O bydlení na Tchajwanu

O ubytování jsem toho příliš nenapsala. Začala a skončila jsem Carlem, maminkou a jezevčíkem a pak bylo ticho. A to možná proto, že jsem našla ubytování tak krásně pohodové, příjemné a bezproblémové, že ani nebylo potřeba se k němu nějak vyjadřovat. Důvod k sepsání příspěvku o mém taiwanském bydlení přišel dva týdny zpátky, kdy se taiwanští sousedé rozhodli, že té sociálně nepřizpůsobivé domácnosti za zahraničí už mají dost a nám bylo řečeno, že se máme do měsíce vystěhovat.

Má před-příjezdová představa o ubytování na Taiwanu nebyla úplně pozitivní. Očekávala jsem především ušmudlanost nejvyššího stupně, zašlost vybavení, šváby, a nutnost ignorovat nepohodlí a jakousi vnitřní nespokojenost. Nevědouc příliš, kde s hledáním ubytování začít, vsadila jsem na kamaráda č. 1: facebook. Přidala se do několika skupin ála „expati v taipei“ a doufala, že to nějak dopadne. A měla jsem neuvěřitelné štěstí, hned třetí den po příjezdu jsem celá znuděná prvními čínskými úkoly otevřela ten ďáblův výmysl facebook právě v momentě, kdy tam někdo s fousatou profilovkou a francouzským jménem postoval informace o mém budoucím bydlení. Single-pokoj za 7,500 taiwanských dollarů (cca 5100 Kč) ve velkém světlém čistém bytě ve čtvrti mezinárodních studentů, 5 minut chůze od školy a metra, spolubydlící: Kanaďan, Brito-Francouz a Francouzka.  Úkoly jsem hodila do kouta a rozhodnutá vynechat hned druhý den vyučování začala vytáčet Maximovo číslo. Běžela jsem na prohlídku, běžela vybrat peníze na depozit a první nájem, běžela ke Carlovi pobrat věci, běhala jsem celé to horké zářijové odpoledne, aby náhodou nebyl někdo jen o vlásek rychlejší a já o ten snový pokoj přišla. Tehdy už jsem za sebou měla dvě prohlídky místních bytů, a tak jsem tak nějak tušila, že najít něco v podobné kvalitě, lokalitě a ceně je téměř nemožné.

kolaz

No a pokoj byl můj. Nastěhovala jsem se, smlouvu žádnou nepodepsala, protože tak se to prý v tom našem bytě dělá. Smlouva není třeba, vysvětloval Max, prostě až se budeš chtít vystěhovat, tak za sebe najdeš náhradu a vyřešeno. Jenom mi teda nezapomeň zaplatit depozit 20,000. A já mu koukala do těch jeho kanadských očí a hryzala se do rtu, že tohle se mi vůbec nelíbí, ale zas že ten byt, že ten se mi líbí moc a že to teda risknu a uvidím, co z toho vyleze. A zatím dobrý, Max má prý ty moje peníze pořád u sebe v kufru a až já ten svůj začátkem března sbalím, tak mi je pak zas hezky vrátí.

ma chambre

ma chambre

Můj pokoj je v tom našem 4+1 ten vůbec nejmenší a díky bohu i nejlevnější. Oproti tomu londýnskému hrůza bytu, v němž jsem minulý rok z ekonomických důvodů šérovala pokoj aj postel s cizí slečnou s prakticky nulovou zálibou v urdržování pořádku, kde se vše rozpadalo, kde nám trvalo první tři týdny než jsme po minulých nájemnících vyvětrali vůni kari, kde podlaha šla s kopce tak, že se po ní dalo klouzat, kde matrace zažila snad ještě druhou světovou a kde člověk po příchodu do svého zažíval snad všechny možné pocity, ale rozhodně ne radost z takového toho domácího žvýkání, mi ten taipejský pokojíček o osmi metrech čtverečních s postelí jenom pro mě, opravdovým psacím stolem (který jsem v pokoji neměla od toho, co jsem v 18 sbalila kufr a vydala se na studia do světa), klimatizací, šatní skříní a dokonce i s poličkama, připadal a dosud stále ještě připadá, jako vrchol luxusu. Snad jen kdyby, ten výhled z okna nebyl na balkón, na němž sušíme prádlo a za nímž začíná další panelák, kvůli kterému se mi do pokoje nedostane téměř žádné denní světlo, to by pak byla úplná paráda. Ale to jsou enem také drobnosti, no ni?

Výhled z ma chambre

Výhled z ma chambre

Ma chambre v deset hodin ráno

Ma chambre v deset hodin ráno

Byt je ve čtvrtém patře jednoho z místních typických paneláčků, které mají z obou stran úzké balkónky obehnané mřížema. My na nich, podle vzoru místních sušíme prádlo a uchováváme nespočet krabic, které slouží coby koše na třídění odpadu. Třídění odpadu se tady bere neuvěřitelně vážně, takže máme speciální koš-krabicu na papír, na plastové flašky, na plastové sáčky, na sklo, na dřevo, na plechovky na pivo a samože na kuchyňský odpad. Na balkónu máme taky pračku. Pračku, která má všechny popisky v čínštině a na které se nedá nastavit teplota, a tudíž se všechno pere ve studené. A já tak jak pradlenka za dob středověku prádlo nejdřív přepírám v rukách v kbelíku, do kterého nalívám ze tři konvice vařící vody a podle typu prádla mixuju se studenou.

Výhled z balkónku, balkónek s pračkou, balkónek z krabicema ála košema na třídění odpadu, má maličkost

Výhled z balkónku, balkónek s pračkou, balkónek z krabicema ála košema na třídění odpadu, má maličkost

Náš byt má i kuchyň, což, jak jsem podle reakcí návštěv pochopila, není na Taiwanu úplně běžné. A jako další bod extra máme pana křečka. Sedí si v klícce v koutě obýváku hned vedle té nefungující plazmové televize a kromě občasného zapískání, že má hlad, o něm člověk ani neví. A já o něm nevím tak dokonale, že vlastně ani netuším, jak se jmenuje a komu patří. Byt má v každém z pokojů klimatizaci, topení však ne. Topení Taiwanci doma nemívaj. V tom září, kdy se teplota pohybovala kolem 30 stupňů mi to ani mysl nepřišlo, v listopadu ale, kdy teplota spadla na nějakých 17, jsem urychleně valila do supermarketu pro hrubé ponožky, peřinu a huňatou deku (ano, ano, jsem tvor velmi zimomřivý). A bude prý ještě hůř, bude pršet, bude vlhko a díky tomu vlhku poleze ta 12 až 15cti stupňová zima až do morku kostí a jedinou efektivní záchranou prý bude občasné běhání koleček kolem baráku. Mno, těším se.

Čínská pračka

Čínská pračka

Popelnice máme ve sklepě, což je opět něco zcela netradičního. Povětšinou tady lidé popelnice nemají a s odpadky musí čekat ne popeláře, kteří za vyhrávání Beethovenovy pro Elišku přijíždějí jednou týdně v přesně danou hodinu. A tak si naši méně šťastní kamarádi týden co týden rozdělujou službu, kdo v onen úterní večer zůstane doma a bude čekat na první tóny známé skladby a pak urychleně se všema těma pytlama tříděného odpadu vyběhne ven a vše poslušně odevzdá do rukou popelářových, aby mohl pán popelář přísným okem zkontrolovat, že jsou odpadky zabaleny v modrých vládou prodávaných sáčcích a hodit to na korbu svého vozu a za tudududududuuuuu tudududuuu tudududuuu zas odjet o kousek dál. 
Pan křeček

Pan křeček

A tak jsme si tam tak spokojeně bydleli, Max, Jeremie, Helene, pan křeček a já. Až jsme pak jednou v pátek večer udělali menší párty a přišla policie. Přišla v jedenáct večer, protože jsem ten páteční noční klid rušili celou hodinu a vlastně vůbec nepřišla kvůli hluku, nýbrž kvůli tomu, že sousedy otravoval cigaretový kouř linoucí se z našeho balkónu. Páni policajti slušně vysvětlili, že takhle teda ne a zase odešli. A v ten moment jsme pobrali i naše osazenstvo a vydali se do klubu.

Neuběhly ani dva týdny a volal landlord, že se musíme do měsíce vystěhovat, že už nás mají sousedi plné zuby. Jak vystěhovat, jak plné zuby? Já se stěhovat nechci! Kam půjdu? Proč? Co? Cóó?! Že policie přišla na náš byt tento rok již potřetí a landlord, který ani neví, kdo v bytě bydlí (ví pouze o Jeremiem a výběr spolubydlících nechává výhradně na něm), už na to nemá nervy. A pak přeci, nejsou to jenom ty párty, ale taky to věčné kouření na balkónu. Jaké kouření? Jako ta jedna cigareta týdně, kterou si Helene v pátek večer zapálí – mno a vůbec, proč nám nikdo neřekl, že se na balkonku kouřit nesmí? Mno jo, no ale i tak to není všechno, pak přece taky ty modré sáčky, že jo. To jako, že jsme zapomněli koupit modré sáčky a dva týdny vyhazovali odpadky v plastových taškách ze supermarketu?? To nás jako chtějí vyhodit za cigaretu týdně, příchod policie v 11 večer a dva týdny odpadků v nemodrých sáčcích?!! Ehm, jo! Dávám Vám měsíční lhůtu, tak se začněte pomalu rozhlížet.

Nechtěli jsme se s tím příliš smířit a tak to Helene vzala do svých francouzských rukou a zavolala prostředníkovi landlorda (landlord totiž nemluví anglicky a vše nechává na svém prostředníkovi). Prostředník vyslal svou sestru s manželem a ti za námi přišli jedno pondělní odpoledne. Modrým perem do smlouvy v čínských znacích dopsali tři body:

1)      Žádné párty

2)      Žádné kouření na balkónku

3)      Odpadky vyhazovat v modrých sáčcích

Nechali nás to každého podepsat, převzali dortík, kterým jsme jim na znamení díků zakoupili (tak se to tady totiž dělá) a zas odešli. A tak již na balkónku nekouříme (ani jednou týdně jednu cigaretu), párty neděláme (jako žádní z našich zahraničních kamarádů, neb každý si prošel podobným příběhem) a odpadky vyhazujeme výhradně v modrém. A zatím vše klape, ale kdo ví, jak dlouho bude místním trvat, než si na onu nepřizpůsobivou domácnost ze zahraničí najdou zase něco dalšího.

Aktualizovaná smlouva

Aktualizovaná smlouva

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s