O tom, jak jsem v metru potkala mnicha

Taipei je v mnohém úžasný, to co na něm mám ale snad úplně nejradši, je to, že je zelený a že stačí půl hodinka na skútru, popř. metrem a člověk se ocitne v nádherné přírodě zcela mimo ruch velkoměsta. Bylo hezky, a tak jsem konečně vyrazila na ten slavný Maokong, o kterém tady všichni básní. Lanovka “Maokong Gondola” Vás potahá přes místní zelené vrchy, a za 20 minut vyplivne na místě, které kdysi bývalo největší čajovou plantáží poblíž Taipei. Dnes je tam nepřeberné množství čajoven, které kromě vysoce kvalitního čaje nabízí i vysoce kvalitní výhledy na Taipei a kopce kolem.

IMG_5444

A protože spolubydlící měl schůzku s jednou z řady svých taiwanských kamarádek, spolužáci měli velkou potřebu se učit (což jsem dneska měla asi dělat i já) a zbytek lidí, co se mi tu mihlo životem, měli už jakýs program a z mého: „hej za hodinu odjíždíme na gondolu“ nebyli úplně nadšení, jela jsem sama. Jsem jedináček, co poměrně dost trajdá z jedné země do druhé, takže cestovat sama mi nevadí. Vlastně, mnohdy mi to vyhovuje i víc, než se štrachat s kupou lidí. Ale musím říct, že tady jsem si tak nějak zvykla mít kolem sebe vždycky někoho, a tak jsem z toho svojeho one-man-show výletu nebyla úplně nadšená. Náladu mi ale zvedla už cesta metrem.

IMG_5443A tak si tak stojím na platformě a přitočí se ke mně buddhistický mnich s holou hlavou, červeným hábitem, krásnou tváří a nízko položeným hlasem se ptá, jestli jsem Američanka. „Ne, ne.“, já na to. A on, “Takže z Evropy?“. „Jo, jo.“, já na to. „Odkud?“. „Z Česka“. A už jsem chtěla dodat něco jako, že to je vedle Německa, ale to nebylo vůbec třeba neb pán na to „Aaaa, jie ke!“ (Jie Ke v čínštině Česká republika). A už to jelo… zával krásných slov o tom, jak je Dvořákova a Janáčkova hudba (před jeho výslovností jmen našich velikánů smekám) nádherná. Já celá potěšená jsem se chtěla pochlubit, že se Janáček narodil nedaleko od mého rodného města, ale nebyl mi dán prostor, protože pán mluvil a mluvil a chválil a chválil. Po chvíli mi došlo, že zaměnil Janáčka za Smetanu, to když se začal rozplývat nad Vltavou a nad tím, jak krásná je to skladba. Ale to mi samozřejmě bylo úplně jedno a dál jsem stála s otevřenou pusou a přemítala nad tím, jak je proboha možné, že v Británii, když jsem řekla, že jsem z Česka, mi velmi často bylo odpovědí „aaah, Czechoslovakia“ a párkrát se mihla i zmínka o azbuce, Balkánu a válce v 90. letech. A tady tisíce kilometrů daleko v kultuře tak vzdálené té naší potkávám lidi, co četli české autory, znají českou hudbu a Prahu vychvalují do nebes, jako jedno z těch míst, které by tak rádi jednou navštívili. Nevím, možná je to tím, že Británie je a vždy byla státem velkým a silným a ty menší ji až tak moc zajímat nemusely a nezajímaly, zatímco Taiwan od těch dob, co v 17. století přijeli na čumendu Holanďané a Španělé a ostrůvek si rozdělili na půl než ho o pár desítek let později poslali zas o kus dál do rukou císaře čínského a  později japonského, žil pod nadvládou států větších, či ekonomicky silnější. Možná za to může těch posledních 60 let života v jisté nervozitě z toho, co můžou udělat komanči hned vedle, rozhodnou-li se, že už je ale opravdu ta snaha Taiwanu prezentovat se jako samotný stát přestane bavit.  Možná právě v tom vidí místní jakous podobnost s námi a možná právě díky tomu o nás i leccos ví. Pan mnich, původem z Hongkongu během svého monologu, který já jsem s radostí tiše poslouchala, párkrát zmínil, jak důležitý je pocit svobody národa pro vytvoření si silného pouta k vlastní zemi, a že pokud je národ pod nadvládou někoho cizího či autoritativního, občané svůj stát nikdy nebudou mít rádi onou čistou láskou, která kvete jenom z vlastního rozhodnutí. „V Číně nemají svou zemi upřímně rádi“, říkal, „někdo jim přikazuje, aby měli, a přikazoval jim to tak dlouho, až tomu uvěřili. Ale to není pravá láska, však vy jste to s Ruskem měli určitě taky tak. A vždyť vůbec, vždyť ono je to tak úplně všude – i ve vztahu k partnerovi“.

IMG_5491

Stáli jsme tam tak v tom metru, vedle nás se pochechtávali nějací puberťáci, kterým – myslím – přišlo velmi úsměvné, že mě ten pán oslovil, a já, v životě snad vůbec poprvé, přemítala nad tím, že bych muže o dobrých 20 let staršího požádala o telefonní číslo. Ale než k tomu došlo, zablikalo jméno mojí zastávky a já s velkým poděkováním vystoupila a tak nějak vnitřně potěšena se vydala za tím místním lahodným čajem. 

IMG_5478

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s