Filipíny – Deníkový záznam 29.9. – 07.10.2014

Út 7. 10. 2014 Z El Nida do Puerta Princeso , Filipíny

Opouštíme El Nido. Stejně jako na cestu tam, i na cestu zpátky bereme autobus Cherrybus. Čeká nás 6 hodin po místních silnicích-nesilnicích, které Filipínci staví tak docela zvláštně. Staví je v sekcích. Ale ne, že by začali v bodu A, udělali sekci, dali pivko a pak na tu sekci začali navazovat. Ne, oni začínají různé sekce v různých místech, takže to máte 200 metrů asfaltky, 500 metrů bahno s šutrama, 300 metrů asfaltky, kilometr nic.

Odjíždíme v 9 večer. Když všechno půjde podle plánu, pojede řidič i na zpáteční cestě jen velmi pomalu a z avizovaných 6 hodin bude opět 7, možná dokonce 8. To pak budeme na letišti tak akorát, abychom stihli let do Manily v 7.20 ráno. Když to podle plánu nepůjde, tak dojedeme do Puerto Princesa ve 3, letiště, kde odbaví tak dva lety denně, bude zřejmě ještě zavřené a my budeme muset vymyslet, kam se na ty dvě tři hodiny v hlavním městě schováme.

Autobusy firmy Cherybus jezdí mezi El Nidem a Puerto Princesa každé dvě hodiny. Na střídačku jezdí s klimatizací a bez. A za ten komfort studeného vzduchu extra se platí 200 pesos navíc. Autobus  v 9 večer je s klimou. Řidič se zřejmě rozhodl ten náš příplatek řádně využít, neb v buse sedím ve svetru a dlouhých kalhotech a klepu se zimou.

Pán přes uličku kolem půlnoci vyskočí ze sedačky a po chvilce klidného stání zvedá a vykopává nohy do vzduchu, pak si lehá na obě sedačky a nohama dvě tři minuty třepotá ve vzduchu jako mimino. Po chvíli se opět posadí a vší silou si masíruje hlavu. A pak zase znovu. Vstyk, stání, leh, kopání nohama do vzduchu, sed, masáž hlavy. Nikoho to nevzrušuje (pouze Aaron na něj nechápavě zírá), a tak se nevzrušuju taky a radši koukám ven z okýnka. Černo-černou tmu venku jen velmi výjimečně protkne žárovka rozsvícená před občasným stavením. Divocí psi, ani býci s obřími rohy nejsou v noci vidět. Není vlastně vidět nic vůbec nic, jen ta hustá tma, kterou osvětluje pouze měsíc v úplňku. A já tupě zírám a v hlavě si snažím utřídit zážitky ze země, která byla bez debat tím nejchudším regionem, jaký jsem prozatím navštívila.

Podle plánu to naše noční cestování nešlo. Do Puerto Princesa přijíždíme o půl třetí ráno. Autobus zastaví na nádraží, dovnitř začnou nakukovat přičmoudlé hlavy a na každého z vystupujících cestujících volají “Tricycle, sir?” “Tricycle, madame?”. Tak jednoho berem. Letiště je podle očekávání zavřené. Končíme v Mekáči. Řidič tricycle na nás hodinu čeká venku. Čeká zcela dobrovolně, my ho naopak přesvědčovali, ať nečeká. Ale on čeká. A za čekání si posléze účtuje extra.

Ve 4 otevřou hlavní bránu letiště a my se ženeme k odbavovací hale. Ta je zavřená. Jako vlastně celé to letiště. Brána se otevřela jenom pro dělníky, kteří přijdou chvíli po nás, na plné kule si na magneťáku pustí Boba Marleyho a za tónů “no women no cry” a občasného kokrhání kohouta někde v dáli začnou opravovat to, co potřebuje opravit nejurgentněji.

Hodinu čekáme před letištěm. Pak nás tam konečně vpustí dovnitř. U hlavního vchodu do haly stojí děda a kontroluje boarding pasy. Utíkám na záchod. Nesplachuje. Voda v umyvadle neteče. Asi ji ještě nepustili. Při odbavování nám váží zavazadla na váze s ručičkou. Všechno je tady staré, jako by se čas zastavil někdy v 50. Letech. Je to docela legrační. Při vstupu ke gatům – tedy té druhé místnosti letiště – nás zastavuje další filipínský děda. Chce vidět potvrzení o zaplacení Terminal Fee a ukazuje na přepážku vedle něj. Za ní sedí znuděná slečna, před sebou ceduli “Terminal Fee 100 pesos. No change. Exact money”. Platíme teda ty extra peníze za použítí terminálu. Vedle dveří k dráze, je pověšený obří obraz Krista. Nevím, jestli je to dobré znamení, že mi k šťastnému letu musí popřát sám Bůh.

Ne 5. 10. 2014

Tapik Beach House je schovaný na okraji vesničky, osady, nevím, jak těm pár domkům z bambusů a dřeva, které připomínají boudy našich bezdomovců, říkat. Po 4 hodinách jízdy stařičkým autobusem na nás řídič zařve “Tapik”, já mu za to předám tašku s koťaty a naskočíme na dvě motorky, se kterými nás u autobusu čekají dva přičmoudlí zaměstnanci resortu. Jak mohli tušit, kdy přijedeme mi hlava nebere. Možná tam čekali celý den.

A valíme si to na motorkách přes pláž k Tapiku
A valíme si to na motorkách přes pláž k Tapiku

Zastavíme u recepce, která slouží taky jako bar a restaurace. Dřevěný domek který od moře dělí ani ne 10 metrů. Dřevěná terasa s pár stolky s výhledem na moře. Vedle terasy metrový písčitý chodníček a vedle něj bar s pěti stoličkami z masivního dřeva. Před domkem – restaurací-barem – jsou vysázené palmy a na nich přivázané houpací sítě. Vítá nás sám pan majitel. Pán kolem 50, vypadá jako velký méďa a po celé ty dva naše dny v Tapiku, ze sebe nesundá Hawaiskou košili – pouze mění její barvy. “Good afternoon, Sir”, “Good afternoon, Madame”, “Welcome to Tapik”. “Restaurace je otevřená do 10 večer. Elektřina funguje mezi 5 odpolení a 2 ráno. Předem se omlouváme za cikády a kohouty – mohou být dost hluční. “A než to dořekne, kolem noh se mu tou písčtiou uličkou mezi barem a terasou projde jakože nic kohout. “Enjoy your stay” .

Tapik Beach House Resort - takový trošku neuvěřitelná perla uprostřed chudoby.
Tapik Beach House Resort – takový trošku neuvěřitelná perla uprostřed chudoby.
Recepce - bar - restaurace
Recepce – bar – restaurace

photo 3 (10)

Výhledy z restaurace. ojojoj.
Výhledy z restaurace. ojojoj.
Kohout
Kohout

photo (3)

Vede nás do našeho pokoje. Naše malá chatrč je celá z bambusu. Stojí na vysokých bambusových nohách. Skrze škvíry v podlaze (z bambuosvých kmenů) vidíme na zem. Do chatrče se nám vleze pouze postel (opatřená obří sítí proti komárům a kdo ví čemu ještě) a batohy. Více než 2 metry na šířku a tři na délku nemůže mít. A naproti tomu, čemu zde říkají hlavní dveře, visí závěs z dřevěných korálků, za kterým je balkónek velký tak akorát, aby se na něj vešly dva polštáře sloužící jako křesla s výhledem na moře. Charč nás na noc stojí 800 pesos – 20 dolarů. To nejdražší ubytování, co jsme si na FIlipínách vlastně dovolili a schovaní pod sítí se vysmíváme komárům, kteří se na nás snaží – zcela neúspěšně – útočit a usínáme za zvuku moře oba dny už kolem půl 9.

Vesnička Sibaltan
Vesnička Sibaltan

bla

Vesnička Sibaltan - Catholic Church a beauty contest
Vesnička Sibaltan – Catholic Church a beauty contest

photo 2 (18)photo 4 (5)

so 4. 10. 2014

Přesouváme se z El Nida na další místo, vesničky Sibaltan. Čeká nás víkend v chatrčích přímo na pláži. Google maps říkají, že nejkratší cestou je to jenom 30 km. Paráda, nečekáme víc než hodinku cestování. Autobus jezdí dvakrát denně. Před 11 dopoledne tak dáváme sbohem pokojíku, který vypapal jako doupě, kde znásilnili už hezkou řádku filipínských lady-boy-ů (včetně toho, co dělá u nás na recepci) a ověnčení baťohama hůř jak tažní koně se dovlečeme k nejbližšímu tricyclu a řidiči velime “to the bus station”.

photo 4 (4)

Řidič nás dováží přímo k autobusu – stařičkému vozidlu na několika kolech, o něco většímu než průměrná dodávka. Místo oken a dveří je prázdno, což při 30 stupňových teplotách není úplně na škodu. Podél obou stěn dlouhá zelené polstrované lavice, mezi nimi metr místa na nohy. Postavit se v tomhle žihadlu nejde. Na výšku má vnitřek tak metr a lézt do něj s baťohem na zádech je úkol o poznání složitý. Střecha autobusu funguje coby zavazadlový prostor. A mě nenapadne nic lepšího, než se zeptat, jestli můžeme během jízdy sedět na střeše. Kluci, co obsluhujou náklad, jen krčí rameny a s výrazem stylu “když chcete” nás nechají vyšplhat nahoru. Připadáme si ohromně – ohromně dobrodružně, ohromně filipínsky, ohromně cool. Radujeme se, že nás čeká tak hodinka jízdy na střeše autobusu a pohodlně usazení na pytlích s cementem vystavujeme tváře slunci a necháváme lehký větřík čechrat naše solí vysušené vlasy.

photo 1 (15)photo 5 (1)photo 2 (17)

Nadšení začne pomalu opadávat, jakmile zjistíme, že jsme na střeše něčeho, co funguje jako místní pošta. Z vesničky do vesničky si lidé posílají po střeše autubusu nejrůznější zboží – papírové krabice, bedny se skleněnými flaškami Coca Coly a Spritu, pytle s rýží, bedny se zeleninou, všelijaké plastové tašky, kotouče ostnatého drátu. Co 3 minuty zastavujeme a kluci na korbu autobusu háží další a další věci. Když náklad dosahuje dobré dva metry na výšku, kluci ho – spíš jen na oko – obmotají lany. Už jen, když stojíme, tak to vypadá, že se to všecko musí sesypat, a co teprv, až se ocitneme na oněch malých štěrkových a blátěných cestičkách, které s autobusem hází na všechny strany. Jak nákladu přibývá, místa k sezení ubývá. Na střechu navíc naskakují další a další lidé a my krčíme nohy a těla do nepohodlných úhlů.

photo 5 (2)

V jeden moment nás nahoře se vším tím nákladem jelo dobrých 12
V jeden moment nás nahoře se vším tím nákladem jelo dobrých 12

photo 2 (19)

A na jedné z těch nekonečných zastávek se nám na střechu autobusu dostává taky bílá plastová taška. Bílá plastová taška, a v ní dvě malá krásná oranžovo-bílá koťátka s velikýma modrýma očima – přesně takovýma, jaké mají všechny koťata, než v jeden nestřežený okamžik změní jejich oči barvu na zelenou. Tašku porvu a klukům na střeše říkám, že se o koťátka postarám než dojedeme na zastávku, kde si je má ten, komuž jsou poslány, vyzvednout. Nikdo nic nenamítá. Koťátka mají, odhaduju, tak dva týdny a mňaučí jak by je na nože vzali. Co by vychovatel několikero generací koťat hádám, že je zrovna vzali od maminky a vůbec se nedivím tomu, že mi strachem několikrát počůrávají kraťasy skrz naskrz. Snažím se nějak usadit, ať je jim dobře, ale čím víc se snažím, tím víc ony brečí. Hladím je, vytahuju je z té plastové tašky, která se jim lepí na bříška. A ony na slabounkých nožičkách lezou všemi směry.

photo 2 (18)photo 3 (11)Po dvou hodinách se začínají uklidňovat a spí. Já po dvou hodinách začínám ztrácet trpělivost a říkám si, že ty koťata a tuhle střechu připotomělě pomalého autubusu mi byl čert dlužen. A při každém zastavení vyhlížím, jestli si pro ty koťata někdo natáhne ruku. A při mé naivitě mi to trvá celé tři hodiny, než mi dojde, že si je zřejmě nikdo nevyzvedne. Že v zemi, kde mají lidé svých problémů dost sami se sebou a kde je divokých koček a psů nespočet, asi nikdo nebude převážet dvě koťata přes půl ostrova. A že je na ten autobus někdo naložil jen, aby je kluci odvezli někam daleko a tam vypustili a nechali svému osudu. A je mi z toho smutno, protože tyhle koťata  – ještě bez zubů a bez apetitu jíst cokoli jiného dávku kočičího mléka od maminky – ve volné přírodě plné divokých psů asi jen stěží přežijou.

photo 1 (16)

Autobus, zdá se, nemá přesný řád. Zastavuje se na zamávání stojících u cesty – to pak řidič pozná, že na střeše někomu něco převáží. Osoba u cesty čekající očekávaný náklad pár slovy popíše, kluci u nás na střeše ho pohledají a hodí dolů. A tak se z hodinky, hodinky a půl stává 4 hodinová projížďka na střeše stařičkého autobusu, který s sebou po rozbitých cestách kymácí ze strany na stranu a s tím vším zatížením jede neuvěřitelně pomalu. 4 hodiny na prudkém slunci nás spálí do ruda. Dobrodružná nálada opadává po prvních dvou hodinách, a místo toho přichází ustavičné modlení “ať už tam proboha jsme”. V jeden moment už to nevydržím a jdu si sednout dolů a z toho, co tam vidím je mi trošku úzko. Spolucestující jsou chudí vesničani. Maminka s dvěma dětmi. Jedno tak 5 roků, které slintá tak, že má kolem krku plenku. Druhé dítě – miminko – drží paní v náručí a občas vyhrne třičko, aby nechala dítě přisát ke svému prsu. Bezzubý pán, tři mladé holky – zřejmě na cestě ze školy – a já s dvěma koťaty, o kterých už jsem v ten moment přesvědčená, že je vezu na smrt. Dole se sedí pohodlněji než nahoře, ale střet s realitou, která ze střechy autobusu vypadá jako jedno velké dobrodružství, a které ten svěží vítr a prudké slunce dodávají o poznání lepší ráz, je dole pochmurná a smutná.

photo 3 (12)

pá 3. 10. 2014

Máme motorku (500 pesos, 10 USD na den). Vyrážíme hledat tu bájnou pláž, o které tady všichni mluví.

Pohodlná asfaltka brzy přechází v štěrk a štěrk za nedlouho vystřídá bláto a kameny nemalých rozměrů. Aaron beze strachu vjíždí do kaluží bahnité vody, skáče z kamene na kámen, s bahnem se pere hlava nehlava. Připadám si, jako na závodech motokrosu. Křečovitě se držím sedadla a jen čekám, kdy nám to v těch dolících a kalužích vody a úzounkých žlábcích podjede a sedřeme se od hlavy až k patě.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Několikrát na něj povykuju, ať zastaví, že tu kaluž přejdu pěšky a on to několikrát ignoruje. Až když mu do uší začnu ječet s nebývalou intensitou, napůl hluchý uraženě vyštěkne “Fine! Get off!” A já podobným tónem odvětím “Fine!”. Slezu a při prvním kroku si nakopnu palec tak, že se v mžiku zabarví do modra a já další dva dny kulhám.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po hodině jízdy krajinou, která bere dech a která kromě občasného býka uvázaného u stromu zdá se býti lidskou rukou zcela nedotčena, dojíždíme k osadě bambusových domků. Z jednoho z nich se začne řítit banda dětí. Místní škola. Navzdory všudypřítomnému bahnu jsou jejich školní uniformy jako ze žurnálu. Zářivě bílé košile jsou řádně vyžehleny a doplněny o slušivé modré sukně a kalhoty. Všichni se na nás v to páteční slunečné dopoledne usmívají, volají “Hello” a hubenýma ručkama už zdáli mávají. Slézám z motorky, podávám jim ruku a ptám se jich na jména. Anglicky rozumí výborně a ostychu příliš nemají. Rádi mi před foťákem zapózují a zvesela si skáčou zas o kaluž dál.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

V místním obchodu – okýnku do bambusové chatrče – kupujeme vodu. “Pardon, madame, I dont understand English”. Ale to přece nevadí, omlouvám se zase já, že tu ženu, která by věkem odpovídala mým rodičům, přivádím do situace, kdy má dojem, že by mluvit anglicky měla – kvůli mně a mně podobným.

A pak přijedeme k něčemu, před čím nám spadne čelist. Malá blátěná cesta nás přivede k lesíku palmových stromů, za kterými je moře. Jasně modro-zelené moře s pár ostrůvky v nedaleké dáli. Moře, které od palem dělí bílá kilometry dlouhá písčitá pláž. U pláže stojí restaurace z bambusu, která nabízí grilované ryby a mořské plody a kokosový džus přímo z kokosu a mangový shake a další věci, které už nestačím ani dočíst, protože si zleva zprava dávám facku, jestli náhodou nesním. Na pláži je nás všehovšudy tak 20. A do toho ticha, kdy já stále stojím s otevřenou pusou, Aaron tiše zabručí:  “If this is not beautiful, then I dont know what is. ” A já mlčky souhlasně pokyvuju hlavou.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

IMG_5632
IMG_5644IMG_5655

IMG_5669IMG_5661IMG_5677IMG_5673

Na cestě zpátky se strhne průtrž mračen. Natahuju na sebe obří pytel na odpadky, ve kterém si dělám díru na hlavu. Místní se nám smějou a my se sobě smějeme taky.

čt 2. 10. 2014

El Nido je zvláštní místo, které žije asi jenom díky turismu. Po 6 hodinách jízdy se vynoří pár pořádných domků, autobus zastaví, tricycly nás naberou a zavezou o pár metrů dál, kde kolem písčíté pláže stojí jeden hotel – hostel vedle druhého. Ubytování volíme to nejlevnější. Opět teče jenom studená voda. Tentokrát však z trubky ve stěně. záchod sice splachuje, ale kbelík s vodou vedle nasvědčuje, že by bylo lepší, kdybychom si po sobě spláchli ručně. Stěny jsou spíše pouze na oko. Ač ty vedle v pokoji nevidíme, jejich konverzací jsme tichou součástí. Nad dveřmi na balkon je 20 cm díra, a tak nás ráno budí ruch místní hlavní ulice. Aaron zabíjí švába.
El Nido je zvláštní místo. Místo, kde na dveřích visí plakáty, že hledají full-time nanny za 4000 filipínských pesos (cca 100 USD) měsíčně. Místo, kde bohaté děti ze západu jezdí na levnou dovolenou. Místo, kde místní, ač by od nich jeden čekal spíše závist, která v jeden moment musí nutně přejít do jisté nevraživosti vůči neférovosti osudu a světa, jsou neskutečně milí a upřímně přátelští.

El Nido, je zvláštní místo. Místo, neuvěřitelné přírodní krásy, kterou místní, jež mnohdy zdejší kraj zřejmě ani neopustí, při nulové možnosti srovnání možná ani nedokáží plně docenit.

Kupujeme litrovku rumu za 90 pesos (cca 2 USD), a dvě plechovky koly za taktéž 90 pesos. Sedáme na pláž a snažíme se nemít špatný pocit, z toho, že si tohle snad ani nezasloužíme.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

IMG_5498

st 1.10. 2014

Čeká nás přesun do El Nido. El Nido úplně na severu Palawanu je známo jako místo s nejkrásnějšími plážemi na světě. Podle obrázků se opravdu jedná o ráj na zemi. Před cestou si v hostelu dáváme „Philippino breakfast“. 100 pesos. Dvě volská oka, horda česnekové rýže, flákota masa. Kafe.

El Nido je 6 hodin cesty. Dá se jet dodávkou či autobusem. My volíme autobus, který má být levnější a pohodlnější. Na nádraží přicházíme s menším zpožděním. Ale paní za stolečkem na kterém má přilepený papír „Cherry Bus – El Nido“ tvrdí, že autobus ještě neodjel. To nás těší. Urychleně kupujeme jízdenku a nasedáme. Vyrazit máme, jak mě při koupi lístku ubezpečujou, ihned. Je 9:15. Vyrážíme v 10:30. Cestou stavíme na každém rohu a nabíráme a vyhazujeme cestující. Všichni mají čas a zpoždění berou za normální stav věci. Projíždíme na sever ostrova. Města nepotkáváme, pouze malinkaté vesničky s domy z bambusů a dřeva. Kolem dokola pouze zeleň. Palmy, banánovníky, stromy, vysoká tráva. Na silnici poléhávají psi, na které musí řidič alespoň třikrát zatroubit, aby se zvedli. Zastávky neexistují. Lidé v autobusu na řidiče zařvou, když potřebují vystoupit. Lidi na silnici na řidiče zamávají, když potřebují nastoupit. Přes silnici občas přeběhnou slepice, u silnice jsou občas přivázáni voli. Na volovi se občas někdo projede. Poslední hodinu přejde cesta z betonové hlavní silnice na blátěnku. Poslední úsek se dostavuje. S lopatami v rukách u silnice postávají tak 15letí kluci. Ráj na zemi.

IMG_5454IMG_5457IMG_5464

"Ráj na zemi"
“Ráj na zemi”

Autobus je to překvapivě pohodlný. Jeden z těch dálkových autobusů s velkými měkkými sedačkami. Nad řidičem dokonce visí televize, na které hraje jeden americký film za druhým. Řidič si občas začne zpívat a když se mu nějaká zatáčka příliš nepodaří sám pro sebe začne pořvávat “ojaujaujau” a něco si pak hudrovat pod vousy. Cestou dvakrát stojíme na záchod. Kabinka s porcelánovým záchodem, který nesplachuje. Splachování se řeší bečkou s dešťovou vodou, z níž si po použití člověk nabírá kbelík a lije ho po sobě do záchodu.

Cestou jemně srazíme jednoho z těch divokých psů, který nám vletí do cesty. Cestující vykřiknou. Pes však jakoby nic vstane a běží dál. V polovině cesty zastavujeme u check-pointu a dovnitř autobusu vchází dva pánové v uniformách a ptají se, jestli máme mango. Že dál žádné manga nesmí, protože mají na ostrově strach, že se jim rozšíří nějaká nemoc. Říkáme, že nemáme. A jede se dál. Autobus má wifi zdarma. Je to trošku zvláštní.

Jedno z autobusových nádraží.
Jedno z autobusových nádraží.
"Cool and Clean"...místní marketingový trhák
“Cool and Clean”…místní marketingový trhák
Kantýna na autobusáku.
Kantýna na autobusáku.
Na autobusáku kupujeme oříšky. Podle obalu měsíc prošlé. Byly dobré.
Na autobusáku kupujeme oříšky. Podle obalu měsíc prošlé. Byly dobré.

IMG_5426

V polovině cesty nastupuje kněz a s velikým nadšením něco káže. Nerozumíme. Na konci rozdává obálky pro donations. Obálku vracíme. Kněz dokončí svůj 15 minutový proslov a vystupuju uprostřed místí džungle.
V polovině cesty nastupuje kněz a s velikým nadšením něco káže. Nerozumíme. Na konci rozdává obálky pro donations. Obálku vracíme. Kněz dokončí svůj 15 minutový proslov a vystupuju uprostřed místí džungle.

Polovině cesty začíná pršet.

Út 30. 09. 2014

Puerto Princesa je město přívětivé. Chudoba tady bude značná. Lidé jsou velmi milí. Občas na nás mávají a volají hello. Oslovují nás Sir a Madame. Všichni mluví anglicky, všechno je napsáno v angličtině. Filipíny se skládají z 7000 ostrovů a Palawan je jeho největší provincií. Jen tenhle ostrov má při 800 000 obyvatelích na 100 jazyků. Hlavním jazykem komunikace je buď angličtina anebo jazyk Tagalog. Na školách se vyučuje obojí. V Puerto Princesa máme v plánu zůstat jeden den. Nedaleko je jeden ze „7 nových přírodních divů světa  – Underground river (http://www.wheninmanila.com/new-7-wonders-of-the-world-underground-river-puerto-princesa-palawan/ ). Platíme si túru. O půl osmé ráno nás před hotelem vyzvedává dodávka. Místa je v ní méně než v ryanairu a řidič po polorozbitých cestách valí rychlostí, z níž by bylo leckomu špatně. Občas si připadám jako na závodišti, jednou bych přísahala, že jsme letěli vzduchem a v každé zatáčce děkuji, že jsme zaspali a já nestihla snídani – ta by totiž byla určitě hnedka venku.

IMG_5409IMG_5375

Naše průvodkyně, Palawanka kolem 35 let, je přátelská dáma. Cestou povídá příběhy a když projíždíme extrémně hezkou přírodou nikdy nezapomene upozornit „Enjoy the scenery on the right“. Mluví o svém domácím mazlíčkovi, opici jménem Raul, kterou musela dát pryč, protože na ni byla hrozně fixovaná, a když se jí narodila dcera, tak na malou žárlila. A taky mluví o smutných stránkách narůstajícího turismu, který kromě pracovních příležitostí a peněz vábí do momentálně nejbezpečnějšího regionu Filipín gangy z Manilly.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Večer dáváme obřího tuňáka na grilu za cca 10 korun.

IMG_5402IMG_5410

Po 29. 09. 2014

Dorazila jsem do Manilly a uz ted je mi jasne, ze během tohodle dvoumesicniho cestování se mnou několikrát vypečou. Málem jsem zaplatila téměř 25 USD za taxíka, protože mi čtyri filipinsti hosi svorne tvrdili, že airport shuttle bus z terminálu na terminal jezdí jenom každou hodinu, možná dvě. A já rozmazlená z Taiwanu, kde se vždy mluví pravda a nic jiného než pravda, jim to samozřejmě věřila. Nakonec mě zachránilo to, že nemám ani cent filipínského pesa a že taiwanské dolary mi nestačily. Dovlekla jsem se na zastávku, bus už tam stál. Byl to malinký stařičký minibus a já možná trošku přehnaně vyjekla radostí, když jsem tam viděla toho asijsky vypadajícího Američana, se kterým jsem si povídala při čekání v nekonečně dlouhé řadě před immigration. Letěli jsme ze stejného gatu, takže jsme si dělali garde po další hodinu. Z Američana, který díky čínským kořenům vypadá max na 30 vylezlo, že je mu 45 a že pracuje pro NBA v Pekingu. Podle vizitky, kterou jsem dostala na rozloučenou má pozici “vice-president”. hmmmm.

Přilítáme do Manilly
Přilítáme do Manilly
Manilla, Immigration
Manilla, Immigration
Manilla, Immigration
Manilla, Immigration

Mám dojem, že jestli bude na manillské letiště zavítá terorista, tak je po nás. Bez jakéhokoli problému jsem přes scanner protáhla tři plechovky s nápoji, za které jsem Taipei dala poslední drobáky. Ani pípnutí, ani zaváhání. Baťoh projel přístrojem jakoby nic. Wifi nefunguje, zásuvka nefunguje.

IMG_5355

Let z Manilly do Puerto Princesa, hlavního města ostrovu Palawan, trvá něco kolem hodiny. Letadlo je poloprázdné. Hlavní město je hned u vody  a přistávácí dráha začíná vlastně přesně tam, kde se pevnina vynoří z more. Hodnou chvíli před přistáním začínáme klesat a mně chvíli trvá, než mi dojde, že ta tmavá lesklá plocha pár metrů pod námi nejsou mraky, ale moře. Mám dojem, že nás čeká emergency landing na vodě a z té představy je mi na chvíli trošku těžko. Přistáváme.

Každá země voní jinak. Na tu vůni si člověk velmi rychle zvykne a po pár minutách jej přestane vnímat a přitom se mu ta vůně zaryje pod kůži natolik, že ji nemá šanci léta zapomenout. Palawan voní po spáleném dřevu. Ale to bude asi jenom tím, že někdo někde zrovna pálil palmy.

Letiště v Puerta Princesa je to nejmenší letiště, jaké jsem kdy viděla. Všechno je smrsknuté do haly velké jako běžná třída základní školy. Plakáty na stěnách mě vítají na Palawanu a o Puerto Princesa mluví jako o “City in forest”. Další den mi to má všechno dát smysl. Než se stačím pořádně rozhlédnout, začnou na jezdící pás vyskakovat naše zavazadla a já mám tušení, že spíše než efektivitou a rychlostí Filipínců to bude tím, že na tomhle letišti se dveře úplně netrhnou.

IMG_5358-001

Venku na mě čeká Aaron a naskakujeme do něčeho, čemu tady říkají tricycle. Je to vlastně motorka zasazená na místě pro řidiče do karosérie auta. Místo sedadla spolujezdce je v tricyclu dřevěná lavice. Je o něco širší než sedadlo v autě a tak na ni s Aaronem narveme naše západní pozadí oba. Tricycle nemá dveře, nemá okna, nemá kufr. Krosnu řidič přidělává na za Tricycle a přiváže jej gumou. Z rádia hraje Lady Gagu a jí podobní. Hudba řve natolik, že se plechové stěny Tricyclu ohýbají v rytmu.

Tricycle
Tricycle
Tricycle
Tricycle

Přijíždíme na hostel. U brány stojí hlídač s pistolí za pasem a já chvíli balancuji, jestli mi to má vytvořit pocit bezpečí, či pocit úzkosti, že něco takového jako ozbrojená ochranka je tady třeba. V hostelu neteče teplá voda. Je tam čisto, funguje AC i wifi. Spíme v pokoji pro 16 lidí.

Hostel
Hostel
První večeře
První večeře

po 29. 09. 2014

Tak a je to tady. Jsem na tchajpejskem letisti. Aaron uz je touhle dobou davno v Manille. Utracim posledni drobne a snidani davam v restauraci s velmi mezinarodne znejicim jmenem hómme kitchen. Nazvu navzdory tu vsak podavaji jenom taiwanskou kuchyni. Davam si sea food porridge – muj posledni pokus vyzkouset neco tchajwanskeho. A zatimco cekam az mi prinesou objednavku, na kterou dvakrat zapomneli, se bavim ctenim jidelniho listku

Není nad to dát si na menu, že "Over-drinking is bad for your health."
Není nad to dát si na menu, že “Over-drinking is bad for your health.”

photo 4 (3)

 A priste cao z Filipin!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s