Taroko aneb o tom, jak Tchajwanci chodí po horách a my jezdíme na skútru

I opicu jsme viděli - přímo nám nad hlavou užďubovala bobule a všichni turisti jí byli putná.

Zdá se, že Tchajwanci sportu příliš neholdují. Začínají s ním vlastně až na stará kolena. To pak vstávají nekřesťansky brzo a v parcích cvičí nejrůznější formy tai-chi, projíždějí se v nich na kolech postarší výroby, pánové pobíhají kolem dokola (často bez trička), zatímco dámy se nakrucují při skupinových hodinách latin aerobiku.  Dokud však neudeří důchodový věk, jen málokterý Tchajwanec dobrovolně opustí svůj mó-tó-ččč (neboli skútr počínsku), aby vyvinul aktivitu vyžadujících extra dávku potu a energie.  A tak dá-li se jeden zlákat tím, čemu tady říkají “trails” popř. “hikes” – tedy chozením po horách – může zažít zcela něco jiného než to, na co jsme zvyklí v krajích českých a slovenských.

Taroko Gorge, Taiawn

Taroko Gorge, Taiawn

O víkendu jsme s Aaronem vyrazili do Taroka, národního parku, místní chlouby, turistické destinace číslo jedna. Taroko, v jazyce původních kmenů znamená “překrásný” a příhodnější název by si tento pás vysokých zeleno-zelených hor, které obkreslují východní pobřeží Tchaj-wanu, ani přát nemohl. Z Tchajpej jsme po 3 hodinách vlakem dorazili do městečka Hualien, u nádraží půjčili skútr, výměnou za můj pas dostali přilby s nápisem „battle“ a vyrazili. Z našeho mó-tó-ččč jsme měli zprvu velkou radost, slunce svítilo, ptáčci zpívali, mó-tó-ččč jelo jako po másle. Ale pak se modrá obloha zatáhla a než jsme stačili koupit slušivé ostře žluté pláštěnky, snesla se nás průtrž mračen. A tak jsme zmokli ten víkend poprvé. A zdaleka ne naposled, neb počasí je v téhle části ostrova snad ještě labilnější než to proslulé anglické.

Mó-tó-ččč

Mó-tó-ččč

Národní park Taroko je od centra města Hualien skútrem dobrých 40 minut. Čím více jsme se vzdalovali městu, tím rychleji vše ztrácelo lesk a slávu a tempo se zpomalovalo. Cestu lemovaly billboardy politiků kandidujících do městských úřadů. Pánové (dámy do místní politiky zřejmě neptatří) se asi snažili o výraz ála důvěra, bezpečí a sociální jistoty, ale nějak to přepískli a z plakátů na nás koukali podivíni, které bych jednak ani nevolila, a ani bych k nim ani nepustila děti svých kamarádů (či kohokoli jiného) na vzdálenost menší než 5 metrů. A pak v jeden moment politiky u cest nahradily palmy, pod kterými odpočívali psi, kteří nikomu nepatří a nikomu neškodí. S příjezdem do Taroka se opět rozpršelo a pršelo a pršelo a my – tentokrát již v pláštěnkách – smutně koukali skrze okna supermarketu 7-11 a čekali až místní důchodci uznají, že je po dešti a pak po jejich vzoru hbitě naskočili na tu naši Yamahu a v pelotonu autobusů plných turistů z Číny, vyrazili po dálnici, která se táhne napříč celým Tarokem, dál a dál a výš a výš.

Taroko Gorge, Taiwan

Taroko Gorge, Taiwan

Ač je Taroko obrovské (rozlohou na 920 km čtverečních), a ač by místní hory svou výškou ty naše hravě strčily do kapsy, žádné přílišné divočiny se není třeba obávat. Samozřejmě, že tu musí být i stezky, na který člověk překonává stehna ubíjející převýšení, během nichž svádí na nepříliš důvěryhodně vypadajících visutých mostech boj sám se sebou a kdy mu z příkrých srázů a pohledů do strží tuhne krev v žilách, my je ale nenašli. Místo toho nám v hostlech vychvalovali do nebes stezky, na kterých byl vybetonovaný chodníček, které byly téměř po celé délce opatřeny masivním dřevěným zábradlím, které měly k dispozici čisté toalety a které začínaly a končily stánkem, kde půjčují modré přilby, za které by se nemuseli stydět ani kluci z misí OSN.  Ty “naše” stezky také opakovaně zdobily důmyslné nápisy stylu „pozor na hlavu“, „pozor na padající kamení“, „pozor na hmyz“, „zákaz plavání“, „zákaz kouření“, „zákaz přelézání zábradlí“, až se divím, že dýchat nás nechali volně a bez předpisů. Dresscode, jak jsem vypozorovali, byl v Taorku pro dámy sukně, případně džínové kraťasy do půl řitě, sandálky se štrasovými kamínky, značková (fake se také snese) kabelka a ona modrá přilba, kterou půjčují zdarma. Pro pány jsou pak nutností žabky a pes mini-rozměrů, který z větší vzdálenosti může připomínat cvičenou krysku na vodítku.

Stezka napravo zaváněla dobrodružství a zřejmě proto byla zavřená. Stezka nalevo byla otevřená pouze na prvních 0.47 km, což bylo schodem za schodem a dalším schodem.

Stezka napravo zaváněla dobrodružství a zřejmě proto byla zavřená. Stezka nalevo byla otevřená pouze na prvních 0.47 km, což bylo schodem za schodem a dalším schodem.

Turistických stezek je navíc v Taroku navzdory své šířce a délce relativně málo (to zde hovoří duše jedináčka, který všude byl a všechno zná a nic jej nepřekvapí a nic mu není dost dobré). A po nedávném tajfunu ještě míň. Otevřené byly tento víkend všehovšudy jenom čtyři z toho dvě pouhého půl kilometru, po kterém následovala série výstražných znamení, jak před vstupem do přísně tajných místností Pentagonu. My se jimi však nenechali odradit a zvolili přístup, za který české turisty v Tatrách příliš nemají v lásce, a rozhodli se všechny ty cedule a pásky a dopravní kužely ignorovat a promašírovali jsme dvě zavřené stezky od začátku téměř až do konce. To abychom došli k závěru, že vlastně nevíme, proč jsou zavřené, neb kromě toho, že na pár místech chybělo to masivní zábradlí, či že jednou byl betonový chodníček zasypán kamením a člověk tak musel přelézt přes něj, jsme příliš velkého nebezpečí nezaznamenali. Na těch volně přístupných stezkách jsme se pak mačkali s davy turistů a na udělání fotky s extra hezkým výhledem jsme si museli párkrát vystát řadu.

I opicu jsme viděli - přímo nám nad hlavou užďubovala bobule a všichni turisti jí byli putná.

I opicu jsme viděli – přímo nám nad hlavou užďubovala bobule a všichni turisti jí byli putná.

Ale stezky-nestezky, ono to vlastně ani až tak nevadilo. Samotné pohoří je totiž opravdu nádherné a člověk na ty hiking trails vlastně ani nemusí a i tak bude mít z Taroka nádherný zážitek. Dálnice se táhne roklinou mezi horami a mohutné skály a zelené kopce nepřestávají obdivovat. My dojeli do jeho středu a rozhodovali se co dál. Nádrž ukazovala, že na tom s plynem nejsme úplně nejlíp. Nejbližší benzínka byla buď na začátku národního parku, anebo na jeho konci. My chtěli vidět víc. Konečně přestalo pršet a do setmění zbývaly dvě hodiny. Rozhodli jsme, že pojedeme dál. A jak cesta pokračovala do nitra hor, ubývalo turistů, přibývalo nadmořské výšky a s ní i výhledů, při kterých se tajil dech. Bylo také o poznání chladněji a plyn se při cestě do kopců ztrácel rychleji, než jsme si my dva – filozofové na motorce – dokázali představit.

Taroko Gorge, Hualien

Taroko Gorge, Hualien

Ujeli jsme dalších 20 minut (toť ze mě mluví duše nešoféra, který kilometry odhadovat neumí) a již dávno byli s plynem v křiklavě červené zóně značící nekompromisně se blížící konec naší slavné cesty. Přemítali jsme co dál. Zpátky na začátek parku už to teď bylo o poznání dál než k benzínce, ale cesta se za posledních pár kilometrů začala nepříjemně stáčet na všechny strany a nabírala na stále větším převýšení. Začalo být chladno, nikde ani nohy a zdálo se, že se za chvíli musí rozpršet. My se přesto nedali a naivně, že to přece mó-tó-ččč musí zvládnout, jeli dál až do momentu, kdy nám nádrž ukázala nulu. Podle ručičky na displeji palivo došlo, stroj však jel dál. K benzínce pořád ukrutně daleko a kopce narůstaly. Rozhodli jsme se, že dál už nemůžem, že stejně nikam nedojedem. Mó-tó-čččč jsme otočili a s plynem na minimu a nervama na maximu začali naši 30 kilometrovou cestu zpět. Dodávající si odvahy bláhovými řečmi, že je to přeci s kopce a plynu nebude potřeba tolik, že třeba nebude potřeba žádný (toť ze mě  mluví duše vozidel-alfabeta, který u motorky rozumí tak akorát tomu, že když na ní sedí dva, tak se jí jede o něco hůř). Doufali jsme, že snad dojedeme alespoň do onoho městečka na půli cesty a že tam nám určitě někdo pomůže. I zapli jsme znovu stroj a pustili se dolů a kilometry, které nedlouho předtím ubíhaly při záplavě krásných výhledů nebývalou rychlostí, se nyní neskutečně táhly a každý metr přinášel nervozitu i nadšení, že jsem zase o kousek dál. Byla nám zima, měli jsme strach, že začne pršet, stmívat se mělo za hodinu, každé přidání plynu znamenalo, že konec naší sladké mó-tó-ččč-jízdy je zase o krůček blíže.

Hualien, Taiwan. Částečně převzato z: http://hikingtaiwan.wordpress.com/

Hualien, Taiwan. Částečně převzato z: http://hikingtaiwan.wordpress.com/

Do městečka ve středu pohoří se nám podařilo dojet, znovu jsme se pro jistotu zeptali, jestli tam někde nemají pumpu. Vrtěli hlavou a říkali, že nemají. Poradili, ať jdeme na policejní stanici, že tam nám pomůžou. A já se rozběhla k policejní stanici a Aaron se za mnou šoural a přidušeně na mě volal, že se mu tam zrovna moc nechce, že přece jezdí bez mezinárodního řidičáku a že je to jak jít do jámy lvové. A tak jsem z klusu přešla do chůze a z chůze vpřed do chůze zpět. „Takže chceš jet těch zbývajících 30km s téměř nadoraz prázdnou nádrží?“ „Hmmm, jo. Kdyžtak pak někoho stopnem.“ „Fajn. Tak jedem.“ Pro jistotu jsme dokoupili zásoby čokolády a sušenek, to kdybychom zůstali někde trčet a těch zbývajících 20km museli s mó-tó-čččem pěšky. Před posledním nastartováním jsme skútr poprosili, ať z nádrže vymáčkne poslední zbytky sil a doveze nás ve zdraví “domů”. S každou zatáčkou jsme si pak nadávali, že jsme dvojka debilů, s každým přibržděním se děsili, že to chcípne a už se znovu nerozjede.

Taroko Gorge, Hualien

Taroko Gorge, Hualien

A začínalo se stmívat a čím více jsme se blížili k cíli, tím i přibývalo dopravy a s ní i situací, které vyžadovaly občas přibrzdit a občas přidat na plynu. A tak jsme jeli těch 40 minut v hrůze a děsu s prázdnou nádrží až se objevil the Ethernal Shrine, první z prvních velkých atrakcí parku a my věděli, že naše záchrana už je coby kamenem dohodil. I mó-tó-ččč jakoby pocítilo, že může zvolnit a začalo ztrácet na síle. I přesto to zvládlo a dovezlo nás až k pumpě, a my za podivu místních řidičů začali z plných plic křičet radostí a tančit tanec vítězství. Děkovali jsem mó-tó-ččč za výkon zasluhující alespoň řád bílého lva a vyšším mocím za to, že nezačalo pršet a že se nesetmělo. Paní u stojánku s plynem jsme požádali o plnou nádrž a s lehkostí a nově nabytou energií se vydali k nedaleké pláži. V údolí bylo v podvečer příjemně teplo a na pláži nebylo ani nohy. Tchajwanci, zdá se totiž, nejen neradi namáhavé vysokoroské túry, ale ani pláže. Aneb jak řekla má drahá kamarádka Eva „Eh? Vy jste šli do vody? Hmmm, a vidíš, něco takového mě za těch pět roků, co jsem v Hualien studovala, ani nenapadlo.“

Radost z dojezdu byla veliká

Radost z dojezdu byla veliká

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s