůj 32 kilový kufr? Nemá. Skype, whatsapp, sms, email, occassional visit. A přesto to působí, jako by ji usekla navždy. Tiše koukám z okýnka a říkám si, že snad na tu cestu k letišti, nebudu zpětně vzpomínat jako na „Highway to Hell“.

Na Ruzyni dávám před odletem předražené burrito. Paní prý přivřela obě oči a dala mi sýr bez příplatků, mrká na mě spiklenecky. Slušně poděkuji a uvnitř otáčím oči v sloup. Otevírám kapesního průvodce. Třetí stranu zamažu salsou. Zanadávám si. Čtu, že je Singaporu nejrušnějším přístavem světa, nejnižší naměřená teplota byla 19,4 stupně Celsia, že je to jen 150 km od rovníku, že tvrdé zákony měly za výsledek nejnižší kriminalitu v Asii, že mix kultur přinesl pro některé až nepochopitelnou náboženskou otevřenost, že jsou lidé milí a metro funguje na jedničku. Tam se mi musí líbit. O Singaporu jsem si toho záměrně příliš mnoho nezjišťovala, neb jestli jsem se ze svých cest něčemu přiučila, pak tomu, že vědět příliš mnoho a zároveň vlastně pořád jen příliš málo a to vše příliš brzy, přivede jen nechtěné obavy z neznáma, dříve než je jim potřeba.

„Slečno, vy jste taková od pohledu sympatická, nechtěla byste se mnou někdy na kávu?“ Oslovuje mě v gatu během čekání na boarding mladý kluk-pán-muž.

„Prosím?“

Slyšela jsem dobře, ale hlava mi to příliš nebere. Jednak mám dneska k sympatickému vzezření míle daleko, a jednak nechápu, že se někdo snaží seznamovat na letišti. Vzpomínám na článek v posledním Respektu a přemítám, jestli ho pán náhodou nečetl taky a po vzoru rad amerického psychologa Ellise se teď po hlavě nevrhá do společensky nestandardních situací, které mohou potenciálně vést ke neúspěchu, odmítnutí a snad i ztrapnění a nebojuje tak se svými stavy společenské úzkosti. „Ano, četl“, uzavírám si pro sebe onu polemiku ve své hlavě, která se mezitím odmítavě vrtí nalevo-napravo ve znamení záporné odpovědi.

„Kam letíte?“, ptám se.

„Do Zurychu.“

„Vidíte, já do Singaporu. Tak to asi máme vyřešeno.“

„Ani, o prázdninách?“

„Ne, děkuji. Mám přítele. Dodávám na vysvětlenou a přeji mu šťastný let.

Let do Curychu je poloprázdný. Povětšinou jen businessmeni v dobře padnoucích košilích. Zurych -9. K letišti přejíždíme vymrzlým autobusem. Mám jen tenký přehoz – to že bude v Singaporu permanentně 30+ mi tady nepomáhá. Letiště v Zurychu je majestátní, studené, betonovo-skleněné. Dávám si kafe a usedám k dlouhému dřevěnému stolu vedle švýcarského George Clooneyho a mladé podnikatelky, která teatrálně nadává, že ji nefunguje wifi. Zatímco ona se pohybuje na pokraji pláče, neb nemůže přečíst poslední dva mejly, švýcarský George klidným hlasem nabízí svůj hotspot. Ona přepíná z angličtiny do němčiny a chichotavě mu děkuje, culí se na všechny strany a říká mu, že je ale vážně zlatíčko. Pozoruji je s pobavením a čekám, kdy mu podstrčí svou vizitku. Už pro tuhle scénu, jak ze špatného filmu, těch několik let němčiny stálo za to. George odchází, podnikatelka zůstává se svým kafem, sama.

U přepážky k boardingu nechává někdo zavazadlo. Stewardka volá polici. Nastupuji znovu do letadla. Vedle mě je rodina s dvěmi nejrozmazlenějšími dětmi široko daleko. Let vedle nich buď prospím, anebo protrpím.

A pak se vzbudím v Singaporu.