O mém prvním zemětřesení a Language Exchange

Ač se učím dnes a denně, stále to nějak nejde přes pusu. Čínská slovíčka zůstávají uzamčená někde uvnitř a ven nechtějí, a když už se jednou za uherský rok rozhodnou, že chtějí, tak se vydají na cestu vybaveny naprosto mylnou výslovností. S oblibou tak u objednávání rýžové koule ála obří sushi prosím o přidání extra porce „měsíce“ místo „tuňáka“ a místo toho, že chodím „spát pozdě“ místni informuju o tom, že „spím s Taiwancem“. A tak je to vlastně pořád dokola. Rozhodla jsem se proto, že je třeba začít s Language Exchange. A při té dnešní se zničehonic otřásla zem. 

Eva

Eva 🙂

Language Exchange je takový nenásilný levný způsob výuky jazyka, kdy se setkají dvě národnosti a chvíli jeden učí druhého a pak zas chvíli naopak. Na Taiwanu je tato forma výuky velmi velmi oblíbená. Jak mi spolubydlící vysvětlil, Language Exchange totiž dosti umně funguje i jako jakási seznamka. Místní mohou v očích vrstevníků partnerem ze západu dosti stoupnout a Language Exchange je jeden z těch nejjednodušších způsobů, jak takového partnera poznat. Já, přiznám se, nemám o taiwanského přítele prozatím žádný velký zájem. A tak abych předešla zbytečným komplikacím, rozhodla jsem se hledat na tu jazykovou výměnu taiwanskou slečnu. Štěstí přálo a já našla Evu. Eva je krásná, štíhlá, dlouhovlasá, milá a hlavně hrozně trpělivá. Vídáme se každý čtvrtek v jedné z kaváren taipeiského hlavního nádraží. Hodinu mluvíme anglicky (o češtinu Eva bohužel valný zájem neměla), a hodinu pak já složitě dávám jedno čínské slovíčko za druhým, to jen abych se na konci věty shledala s jejím zmateným výrazem a prosbou, zdali ji tu větu přece jenom nemůžu říct v angličtině.

Eva mi na první setkání donesla místní specialitu - koláčky s náplní z červených fazolí - hned jsem věděla, že tu holku budu mít ráda

Eva mi na první setkání donesla místní specialitu – koláčky s náplní z červených fazolí – hned jsem věděla, že tu holku budu mít ráda

Eva piluje angličtinu, neb má amerického přítele a chce se s ním a jeho rodinou lépe dorozumět. Amerického přítele si našla – světe div se – přes Language Exchange, a tak je asi pochopitelné, že od něj taky dostala příkazem, aby si mezitím, než on dodělá svá studia v rodné Amééérice, našla na konverzační chvíle u kávy a zeleného čaje protentokrát raději nějakou slečnu. No a hulahop, v tom přicházím na scénu já. Rodilý mluvčí sice nejsem ale za to dokážu dobře pochopit její lamentování nad tím, jak se její rodiče děsí nadcházejícího prosince, kdy se v jejich neanglicky mluvící domácnosti na dva týdny zabydlí americký hejsek označující se za přítele jejich dcery. I u nás totiž jedny Vánoce strávil kamarád neumící ani žblebt česky. Kamarád, napůl Korejec-napůl Novo-Zélanďan, kterého jsme po těch pár prosincových dní tahali všude (od půlnoční, přes výstavu betlémů, až po výlet na Pustevny v počasí, ve kterém by ani psa nevyhnal), kamarád, který po pár panácích strýcovy domácí slivovice k pobavení celé široké rodiny nebezpečně zčervenal ve tváří, kamarád, kterého jsme naučili perfektně vyslovovat větu „jedno pivo prosím“ a který si velmi záhy zvyknul na to, že místo „Michael“ se mu u našeho vánočního stromečku bude říkat výhradně „Majkííí“.

Diktát :-/

Diktát :-/

S Evou jsem se tedy sešla i včera. Mluvíme a mluvíme, večeříme a večeříme, a v tom najednou vrnění! Já jsem zrovna v polovině psaní čínské věty a moc nevnímám, protože veškerá energie se soustředí výhradně na psaní těch klikyháků. Periferně však zahlídnu, že se Eva chytla stolu. „Hmm, zemětřesení“ vypadne z ní zcela klidně, jako by komentovala to, že dvojice u vedlejšího stolu si dává další hrnek čaje. Za to já, jak mi to dojde, začnu povykovat na celé kolo „ZEMĚTŘESENÍ?? Jako vážně ZEMĚTŘESENÍÍÍÍÍ??!!!!“ Automaticky vyskakuju ze židle (zřejmě abych dodala celé situaci o píď dramatičnosti). To už se ale země zase uklidnila a já si uvědomím, že se na mě upírají lehce udivené zraky všech hostů. Na přítomné se omluvně usměju a zase si hezky zpátky sednu. Než se Eva stačí k mému řvaní vyjádřit, já už o tom zpravuju všechny méně i více blízké na Facebooku – jak taky jinak, že. A v tom druhá vlna toho podivného třepání se podlahy. Tentokrát taková, že lidi kolem až vyjekli, což ve mně vzbudilo nepříjemný pocit, že když vyjekávají i Taiwanci – obyvatelé jedné ze zemí s největším počtem zemětřesení vůbec – není to asi úplně ideální. Nechala jsem Facebook Facebookem a s lehkou panikou v hlase se Evy ptám, co máme dělat, jestli máme jít ven nebo co jako (nebýt tam, tak už určitě sedím pod stolem objímajíc kolena a odříkávajíc těch pár veršů Otčenáše, co mi babička jako dítěti při oněch sobotních návštěvách vštěpovala do hlavy). Eva ale dál sedí, ani brvou nehne, a že prý se není třeba nikterak rozrušovat, že to bude za chvíli pryč. A opravdu. Ani ne 10 sekund a je klid. Otevřu zas ten Facebook a pobavím se nad tím, že pod mým statusem „Omg, my first earthquake!“ je dalších asi 15 podobných – jsme fakt generace magorů, zasměju se a pokračuju v rozdýchávání toho, že vrnění podlahy nebylo způsobeno člověkem, ale pouze tím, že se tak rozhodla sama matička Země. Eva vše suše komentuje, že to dnešní teda bylo dosti silné, že většinou se země pohybuje jenom zleva doprava, ale že tentokrát jsme skákali i nahoru a dolů. Já sedím a znalecky kývu hlavou nad tou expertízou a ona se zas jakoby nic vrátí ke korekci mé ubohé rádoby čínské věty. Sedíme ještě dalších dvacet minut a pak finito a každá dom – Eva zcela klidně a bez výrazu, za to já, stále ještě s očima otevřenýma dokořán o trošku víc, než by vypadalo přirozeně, podivným křečovitým úsměvem a nepochopitelným pocitem jakéhosi vnitřního naplnění, že konečně vím, jak na člověka působí to, o čem jsem dosud četla jenom v novinách.

Foto zemětřesení nemám, ale tohle je z návštěvy tajfunu :D

Foto zemětřesení nemám, ale tohle je z návštěvy tajfunu 😀

O tom, co my s Evou v masivní budově hlavního nádraží cítili přeci jenom dosti jemně, se později od kamarádů a spolubydlících dozvídám, že prý bylo opravdu něco. Americké deníky během pár hodin píšou, že epicentrum bylo 150 km na jih od nás a že o život přišel jeden člověk, pár jich bylo zraněno a mnohým budovám náporem popraskaly zdi. A taková bilance je asi velké štěstí, neb se jednalo o zemětřesení jen o stupeň slabší než to tragické z roku 1999, při kterém zahynulo téměř 2300 lidí. 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s