O tom, jak jsem byla na Tchaj-wanu přeočkovat

Nemocniční lékárna.

Blíží se doba našeho cestování a s ním i potřeba přeočkovat. Začalo překotné povídání s panem Googlem. Já se ho ptala „Where In Taipei Vaccination“ a on odpovídal, že ať to pořeším na fórech pro expaty. Přečtu tipy a triky zkušenějších a vyrážím do National Taiwan University Hospital.

Jako každá správná nemocnice velkých měst má National Taiwan University Hospital několik budov, jako správné nemotorné já, lezu do té špatné. V nemocnici pro děti mě vítá velké loby. Sedačky. Lavičky. Po levé straně přepážky s blikajícími čísly podobně jako u nás na poště. Najdu číslo-mat a zatímco u nás na poště bych čekala další půlhodinu, tady bliká moje číslo do půl minuty.

Jak na poště.

Jak na poště.

Pán na přepážce vidí blížícího se cizince a začíná se nepříjemně ošívat. Já se, jak je již tradicí, omlouvám, že moje čínština bu tai hao (není moc dobrá). On šťouchne do kolegy po pravici a já jsem lehkým pokynutím pravé paže požádána, ať si přesednu. Přesedám, ale kolega si s mou angličtinou taky neumí příliš poradit. I on šťouchne do kolegy po pravici a já si opět přesedám. Po pravici už má kolega jen okno a já se pobavím představou, jak také nerozumí a posílá mě tím oknem ven. Neposlal. Lámanou číno-angličtinou dáváme dohromady vše, co zvídavý interní systém potřebuje při přijímání nových pacientů znát – od čísla pasu, přes místní adresu až po telefon. Na oplátku za poskytnuté informace dostávám tři papíry, omluvu, že dřív jak za dvě hodiny mě nevezmou a směrovky, jak se dostat do místního očkovacího centra. To ještě netuším, že si pán plete levo a pravo a že mě čeká půl hodiny chození kolem dokola špatným směrem.

Odměna, za poskytnuté informace.

Odměna, za poskytnuté informace.

Očkovací centrum je ve „staré budově“. Je to velmi hezká budova, která je tady trošku jako pěst na oko. Mnohem lépe by se hodila spíše někam k nám do Evropy konce 19. století. Kam se podívám, tam žlutý taxík. Zdá se, že když k lékaři, tak prosím jedině taxíkem. Připadám si velmi nepatřičně, že jsem přijela na kole.

"Old building" National Taiwan University Hospital.

“Old building” National Taiwan University Hospital.

Když k lékaři, tak jedině taxíkem.

Když k lékaři, tak jedině taxíkem.

U vchodu mají půjčovnu vozíčků, a za půjčovnou opět řadu přepážek jak na poště. Vše vypadá hezky, čistě a – jak je na Tchaj-wanu zvykem – organizovaně. Názvy oddělení jsou uvedeny jak v čínštině, tak v angličtině. V přijímacím loby, stejně jako po chodbách, postávají dámy v zelených vestách a radí, těm, co neví kudy kam. Jelikož já povětšinou nevím kudy kam, a to i když si myslím, že to vím zcela přesně, zajdu si pro jistotu pro radu i já. Jako přídavek dostávám i milý úsměv a odpověď v angličtině. Mě to překvapí, ale paní má výraz suveréna, jako by se nic nedělo a anglicky tu přece mluvil v jejím věku kde kdo.

Půjčovna vozíčků a dámy pomocnice nevědoucích.

Půjčovna vozíčků a dámy pomocnice nevědoucích.

Cestou do druhého patra, si všímám, že na každé chodbě mají flakónky s dezinfekčním gelem k použití zdarma. Hned si musím stříknout taky a těším se z té vůně umírajících bakterií a pocitu naprosté čistoty.

Dezinfekce volně k použití .

Dezinfekce volně k použití .

Najdu tu svou kliniku, mám ještě půl hodinku času. Začtu se do těch tří papírů, co mi pán předal při registraci. Začínám dotazníkem o zdravotním stavu (v aj) – Váha? Výška? Alergie? Piji? Kouřím? Odávám se žvýkání betle nuts? Podpisem druhého dávám svůj život plně do rukou místní nemocnice a rozhodnutí, co v rámci zákroků a léčby se mnou, nechávám plně v režii místních lékařů. Papír poslední je již jen obecné info, kdy a kde mám to očkovací rande s lékařem.

Všechno hezky organizované, klasický Tchaj-wan.

Všechno hezky organizované, klasický Tchaj-wan.

V půl vychází z ordinace orouškovaná sestra a začne se mi velmi omlouvat, že má doktor 15 zpoždění, jestli jako neva. Tak říkám, že neva, že neva a poslušně čekám dál. A při čekání přemítám, jak se asi budou tvářit na můj „mezinárodní očkovací průkaz“, který jsem si za sto korun českých koupila v očkovacím centru u nás v Ostravě.  Píšou mi tam jména všech vakcín, ale ne proti čemu jsou mířeny. Já si ze zásady nepamatuju, na co všecko jsem očkovaná, takže když nebudou znát názvy vakcín, tak jsem asi v pytli.

IMG_3595

Po půl hodině se do ordinace za sestrou vřítila slečna v džínách. Vypadala, že by mohla být moje mladší sestra. Vzápětí si mě sestra pozvala a slečna džínách na sobě už taktéž měla roušku a bílý plášť. Mluvila dobrou angličtinou, poptala se, kam chci jet a na jak dlouho. Na počítači otevřela stránky americké hygieny, protože ta tchajvanská má info jenom v čínštině a prošla, co Amíci v mých vysněných destinacích doporučujou přeočkovat. Já na oplátku vytáhla ten svůj mezinárodní „vaccination certificate“, holky do toho chvilku koukaly a pak jsme se dohodly, že mi bude stačit malárie a japonská encefalitida. A zatímco já už se málem svlíkala do půl pasu, ony mi jenom poděkovaly za návštěvu a popřály příjemné cestování a poslaly mě to všecko nejdříve zaplatit, vyzvednout si léky v lékárně, a pak jít do dveří vedle a tam že mi to někdo aplikuje.

S mladší sestrou v ordinaci.

S mladší sestrou v ordinaci.

Tak já šla z druhého patra zpátky do patra prvního a podle cedulek „Cashier and Registration“ našla místnost k placení. Vzala si z číslo-matu papírek s číslem 1164 a následně se nechala se předběhnout chlápkem s tričkem od krve, který si zrovna všiml, že číslo 1140 už bylo. Mezinárodní platební karty neberou, takže platím hotově, nechávám si vystavit stvrzenku v angličtině (což teda není vůbec problém), a jdu hledat lékárnu.

Po konsultaci zaplatit, vyzvednout v lékárně a zpátky za doktorem.

Po konsultaci zaplatit, vyzvednout v lékárně a zpátky za doktorem.

V lékárně mě paní v okénku „E“ posílá k okénku „A“, protože můj předpis začíná písmenkem „A“ (tahleta jejich organizovanost je někdy snad až přespříliš). Lékárnice se klasicky ujistí, že mi doktorka vysvětlila, co a jak a předává mi papírový pytlík, který skrývá ampulku japonské encefalitidy a tabletky malárie. A já, za mrmlání, že lituju všechny místní důchodce, kteří takhle musí přebíhat z místa na místo, mažu zpátky do druhého patra za sestrou. Čekat nemusím, ač podle upřených pohledů sedících vedle sesterny se zdá, že bych čekat měla, protože je neslušně předbíhám.

Nemocniční lékárna.

Nemocniční lékárna.

Nemocniční lékárna.

Nemocniční lékárna podruhé.

Sestry jsou v ordinaci dvě. Zatímco ta s černým knírkem oblečená ve slušivém růžovém oblečku připravuje injekci, ta druhá ji valí něco o kamarádce, která se má vdávat. Pak pich, přelepit. „now, finish“. Já sedím dál a nevím, jestli mě čeká ještě nějaké papírování. Holky už jsou ke mně zase zády a pokračujou v té konverzaci o svatbě kámošky. Po chvílí se na mě obě otočí, co tam ještě dělám a že můžu jít. Tak já se omluvně uchichtnu a mažu pryč.

Mám to! léky připraveny k aplikaci. Bojovka téměř u konce.

Mám to! léky připraveny k aplikaci. Očkovací bojovka téměř u konce.

První dávka japonské encefalitidy je tedy zdárně za mnou. Prý mám hodně pít a za dva týdny přijít znovu. Tak už se těším, až si zase poběhám z patra do patra.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s