Návrat zpátky na Tchaj-wan

Minule zari jsem se vydala za studiem cinstiny na Tchaj-wan. Po pul roce, na konci unora, mi skoncilo stipendium a odjezd domu byl nevyhnutelny. Po ctyrech mesicich doma a uspesne slozenych nervy drasajicich statnicich, jsem se vratila zpet na tchaj-wanskou pudu. Proc? Mno, kvuli chlapovi, hlavne. 

Praha Ruzyne, Terminal 2

Praha Ruzyne, Terminal 2

Do Taipei jsem poprvé odjížděla přesně 10 měsíců zpátky. Stěží jsem věděla, kde ostrov leží, o komplikovaných vztazích s Čínou jen někde něco zaslechla a tamější kulturu jsem si představovala jako jakousi odnož kultury pekingské, kterou jsem měla možnost poznat pár let zpátky. Odjížděla jsem vlastně s mírnými obavami, že mě právě že čeká druhý Peking a že mě podobně jako tehdy po příletu do Číny i v hlavním městě Tchaj-wanu po vystoupení z letadla pleskne přes obličej facka hutného lepivého těžkého vzduchu, v němž i já – odchovanec z Ostravy – postřehnu smrad smogu, že lidé nebudou příliš vstřícní, že mi z toho města bude tak nějak smutno a že se mi po pominutí kulturního šoku, kdy mi vše odlišné připadá náramně vzrušující a zábavné, bude chtít co nejdříve domů. Namísto toho jsem však zažila jedny z nejhezčích šesti měsíců a dennodenně se styděla za své před příjezdové obavy postavené výhradně na předsudcích naprostého ignoranta, který tento malý ostrov, který je tak hrdý na svou tchajvanskou identitu, hází do jednoho pytle s Čínou.

 

6 hodin na letisti v Amsterdamu a Navrat Idiota

6 hodin na letisti v Amsterdamu a Navrat Idiota 🙂

Tchaj-wan mi za tu poměrně krátkou dobu přirostl k srdci jako málo co a šest měsíců mi mezi místními milými lidmi, kteří se pravidla a řád nesnaží obcházet, ale poslouchat, a kteří se k cizincům chovají s tak neuvěřitelnou vstřícností, že to až mnohdy hraničící snad s pozitivním rasismem, uteklo jako voda. A já se během toho půl roku nestačila zamilovat pouze do místní kuchyně, scenérie, či lehkého architektonického chaosu, který tchajvanská města činí krásnými, ač vůbec nesplňují typickou představu krásy v evropském slova smyslu, ale taky do o rok mladšího Američana, který navzdory svým bloďatým vlasům a kůži tak bílé, že občas potají přemítám, jestli to není až lehčí forma albinismu, má prý oba prarodiče z maminčiny strany z Itálie.

Prvni rano pro priletu

Prvni rano pro priletu, Taipei

Coby člověk, který často staví kariérní úspěch a osobní rozvoj před mezilidské vztahy, stále ještě nechci zcela připustit, že kvůli někoho, koho znám tak trapně krátce, házím po dokončení sáhodlouhých studií profesní ambice do kouta a že místo hledání práce u mezinárodních korporací  a těšení se z pomalu narůstající částky na spořícím účtu, cestuju přes pul světa do země, v níž je pro mě kvůli neznalosti čínštiny a striktním imigračním politikám možnost najít kloudnou práci asi stejně nemožná jako snaha pochopit Einsteinovu teorii relativity. A tak ve svých téměř 26 letech, opět a zase prosím své drahé rodiče o finanční výpomoc a mytí nádobí, pokud by zaplatilo nájem, se pro mě zase stává lukrativním jobem. Nevím, co mě to popadlo a nevím, jestli náš vztah může vyjít, ale zatím to moc neřeším a těším se z toho, že si ten, který ani v nejmenším nesplňuje naši stereotypní představu o Američanech ála hloupý tlustý přehnaně sebevědomý americko-centrický milovník zbraní, sám od sebe pustí Želary, že čte Kunderu a jeho Nesnesitelnou lehkostí bytí považuje za moc krásné dílo, že až s překvapivým zájmem trpělivě poslouchá má překotná sáhodlouhá vyprávění o ČR, a že mi občas připomene, že se musíme podívat na Pelíšky, to aby viděl, jak že to u nás za komunismu chodívalo.

A ač mi učitelky čínštiny v žertu říkají, že jsem si přeci měla najít Tchajwance, ať se z té čínštiny kurňa aspoň něco málo naučím, já zarputile kroutím hlavou a říkám, že ne ne. Moc dobře totiž vím, že jen málokterý Tchajwanec by ocenil, že mu jako dárek z ČR dovezu flašku slivovice a učebnici češtiny pro cizince, neboť jen málokterý Tchajwanec by dokázal kopnout svůj vůbec první panák domácí pálenky bez otřepání a uznale po něm pronést, že je velká škoda, že zítra začíná v práci v osm. Jen málokterý cizinec, myslím, by tou příručkou s názvem Lets speak Czech, koupenou v Levných knihách spíše jen v žertu, začal listovat s takovým zájmem a snahou pochopit logiku českých vzorů podstatných jmen a jejich skloňování, jako právě ten můj Američan.

Trh s ovocem

Trh s ovocem, Taipei

A tak, ač pořád ještě nejsem zcela s to přijmout, že se na Tchaj-wan vracím kvůli chlapovi a ne kvůli práci, čínštině či čemukoli jinému, co by v mé hlavě neslo váhu jakéhosi racionálního zdůvodnění, moc si užívám toho, že mi ten můj neamerický Američan říká od Želar Haňulko a občas napíše větu ve stylu ‚How are you, miláček?‘ a který mi svým chováním a myšlením pravidelně připomíná, že názory a obavy postavené na předsudcích a stereotypech jsou ta největší zhovadilost vůbec, stejně tak, jako mi to zprvu ukázal ten první a nyní jen potvrdil ten druhý výlet na Tchaj-wan. Mno tak mi s tou červenou knihovnou  držte prosím palce, ať vydrží takhle hezká co nejdéle. A já slibuji, že příště už zas bez těch romantických plků a o nečem veskrze tchajvanském.

Muj novy docasny domov (tedy seste patro tohoto panelaku)

Muj novy docasny domov (tedy seste patro tohoto panelaku)

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s