Poslední den semestru, aneb Tchajpej vystavuje Moneta

Tak jsme dneska měli poslední den semestru a místo školy šli na výstavu obrazů Moneta. Před tím než v příštím příspěvku zhodnotím, co mi těch uplynulých deset týdnů intensivní čínštiny dalo, či nedalo, ráda bych dnes napsala pár řádků o naší drahé paní učitelce a o tom dnešním posledním dni semestru jako takovém.  

Naše drahá paní učitelka, již jsme za celý semestr neřekli jinak než Laoshi (čti: laošššš – čínsky „učitel“), je tvor neuvěřitelně trpělivý. Ani jednou na nás nezvýšila hlas a s úsměvem na rtech nás nechala porušovat jedno pravidlo školního řádu za druhým – nechala nás během hodiny jíst i pít (a to bohužel i Petera a ty jeho smradlavé masové knedlíky, které den co den kupoval v budce boudě před školou), používat mobil (a to i mě, co ho používala vlastně pořád a občas i během testů), a dokonce neřekla ani slovo, když jsme se o přestávkách zvesela bavili anglicky, ač na půdě toho našeho jazykového centra National Taiwan Normal University smí prý zaznít výhradně jazyk čínský.

S naší drahou Laoshi

S naší drahou Laoshi – no toš řekněte sami nejsme my s tím instagramovým filtrem krásní?

Učitel má v konfuciánských kulturách velmi vysoké společenské postavení. Obecně se dle konfuciánské etiky starším neodporuje a učitelům těm už vůbec ne. Děti nejsou na rozdíl od západu vedeny k diskusi a kladení zvídavých otázek, nýbrž k přijímání učitelem řečeného, učení se to zpaměti a vyplivnutí toho onoho během testu na papír. Mnoho z mých kamarádů, anglických rodilých mluvčích, jež zde využívají možnosti přivýdělku jako učitelé angličtiny, mi potvrdilo, že chtít po místních školácích něco jako diskusi je téměř nemožné. Děti na to zvyklé nejsou a zvykají si na to dosti ztuha.

Učitel si od žáků povětšinou drží značný odstup. Výjimkou je samozřejmě – ostatně jako asi v každé jiné zemi – vzdělání vysokoškolské – aneb Hani poděl se s čtenáři, jak ti onehdá spadla čelist, když ti kamarádka sdělila, že tomu není ani půl roku, co ukončila desetiletý vztah se svým panem ex-profesorem (- ženatým panem ex-profesorem). Ale zpět ke školám základním a středním, kde by prý kvůli přílišné familiárnosti učitel u žáků velmi lehce ztratil autoritu. A ani ta naše Laoshi, ač již léta učí cizince, v sobě postavu tradičního čínského učitele nezapřela a odstup, ten si držela značný. Za celé dva a půl měsíce, kdy s námi byla dnes a denně, nám neřekla ani slovo, ani slovíčko o své rodině. Nevíme, jestli je vdaná, jestli má děti, kde bydlí, jestli je z Tchajpeje, jestli pije kafe nebo jenom čaj, jestli ráda chodí na procházky, jaké má ráda filmy, kam jezdí na dovolenou – nevíme o ní nic (a to i přesto, že jsme všechna ta zmíněná témata za těch deset týdnů v hodinách probírali). Laoshi se vždy jen trpělivě usmívala, a když sdílela informace o Tchaj-wanu a místních společenských tradicích bývala povětšinou skoupá na slovo a když už, tak mluvila v množném čísle zahrnující celý lid tchajwanský – že jako „Tchajwanci to a Tchajwanci ono“, nikdy však ne „u nás doma to děláme tak či onak“. Ač byla velmi příjemná a vůbec ne zlá, šel z ní jakýsi respekt. Chodila vzpříma, mluvila tiše, a našim žertům se nesmála, ale pouze usmívala – s lehce přivřenýma očima a úsměvem, za nímž by se klidně mohlo skrývat „panebože to je tlupa debilů toto“.

Monet v  Tchajpej - aj ten jeho mostík postavili a lekniny vysázeli (škoda jen, že pršelo, a tak byly všecky zavřené)

Monet v Tchajpej – aj ten jeho mostík postavili a lekniny vysázeli (škoda jen, že pršelo, a tak byly všecky zavřené)

Dnes jsme tedy měli poslední den školy a Laoshi vymyslela, že trávit ho ve třídě není vhodné, že radši půjdeme na výstavu Monetových obrazů, která je v Tchajpeji do poloviny února k navštívení. Aby toho nebylo málo, neb přeci jenom má být ten náš kurz kurzem intensivním, že si pak ještě na rychlovku skočíme do National History Museum, abychom během pár minut proletěli čínsko-tchajwanskou historii. A abychom tu čínštinu ten den ale úplně nevypustili, tak že se po prohlídce muzeí, budeme ptát náhodných lidí na otázky, které pro nás připravila. Otázek bylo celkem pět a všechny se nesly v podobném duchu typu: „Chodíte rádi na výstavy? A jak se Vám líbila ta dnešní? Do jakých muzeí nejraději chodíte?“  Zajímavá to idea, věru, zajímavá, leč v praxi v mém případě vůbec nefungovala. Paní, kterou jsem si vyhlédla, po chvíli mého ubohého snažení totiž raději přešla do plynné angličtiny s omluvou, že mi vůbec nerozumí, no a tak jsme si místo otázek o výstavě Moneta hezky popovídaly o tom, jak je Praha krásná a že byla minulý víkend pracovně v Londýně.

Tchajpej žije Monetem.

Tchajpej žije Monetem.

Po výstavě nás Laoshi pozvala na čaj. Jak o tom mluvila ještě tehdá týden zpátky ve třídě, zdálo se, že půjdeme minimálně na několika-hodinovou ochutnávku tchajwanského čaje v přinejmenším Čankajškově oblíbené čajovně. Místo toho, jsme ale skončili v Dante Coffee, místním řetězci kaváren ála levnější Starbucks. Laoshi hned na začátku hlasitě pronesla, že nás dneska zve a začala objednávat a objednávat. Každému koupila místo čaje latte, a taky belgické waffle, anglické toasty a mexické quesadillas. A pak jsme tam tak seděli a tahali témata až z paty, neb ona o nás již věděla všecko, co by se slušelo vědět, a o my o ní zas nevěděli nic a vlastně ani netušili, na co se můžem a nemůžem zeptat. Poseděli jsme půl hodinky, a pak se sebrali a šli domů.

Rozloučení s Laoshi, bylo po těch třech měsících, kdy jsme se vídali dnes a denně, takové zvláštní. Nepodali jsme si ruku, jen jsme se na sebe všichni usmáli, my jí velmi děkovali jak za dnešní pohoštění, tak za tu neskonalou trpělivost během uplynulého semestru. Na závěr jsme udělali několik společných fotek, a pak si řekli na shledanou a šli dom. A teď mám dva dny volna a pak zase nanovo, avšak tentokráte s jinou Laoshi a jinou třídou a upřímně doufám, že v méně intensivním stylu výuky, neb další takový podobný nášup čínštiny by mě taky mohl klidně zabít (ale o tom více až příště).

Laoshi se neskutečně vytáhla, a my - burani jedni buranští - jí ani kytku nekoupili

Laoshi se ten poslední den školy neskutečně vytáhla. Za to my – burani jedni buranští – jí ani kytku nekoupili.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s