Tak já jedu na Taiwan.

Tak já jedu na Taiwan. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit – asi tak podobně jako tomu, že Ivetka Bartošová stále ještě dokáže zaplnit přední stránky bulváru. Ještě tři týdny zpátky jsem nevěděla, jestli to nakonec klapne. Klaplo. Dostala jsem stipendium na půl roční studium čínštiny a tenhle post píšu z letiště v Pekingu.

O Taiwanu, přiznám se, toho vím málo, pramálo. Asi o dost míň než by se vůbec na někoho, kdo tam bude půl roku, slušelo. Ono totiž, když jsem po dvouměsíčním kolotoči s česko-britsko-taiwanskými úřady, konečně splnila vše, co jsme k získání stipendia splnit měla, byla na pořadu dne především moje diplomka. A tak neproběhlo ani velké slavení, ani velké těšení se, ani velké zjišťování informací, neb myšlenkami jsem byla opravdu zcela jinde než u Taiwanských pláží. Diplomku jsem odevzdala dneska v 9:30 a v 11:30 už jsem u přepážky Air China platila 45 liber extra za 4 kila nadváhy. A na Taiwan odjíždím s pocitem jakéhosi dejavu, neb podobně jak jsem dva roky zpátky odjížděla do Číny s vědomím veskrze toho, že Čína je velká a hlavní město je Peking, tak i dnes jsem do letadla nasedala s podobnou úrovní znalostí, aneb že Taiwan je ostrov u Číny, hlavní město je Taipei, a čínsky že se tam prý mluví s taiwanským přízvukem.

Do Taipei teda jedu za studiem čínštiny. Půlroční stipendium 25,000 NTW měsíčně, které bohužel zcela určitě nepokryje všechny výdaje, jsem dostala od Taiwanské vlády. Ta se v podobném duchu jako britský British Council nebo čínský Confucius Institute snaží touhletou nenásilnou cestou rozšířit povědomí o své zemi a kultuře. Takže od září do února budu mít tři hodinky čínštiny denně a po zbytek dne pak nohy hore. Tak jsem si to alespoň představovala, než se mi jeden z kantorů v Londýně od srdce vysmál, že prý jde vidět, že jsem ještě neměla tu čest setkat se s čínskými učiteli a že u tří hodin denně to určitě neskončí. ‚Mno, uvidíme‘, řekla jsem si, jak mám od toho, co jsem prošla kurzem stress-managementu v oblibě říkat na cokoli, co by mě mělo asi nějak znervózňovat, ale přitom jaksi vůbec neznervózňuje, a jelo se dál. Celkově, ono flegmatické ‚mno, uvidíme, v souvislosti s tím mým taiwanským dobrodružstvím pronáším snad i více než bych měla. ‚Mno uvidíme‘ používám na to, že netuším, jak se z letiště dostat na onu autobusovou zastávku, kde mě má někdo vyzvednout, na to, že nevím, jak budu zítra hledat školu ve změti ulic bez popisků v latince, které budou beztak vypadat všechny úplně stejně, na to, že první dva týdny budu spát u naprosto cizího Taiwance, který si mě společně s jeho přítelkyní našel na netu s vidinou procvičování angličtiny, a taky na to, že mě  – alespoň podle historek mých zcestovalých kamarádů – čeká půl roku ve švábím doupěti. A šváby ty já prosím tuze nemusím. Ještě víc než můry. A to, mohly-li by můry vyprávět, zajisté by mi daly za pravdu, že můry já nemohu opravdu hodně.

Tenhle post píšu na letišti v Pekingu, kde mám dvě hodiny na přestup. Letiště je to jako každé jiné, jen snad, že nám tady z ampliónů jen tak jakože nic hrajou Mozarta, že Starbucks nabízí čínské čajové pečivo a že se na mě David Beckhamů potutelně usmívá z plakátů s textem složených z matoucí směsi čárek a teček. Ale jak říkám, jinak všechno tak, jak kdekoli jinde. Už náš volají, což znamená, že za tři hodiny jsem v Taipei a pak? Mno, uvidíme, ono se to ňák udělá.

Odjezd z Londýna Pekingské letiště Pekingské letiště Pekingské letiště Taipei - Immigration check

 

 

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s