Thajsko – Deníkový záznam: 07. 10. 2014 – 22. 10. 2014

St 22. 10. 2014 Přejezd do Laosu.

Přímý autobus do Chiang Khong (město u hraničního přechodu do Laosu) jezdí dvakrát denně. Ranní autobus je plný. Další jede za 5 hodin. Volíme alternativu Chiang Rai – přestup – Chiang Khong. Na autobusáku sedíme a dloubeme se v nose další hodinu a půl, pak začnou vyřvávat naši destinaci a my jsme u vytržení z neskutečného luxusu dopravce Green bus: měkké sedačky, klima a uprostřed autobusu televize. Whoopa! Po 4 hodinách a neskutečném množství čokolád a chipsů, trapném americkém filmu s thajským dabbingem a thajském rocku, který na celý autobus vyřvával z přehrávače umístěného nad našimi sedadly, jsme v Chiang Rai.

Přestup. Autobus do finální destinace odjíždí podle „jak budem plní, tak hned vyrazíme“. A tak čekáme dalších 45 minut a hned vyrážíme. Je to ukrutně starý autobus bez dveří a oken, s minimálním místem na nohy a maximálním množstvím pasažérů. Abychom se do sedačky vůbec nasoukali, musíme sedět s nohama šikmo (tedy laosský standard). Zastávky se dělají podle zařvání na řidiče. Místní jsou milí a usměvaví a asi příliš nechápou, co s něma v tom autobuse děláme.

Po 30 minutách nás zastavují policajti a tlačí nás z cesty pryč na benzínku poblíž. Silnice je na půl hodiny uzavřena – regionem projíždí král. Lidé vylézají z domů, z obchodů, z benzínky a když tou prázdnou silnicí konečně proletí oněch deset identických mercedesů, spojí ruce jako k motlitbě, několikrát se shýbnou k zemi. My si říkáme, že to musí být docela otrava být takhle odstaven a nemoci si na krále ani nahlas zanadávat. U nás v autobuse to ale nevypadá, že by někdo chtěl nadávat. Všichni vypadají spokojeně, vyhlíží krále a aktivní Thajec přes uličku nás co chvíli informuje „king, king is coming.“…a pak zase „King. King. King is coming.“. Je milý.

Dorazíme do Chiang Khongu a začíná byrokratický proces „vyřiď si své vízum do Laosu“. Na thajských hranicích po nás chtěji „departure card“. Nemám. Asi jsem ji vyhodila už rovnou na letišti v Bangkoku. Nechávaj mě projít. V mezihraničním vaakuu mezi Thajskem a Laosem je podivné ticho. Nikde ani noha. Hranice na obou stranách jsou čisté, obří, vypadají moderně. Bereme autobus na laoskou stranu hranic. Při koupi jízdenky, nás donutí i vyměnit Bhaty za americké dolary. Že nic jiného než jejich laosský kip či USD laoští úředníci neberou. Necháváme se přemluvit a za dost nevýhodný kurz kupujeme ty americké dolary. Měsíční vízum do Laosu 35 dolarů, prosím. Jen co vyměníme peníze, nás tahají za rukáv, že musíme nechat udělat fotky. Že bez fotek nám laoští úředníci vízum nedají. Tak my opět kýváme, že tedy ano. Na nějaké standardy typu „fotka na pas“ se tady nehraje. Staví nás ke stěně, mě ani nenechají sundat krosnu, na fotce jsem na půl z profilu, vlasy rozlítané na všechny strany, na tváři výraz možná úsměv – možná utrpení. No, není to hezká fotka. Platíme asi 100 korun.

Na laoské straně vyplňujeme jedno lejstro a dáváme společně s těma zářnýma fotkama úředníkům. Zatímco zápaďáci platí za víza 35, Češi a všichni od nás na východ platí pouze 30.  Zřejmě vzpomínka na staré pořádky. Voilá, jsme v Laosu.

Thajská hranice. Chiang Khong.

Thajská hranice. Chiang Khong.

Laos. Vyřizujeme víza.

Laos. Vyřizujeme víza.

IMG_7060

Welcome to Laos.

Welcome to Laos.

První večeře. Kachna na grilu.

První večeře. Kachna na grilu.

:) ubytko.

🙂 ubytko – voda, co nám steče z umyvadla do kbelíku, používáme na splachování.

IMG_7087 IMG_7097

Městečko Huay Xai

Městečko Huay Xai

 

Út 21. 10. 2014

Poslední den v Thajsku trávíme přípravou plánů Laosu a Kambodži. Překopáváme původní vizi „sever Laosu-Vietnam-Kambodža-Thajsko na „Laos od severu po jih – Kambodža – Vietnam z jihu na sever“. Konec v Hanoji. Plánujeme asi hodinu a půl, pak už zvoní budík, že máme jít vyzvednout věci do prádelny. Pak večeře, pak procházka, pak je 10 večer a my jsme unavení a plánovat už nic víc nestíháme a doufáme, že v Laosu bude internet a že to doděláme cestou.

Po 20. 10. 2014 Chaing Mai, Thajsko – 3-denní trek do hor: Day 3

Kohouti mě budí v 5 ráno. Dělám tisíce fotek východu slunce.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Snídaně: Tousty, vaječina s rajčaty a cibulí. S Aaronem si špitáme, že je to ta nejlepší snídaně, kterou jsme v Thajsku prozatím měli (jsme chudí, jíme chudě). Třídenní absence zrcadla a pobyt mimo civilizaci ze mě dělá hipíka. Make-up jsem neviděla od té doby, co jsme odjeli z Taiwanu, ale nyní – nově – se na terase v to pondělní ráno s naprostým klidem producíruji v tričku bez podprsenky – něco, co jsem neudělala od svých takových 10 let.

Sňídaně

Sňídaně

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ranní hygiena

Ranní hygiena

Před tím než začneme slézat z vesnice zpátky dolů, navštěvujeme místní školu. Škola je překvapivě bytelné stavení. Vypadá dobře. Asi do ní jde podstatné množství peněz z těch našich vysokohorských výprav. Děti sedí v prázdné místnosti kolem televize a koukají na pepka námořníka. Jakmile vlezeme dovnitř jsou všichni jak u vytržení. Skáčou klukům na ramena a nechávají se vyhazovat do vzduchu, holky je berou do náručí. Mně se nechcou sundávat boty, a tak všechno fotím zvenku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po hodinovém sestupu docházíme k vodopádu. Na kameni leží slečna s vodítkem kolem kotníku. „Proboha, kam jsme se to dostali?!“, bleskne nám hlavou. Ale slečna po chvíli seskočí z kamene a nám dojde, že tím vodítkem nebyla přivázaná ona sama ale její opice, kterou teď drží v náručí a jdou nám nabídnout brambůrky a snickersky ke koupi.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Z opice, která vypadá jako malý starý muž, jsou všichni u vytržení. Opice leze na šechny strany. Leze po holčičce, leze vedle holčičky, leze po nás, leze vedle nás.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pokračujeme dále. Dojdeme k řece. Čeká nás rafting. Místní standardy Health and Safety jsou příběh sám pro sebe. Máme sice helmu a vestu, ale tím to končí. Tady máš pádlo a běž do člunu.  Nikdo nám nevysvětlí, jak pádlovat, takže se několikrát točíme kolem dokola. V polovině naší 30 minutové projížďky do raftu skáče pavouk. Dosti velký pavouk. Francouzka řve strachem, její španělský přítel mlátí pavouka pádlem, a my dva s Aaronem se snažíme občas mrskout pavouka pádlem, občas pádlem zapádlovat pod vodou. Kapitán vzadu lodi se nějak snaží propádlovat mezi šutrama. Přežili jsme. Cestou po řece míjíme skupinku zápaďáků, kteří v naší řece drhnou slony.

Namačkané v dodávce nás vezou zpátky do Chiang Mai. Poslední zastávka, vesnice s kmenem s neskutečně dlouhými krky (které od malička natahují pomocí zlatých náhrdelníků) se nekoná. Cesta je uzavřená kvůli návštěvě krále.

S tlouštíkem Nickim

S tlouštíkem Nickim

Naše parta :D

Naše parta 😀

Ne 19. 10. 2014  Chaing Mai, Thajsko – 3-denní trek do hor: Day 2

Oficiální budíček je v 8:30. Ale kohouti, kterých je tady požehnaně začínají šichtu kolem 4 ráno. Chodí kolem chatrče a z plných kohoutích plic řvou na celé kolo své trapné ky-ky-ry-ký. K snídani dostáváme tři toasty a natvrdo uvařené vejce. Kafe a čaj (konvice s vodou ohřátou na ohni). Máslo-margarín ve špinavém plastovém pudlíčku nechutná velmi dobře. Přemýšlím, kolik už tak západních turistů, kteří do chatrčové osady přijeli složit hlavu a udělat fotky místní chudoby, drželo tenhle ušmudlaný kelímek v ruce.

Slonům zaparkovaným za chatrčí říkáme své sbohem a vydáváme se dál. Skupina se rozděluje. Zbývá nás 9. Helen a John s námi. Kromě tichého španělsko-francouzského páru a španěláka, co učí potápění na jihu Thajska, taky páreček Kanaďanka a Francouz. Je jim kolem 40 – tipuju – ale možná je jim 60 a za své krásné mladistvě vypadající tváře vděčí vegetariánské stravě, jíž se v posledním roce oddávají. Chtěli ve svém životě změnu, a tak rok zpátky sekli s prací. Ona měla svůj byznys, on pracoval pro nějakou mezinárodní korporaci. Poslední měsíc strávili na jihu Thajska. On si dodělával kurzy potápění asi do milionů metrů, ona si dělala měsíční intensivní kurz jógy. Každý den 4 hodin jógy, pár hodin meditace, a hodiny jógínské filozofie. Povoleno jedno (veganské) jídlo denně. A nutno říci, že svým tělem nás dvacítky všechny strčila do kapsy. A to jako s přehledem. S takovým přehledem, že jsem se vždy snažila v našem pochodujícím špalíru dostat přímo za ní, to abych mohla nenápadně obdivovat její perfektně tvarované hýždě. Při svlíkání do plavek jsem se naopak snažila od Janie dostat co nejdále.

Šlapeme hodinu prudce vzhůru. Janie drží velení a já se jí držím jako klíště. Po hodině se stromy rozestoupí, kopec přestane býti kopcem, před námi je vesnička s bambusovými domky a s výhledy na široké okolí. Přichází nás přivítat dvě slečny. Je jim tak kolem 12-13. Jsou vysoké a velmi štíhlé. Dlouhé rovné černé vlasy ledabyle uvázané do culíku. Jsou krásné a navzdory tomu, že se to místo zdá relativně odříznuté od světa jsou oblečené jako každé jiné dítě v jejich věku. Na táccích vyrobených z kartonové krabice thajského piva Chang přináší náramky z mušlí a dřevěných korálků.

Přícházíme do vesničky

Přícházíme do vesničky

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

John pořvává na celé kolo, že přestává kouřit, protože je to extrémně trapné, že je nejmladší a nahoru se dobelhal z posledních sil jako poslední. No tak, trošku trapné to je. Helen šlapala poslední úsek v bikinách (ono bylo vážně horko) a já přemítám, co si o ní musí myslet konzervativní místní, když ji takhle uvidí.

„Now check-in. Follow me.“ A my se jako jeden vydáváme za tlouštíkem Nickim, který je tak šťastný, že výšlap přežil, že si za tance a poskakování zpívá jednu americkou klasiku za druhou. Naše chatrč je velmi podobná té ze včerejška. Bambusový základ, stará matrace, sítě proti komárům. Dneska máme navíc každý několik dek, jelikož jsme relativně vysoko v horách a v noci může být zima. Všechno jde tuze cítit zatuchlinou a na polštáře se chytla plíseň. Před ložnicí máme menší terasu s ohništěm a z terasy výhledy na zelené kopce. Je to moc hezké.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dojdeme ve 3 a když se ptáme Nickiho „a co teď?“ říká „now relax, relax.“. A tak všichni sedáme na tu terasu, vytahujeme poslední zásoby sladkostí a Kanaďanka s Francouzem nás baví příběhy ze svých ročních cest – příběhy z toho, jak ve vlaku z Moskvy do Pekingu sdíleli kupé s bandou ruských hokejistů, jak natáčeli film v Bolywoodu, jak jim při potápění na jihu Thajska špatně naměřili obsah vzduchu v bombě a na hladinu vylezli na poslední chvíli, jak plavali se žraloky a další a další.

Těsně před večeří se zvedám a jdu se projít tou minivesničkou. Chvíli sedím na hřišti s děckama, co hrajou kuličky a připadám si jako neviditelná. V Asii si člověk ze západu rychle uvykne neustále pozornosti okolí – někde je okukování nápadnější než jinde, ale existuje téměř všude. Tady na tom hřišti ve vesničce schované v horách jsem ale zcela nezajímavým elementem. Jde vidět, že na turisty jako jsme my jsou tady zvyklí. Mají je tu každý večer a zřejmě jako já si je všichni fotí a okukují jako divou zvěř. Pokračuju v procházce dále a narážím na skupinku nově příchozích zápaďáků.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kolem ohně sedíme do 10.

Koupelna

Koupelna

Záchod

Záchod

So 18. 10. 2014 Chaing Mai, Thajsko – 3-denní trek do hor: Day 1

Vyrážíme na třídenní trek do thajské džungle – aspoň takhle to prezentuje ten leták u nás v hostelu. V 9 ráno nás vyzvedává mini truck. Vzadu podél oken dvě polstrované lavice. Žádná okna, žádné dveře. „Hellooo“, vítá nás bodrý tlouštík neurčitého věku (někdo říká 40, někdo 35, mě přijde na 20).

„3-day tour?”

“Yes.“

„So come in, come in. I am your guide. I am Nicki.“  Řve jak strýc Pepin na celé kolo a cpe nás dovnitř.“

Odjíždíme vyzvedávat další. Během půl hodiny jsme v plné sestavě. Klučina z Kalifornie, co cestuje už půl roku, lesbická dvojka z Anglie a páreček z Nottinghamu, Helen a John. Musím říct, že děkuju Buddhovi, že nám je seslal, protože ti dva mě bavili po další tři dny. Zrovna dodělali školu. Oba 22 a oba v Asii poprvé. V zahraničí sice byli, ale to bylo cestování ála zámořská plavba po Karibiku a týden s holkama na Ibize. Helen je přebarvená blondýna s precizně upraveným make-upem, na třídenní trek v thajské džungli přijde v růžových žabkách, plandavých kalhotech s potisky slonů (jak vysvětluje, když máme dneska jezdit na tom slonovi…) a tričku, které je vlastně sportovní podprsenka. Helen je ženská krev a mlíko. Prsa tak velikosti 4 (tipuje mé nezkušené oko, které je na základě osobních zkušeností schopné rozeznat akorát velikost 0 a 1), zadek, za který se dá dobře chytit, a bříško, které by ještě potřebovalo zapracovat. Je velmi milá, mluví s ohromným anglickým přízvukem a slovíčko like hodí do věty tolikrát, kolikrát je to jen možné. Jak vleze v těch růžových žabkách do auta, tak na sebe hned práskne, že to jsou její jediné boty. Že si ještě musí někde koupit tenisky. A mě dělá problém se nesmát, protože vyjíždíme na třídenní trek v horách a nedokážu si moc představit, kde teď bude kupovat tenisky.

John je bavič a do páru s ní jde velmi dobře. Viděl každý seriál, který běžel-běží na britských a amerických stanicích, miluje párty, miluje fast-food, ví o světě v Anglii a USA a zbytek je spíše velká neznámá …aneb když se později bavíme o mini-altářku v jedné z těch vesniček, kde spíme, tak s pobavením pronese “Wait a minute? thats a temple, mate? I thought its a bar. Thats sick like.” … Ale neberte mě špatně, já si ty dva vážně zamilovala.

Vyjíždíme na výlet. Dodávka letí nadzvukovou rychlostí a Heleniny obří prsa skáčou do rytmu.

První zastávka: Orchid and Butterfly farm.
První zastávka: Orchid and Butterfly farm.

Druhá zastávka: Local market.

Druhá zastávka: Local market.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vyvezou nás za město. Sedáme kolem stolů v dřevěném domku. Helen a John na sebe celí vyjevení hulákají, že za domem běhají kuřata. Dostáváme oběd. Trojhran balený v banánovém listě obmotaném gumičkou, ať to drží pohromadě. Banánová list skrývá nudle Pad Thai. John se v tom nimrá. Vytáhne kousek tofu. „This chicken doesnt have any taste, right?“

Čekáme na další lidi, co se k nám mají přidat. O půl hodiny vyrážíme na tu vysokohorskou túru. Z túry, ať to příliš nezdržuju,  se vyklube ani ne hodinová procházka do kopce a půl hodinová procházka s kopce. Tlustý průvodce Nicki zastavuje co pět minut („stop, stop, break, very hot today, slowly, slowly“) a zapaluje jedno cigáro za druhým. Heleniny žabky se rozpadají po prvních 200 metrech. Na pomoc přiskakuje lesbička Dani a dává ji pár bot, co si vzala extra. Takové ty s jemňoulinkou podrážkou, co se používají třeba na river-tracing. Helen děkuje a já si říkám, že její hnátky přivyklé zřejmě spíše podpatkům budou v té obuvi, v níž je cítit každičký kamínek, trpět. Bavím se.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Průvodce tlouštík Nicki
Průvodce tlouštík Nicki

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dojdeme na sloní farmu. Pár dřevěných chatrčí u řeky. Uprostřed ohniště, stoly a lavice. Kolem pobíhá neskutečné množství kuřat, které dva malí kluci v ušmudlaných tričkách sestřelují prakem. Společnost jim přitom dělá asi 10 divokých psů. Tlouštík Nicki vysvětluje, že tady na farmě mají jenom 4 slony. Jezdit budeme po dvojičkách. Prvních 8 lidí nástup! Táhnu Aarona za rukáv a říkám, že jedem.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAIMG_6792

Na slony se nastupuje z dřevěné desky u stromu. Po žebříku z bambusu vylézáme, k desce nám přistavují slona. Jmenuje se Memo. Sedáme na dřevěnou lavici, kterou si Memo nese na zádech. Memovi se příliš nechce. Ošívá se na všechny strany, jsou 4 odpoledne a už toho má za celý den asi dost. Klučina, který vede Mema ho párkrát potahá za uši a kopne do nožky a Memo konečně vyrazí. S lavicí to hází zleva doprava. Klučina, průvodce, ukazuje, že můžeme sedět i přímo za krkem. Opouštím lavici na slonových zádech, a cpu se mu za krk. Nevím, co s nohama, nevím, jestli nesedím příliš vpředu – nechci mu ublížit, že jo – ale Memo vypadá, že je zvyklý na všechno. Memo má drsnou kůži s občasným tak 5 centimetrů dlouhým tvrdým chlupem. Kůže je suchá a drsná. Vypadá jak přízrak z jiného světa.

IMG_6821-001IMG_6970IMG_6880IMG_6876IMG_6897IMG_6935

S Memem uděláme asi 15 minutové kolečko. Slezeme a tlouštík Nicki na tu naši skupinu volá: „now you check-in, then wash elephants.“ To, co myslí tím check-in, jako by se snad jednalo o 5-hvězdičkový hotel, je bambusová chatrč pro 20 lidí. Uprostřed je napříč chatrčí asi metr široká ulička. Po obou stranách vyvýšená podlaha a na každé straně deset tenkých matrací, polštář a deka. Nad hlavami visí smotané sítě proti komárům. „Check-in“. Sprcha – kohoutek studené dešťové vody 30 cm nad zemí – je v chatrči vedle. Záchod, lepší kadibudka.

IMG_6916IMG_6919IMG_6962IMG_6951IMG_6968

„Now wash elephants“, pořvává na nás tlouštík Nicki. Jdeme k řece. Slonící už čekají smáčení po kolena. Řeka má barvu bláta, beztak do ní o kilometr výš vypouští splašky. Dostáváme větší naběračky, lezeme do řeky. Slon vedle mě se něčekaně dvakrát ošije a od zadečku mu proud začne odnášet čtyři tmavé krychle, které vypadají úplně jako králičí bobky jen asi 100x větší. Tak tak se těm sloním bob(k)ům vyhnu. Pak si lehne na bok, pak se zas postaví, pak se otočí kolem dokola a já skáču z jedné strany na druhou a děsím se, že mi to zvíře vážící  dvě tuny, šlápne pod tou vodou na nohu.

Je 6 večer. Mám odšlápnuto, na slonech odjeto, slony umyto, máme po večeři (na ohni v kotlíku vařené kuře s okurkama a zelím a porce rýže k tomu). Je 6 večer, začíná se stmívat, elektřina samože není. Kupujeme piva. Sedíme do 11. Polovina z nás už šla spát. Jeden z místních vesnických domorodců přináší pytel marihuany a mačetou ji začne sekat precizněji jak Pohlreich cibuli a já se v ten moment trapně loučím a odcházím a z naší chatrče poslouchám útržky jejich konverzací a výkřiky toho místního domorodce: „you want buffalo riding now?“ „No crazy no funny“.

Pá 17. 10. 2014 Chiang Mai, Thajsko

Půjčujeme si za 100 Bhatů (asi 3 USD) skútr – skútřík – 100 ccm. Pán kolem šedesátky nám vše vysvětluje v angličtině. Anglická slovíčka mu dělají trošku problém a vždy, když si nemůže vzpomenout, stiskne víčka silou k sobě a hrozitánsky se přitom zašklebí. Nebudu lhát, je to docela sranda.

IMG_6571IMG_6742IMG_6576

Chiang Mai je v úpatí hor a my se vydáváme na tu nejbližší z nich. Hledáme chrám Wat Prathat Doi Suthep. Z chrámu má být výhled na město a jeho široké okolí.

Be happy, be more
Be happy, be more

IMG_6589

Zcela naivně si představuji malou jednoduchou kapličku, která je schována v lese a ke které se musí dobrých pár kilometrů pěšky – pravděpodobně do kopce – pravděpodobně stezkou mezi vodopády. Místo toho přichází realita. K chrámu vede nově postavená asfaltka, 500 metrů pod a 500 metrů nad ním jsou stánky s oblečením a jídlem. K chrámu vede nejen 300 schodů, ale také výtah. Nahoře, teď již těsně před chrámem, jsou restaurace, záchody (prvotřídní kvality – pro muže, pro ženy, pro mnichy) a taky dva bankomaty.

Záchody - pro muže a pro mnichy odděleně.
Záchody – pro muže a pro mnichy odděleně.

Do chumlu bot přidáváme ty své a jako všichni ostatní vcházíme do areálu chrámu naboso. A teď to teprve začne. Zlato, všude zlato, každičký píď chrámu, každý Buddha, ve zlatě.

IMG_6599IMG_6629IMG_6615

Místní chrám je opět Buddhů ráj. Buddha stojící, Buddha ležící, Buddha sedící, Buddha s přivřenými víčky, Buddha se zavřenýma očima, Buddha s nenápadným úsměvem, Buddha s rukama v klíně, Buddha s rukama pod hlavou, Buddha s neutrální tváří, Buddha zlatý, Buddha zelený (a oblečený do zlata).

A kolem Buddhů neskutečný mumraj lidí. Jakoby byli všichni vším tím zlatem, které díky slunci blyští na všechny strany, celí pomatení a nevěděli co dřív. Rychle kolečko s kytičkou mezi dlaněmi kolem chrámu, rychle klek před Buddhou, rychle na chvíli zameditovat, rychle udělat selfie (selfie dělají všichni, včetně partičky pubertálních mnichů v žlutých hábitech, u kterých ty pózičky před novými iphony a ipady vypadají obzvláště srandovně). Rychle fotku tam, rychle fotku sem. Já nevím, je to celé takové smutné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

IMG_6643IMG_6655

Nasedáme na skútříka a valíme dál k vesničce jednoho z místních kmenů. Vesnička, byla kdysi schována v horách. Dnes je turistickou atrakcí. Jak je pro ni turismus důležitý, je znát na každém kroku. Lidé jsou oblečení v tradičních krojích a kde volné místo, tam stánek. Všichni prodávají to samé – cetky, hadry, sušené ovoce. Dvakrát nás zastavuje postarší pán a hrozně na tajňáka vytahuje z náprsní kapsy papírovou obálku a v ní tři šutříky. Dvakrát se rozhlédne a pološeptem se ptá, jestli nechceme koupit pravé diamanty. A my s díky odmítáme, že pravé diamanty nepotřebujeme. Je pátek dopoledne a po místních ulicích se prohánějí děti radost pohledět. A my si pro sebe hudráme, proč že nejsou ve škole.

IMG_6671IMG_6684IMG_6698IMG_6682IMG_6690

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cestou zpátky si od ženy u cesty kupujeme smažený banán. Za 20 Bhatů (13 korun) dostáváme taštičku na plátky nakrájeného banánu smaženého v těstíčku, které chutná po kokosu. Je to výborné, výborné, výborné.

Banán smažený v kokosovém těstíčku
Banán smažený v kokosovém těstíčku
Paní nevypadá úplně přívětivě, ale byla velmi milá.
Paní nevypadá úplně přívětivě, ale byla velmi milá.
Hot and Sour Mushroom Soup. delikatesa.
Hot and Sour Mushroom Soup. delikatesa.

Večer na recepci platíme 1800 Bhatů (1100 Kč) za třídenní túru do místních hor. Kromě turistiky nás prý čeká taky rafting, vodopády, jízda na slonech, koupání se slonama, návštěva jednoho z horských kmenů. Tak uvidíme, co z toho vyleze.

IMG_6731

Čt 16. 10. 2014 Chiang Mai.

V 7: 15 se naloďujeme na autobus do Chiang Mai – města, které má být naší poslední zastávkou v Thajsku, než se přesuneme do Laosu. Snídáme chipsy a solené arašídy. Čeká nás pět hodin jízdy v přechlazeném autobuse, neb řidič to s klimatizací myslí smrtelně vážně.

Z pěti hodin se stává šest a něco k tomu a ani jednomu z nás to nevadí. Na ty dálkové autobusové trasy jsme si už nějak zvykli.

Chiang Mai - Nádraží
Chiang Mai – Nádraží

IMG_6537

Chiang Mai - Nádraží - Záchodky za 3 Bhaty 2 koruny
Chiang Mai – Nádraží – Záchodky za 3 Bhaty 2 koruny

Chiang Mai má něco kolem 1,6 milionů obyvatel. A zatímco my čekali spíše chudobu a nevyspělost, přijíždíme do města, jehož centrum je plné barů a západních restaurací (prodejna bot Baťa nesmí na hlavní třídě samože chybět). Masážní salón střídá masážní salón, případně místa vypadajících jako hospody. Jen, na rozdíl od hospod, které v těch 7 sedm večer už zvesela žijou, jsou tahleta místa prázdná a thajské slečny v krátkých sukních v nich sedí na kolem baru a jehlové podpatky jim na vysokých stoličkách volně klimbají ve vzduchu. Mám tušení, že čekají na zákazníky.

Na naše poměry se plácáme přes kapsu a kupujeme (na půl samozřejmě) skleničku saké a místní dezert, za kterých bych šla světa kraj, mango with sticky rice. Speciální druh rýže se povaří v kokosovém mléce a servíruje se s kousky slaďounkého manga. Je to nebe na zemi.

Mango with sticky rice. A sklenička saké
Mango with sticky rice. A sklenička saké

Zatímco města, tak jak je znám, mívají centrum vystavěné betonem a památkami a zeleň je na jeho okrajích, v Chiang Mai je tomu naopak. Centrum vypadá jako velký park prošpikovaný bary a restauračkami, obchody s uměním a antikvariáty. Čím více se posouváme na sever, tím lepší ta města jsou.

Cestujeme 20 dní a přichází na mě únava. Mám teplotu, palec, který jsem si nakopla na Filipínách je pořád ještě napuchlý a při našlapování pobolívá. Spíme v hostelu, který má na recepci (a zároveň jakési společenské místnosti) dva malé trapně rozkošné psy, kteří jsou cítit močí už od hlavních dveří. Hostel je prožraný mravencema. Jsou všude, na posteli, na mě a nově i v mém laptopu. Při otevření noťasu, tak postupně začnou vylízat zpoza klávesnice a já se děsím toho, až mi ten počítač rozežerou zevnitř. Spíme v pokoji pro 16 lidí. Uleháme v půl 12. Nikdo ze zbývajících 14 nocležníků zpátky ještě není. Všichni se začnou postupně vracet kolem 4 ráno. Ten na posteli naproti se v 5 ráno probudí a na celý pokoj začne hystericky a velmi afektovaně povykovat „John, did I lose my phone last night? John? John? Did I lose my phone last night?“ Po dvou minutách hysterie „John, I found it.“. Ten na posteli pode mnou se několikrát během rána zvedá, aby se šel vyzvracet. Nezavírá za sebou dveře do koupelny, a tak mě několikrát za noc budí zvuk zvratek padajících do záchodové mísy.

Hostelový pes
Hostelový pes

IMG_6552

St 15. 10. 2014 Sukhotai

Odmítáme snídani za 100 Bhatů (3 USD), i když toast s vejci a kafe k tomu zní pekelně dobře.  Na recepci přinášíme 3,5 kg špinavého prádla. Výměnnou za 175 Bhatů (5 dolarů amerických) jej majitel přebírá a slibuje, že až se vrátíme, bude vypráno, usušeno, vyžehleno. Říkáme oukej a dáváme na hlavy přilby, sluneční brýle a s vlasy vlajícími na pozdrav vyrážíme na starém skútru do ulic města, které bylo v 13. a 14. století městem nebývalých rozměrů a převeliké důležitosti. Poté, co mu v roce 1438 skončil zlatý věk, to se Sukhotai-em šlo od desíti k pěti. Staré město se nechalo starým městem a o 15 km dále se vystavělo město nové. Město s překvapivě velkým autobusovým nádražím a jednou hlavní ulicí, na níž je kromě pár stánků s jídlem taky prodejna Baťa (nekecám, Baťa v Thajsku – zdá se – docela valí).

Z prvního hlavního města Thajska jsou dnes pouze ruiny. Ty si, není tomu tak dávno, vzala pod svá křídla organizace UNESCO. Za 150 Bhatů (4 USD a drobek k tomu) půjčujeme jednoho (jsme trapně chudí) audio-průvodce, platíme 100 Bhatů (3USD) za vstup a vstupujeme. Audio-průvodce na nás chrlí jednu informaci za druhou – První z králů sukhotaiského království zavádí thajské písmo, jeden z místních rozbořených chrámů prý kdysi nesl ostatky samotného Buddhy, slon je pro buddhisty symbolem mentální a fyzické síly (Buddha samotný se prý při jednom z převtělování narodil právě coby slon) atd atd až mě to povídání o místních čedích a stúpách přestává bavit a někde mezi 10 a miliontým stanovištěm audioprůvodce řvu Aaronovi do uší, že se chci naučit řídit skútr. Můj odvážný návrh se nesetkává s přílišným nadšením, ale já se nedám a pěstičkami buším do zad řidiče, ať zastaví, že teď to chci zkusit já. Zastavuje. Nesedám, pozorně poslouchám instrukce. Jemně přidám plyn a jedůůůů. Najedu všeho všudy asi 500 metrů, ani jednou nenabourám, ani jednou neklopýtnu, nikoho nepřejedu, nikoho nenaberu, nikoho nesrazím (ani divoké psy ani divoké kuře ani ty dvě Číňanky, co vypadaj na normálním kole podobně nejistě jako já na tom skútru). Sebevědomě si to celé dvě a půl minuty valím třicítkou po ulicích starého města, kde kromě asi deseti dalších západních návštěvníků a těch dvou Číňanek vlastně nikdo není. Pocit hrdosti plivu na všechny strany.

IMG_6434IMG_6445IMG_6438IMG_6446

IMG_6474IMG_6448IMG_6452

Na večeři zastavujeme na trhu pouze pro místní a dáváme okurkový salát, jakés vepřové koule na špejli a wafle s kousky kukuřice, kterou tady asi považujou za ovoce, neb je hned po banánu a kokosu součástí každého správného dezertu.

Fotky krále a královny vždy a všude.
Fotky krále a královny vždy a všude.

mnich na autobusáku.

mnich na autobusáku.

Trh pro místní - Výběr z toho nejlepšího
Trh pro místní – Výběr z toho nejlepšího
taštička opražených švábíků za 20 bhatů (takových asi 15 korun)
taštička opražených švábíků za 20 bhatů (takových asi 15 korun)

IMG_6521IMG_6505IMG_6523IMG_6510IMG_6508

Pudly jízda na skútru taky moc baví
Pudly jízda na skútru taky moc baví
Jak majitel slíbil, tak učinil. Vypráno, usušeno, vyžehleno.
Jak majitel slíbil, tak učinil. Vypráno, usušeno, vyžehleno.

Út 14. 10. 2014 Sukhotai 

Sukhotai, první z hlavních měst pozdějšího Thajska, je malé městečko. Autobusem z Ayuathaya – druhého z hlavních měst pozdějšího Thajska, šest hodin. Ono pravda, mohli jsme jet hodiny čtyři – to kdybychom nebyli škrti a zaplatili si autobus první třídy. Ten byl ale o 100 bahtů (necelé tři dolary americké prosím) dražší. Ale jelikož jsme se rozhodli tuhle dovolenou/poznávací zájezd udělati co nejlevnějším, zvolili jsme třídu druhou. A tak tedy 6 hodin, méně místa na nohy a žádná klimatizace (+ hlasitě chrápající pán za námi a hlasitě řvoucí dítě před námi).

IMG_6391

Semínka z vodního melounu prodávají místo arašídů.
Semínka z vodního melounu prodávají místo arašídů.

Na autobusáku nás vyzvedává milý majitel penzionu. Za nevěřitelných 200 bahtů (tedy 6 dolarů amerických) dostáváme příjemný, čistý (!) pokoj s pekelně tvrdou postelí pro dva, s rychlým internetem a televizí uhlopříčky cca 20 cm. Nefunguje světlo. Majitel přináší štafle. Aaron funguje jako osvětlovač. Světlo funguje. Majitel odchází. Aaron funguje jako ničitel švába. Jdeme na večeři. Po chodbě běhají mini-ještěrky.

IMG_6394

Hana ajťák. Můj kabel v místních zásuvkách zrovna dvakrát nedrží. Je třeba komplikovaného systému.
Hana ajťák. Můj kabel v místních zásuvkách zrovna dvakrát nedrží. Je třeba komplikovaného systému.

Ne 12 – po 13. 10. 2014 Ayuathaya

IMG_6389IMG_6375

Divocí psi jsou všude - člověk tolerují - ignorují.
Divocí psi jsou všude – člověk tolerují – ignorují.
I love king forever
I love king forever

IMG_6318

tahle ženská bere selfies tak vážně, že má jednu na obalu svého iphonu
tahle ženská bere selfies tak vážně, že má jednu na obalu svého iphonu

IMG_6336IMG_6338IMG_6340

IMG_6319

Tyhlety sloní farmy jsou ta nejsmutnější věc pod sluncem. Chudáci sloníci.
Tyhlety sloní farmy jsou ta nejsmutnější věc pod sluncem. Chudáci sloníci.
:)
🙂
Já chci burger s rýžou místo housky!
Já chci burger s rýžou místo housky!
Ayuathaya - nádraží
Ayuathaya – nádraží
Se slavnou hlavou buddhy v kořenech
Se slavnou hlavou buddhy v kořenech

FILIPÍNY

St 8. 10. 2014 Z Filipín do Thajska. Bangkok, Thajsko

South East Asia bez debat začíná už v Manile. Manilské letiště tituluju na letiště byrokratické hrůzy. V roce 2013 bylo cestujícím zvoleno za jedno z nejhorších letišť vůbec a já jim na tomhle nechvalném žebříčku přidávám svůj hlas taky. Co krok, to scanner kontrolující zavazadla. Klasická procedura, kterou v Evropě člověk prochází jednou, jsme tady prošli pětkrát. Na jednu stranu mě to hrozitánsky otravuje, na druhou stranu si říkám, že jsem kurec v Manile a že možná jedna, dvě, tři, čtyři kontroly navíc jsou jen k dobru věci. Překvapivě mně nechávají na všech pěti kontrolách nechávají projít s baťohem zatíženým půl litrem vody a kosmetikou zvesela přesahující povolený počet 10 lahviček po 100 ml (o tom, že by byla v nějakém speciálním sáčku nemůže být ani řeč, hezky se mi ledabyle povaluje v baťůžku). Při poslední kontrole se mě pán za scannerem ptá, jestli mám zapalovač? A vrtím hlavou a říkám, že ne. A on se na sekundu, dvě zamyslí, pokývá hlavou a nechá mě jít. Jestli má někdo něco v plánu, je po nás.

Po letišti lítají vrabci. Na terminálu, ze kterého máme transfer do Bangkoku po nás chtějí „terminal fee“ 550 pesos (12.35 USD). Že prý za používání terminálu. Vidím rudě. Dáváme předražený hot dog – párek a houska ohřátá v mikrovlnce a – a ten nejsmutnější baozi (čínský knedlík na páře), co kdy svět viděl. Celou noc jsme nespali. Je poledne a únava ze mě dělá cholerika, a z Aarona mátohu.

Letiště v Bangkoku je moderní, nablýskané, plné obchodů se značkovým zbožím. Oproti letišťátku v Puerto Princesa, či špinavému děsivému rozbitému letišti v Manile, je to v Bangkoku jako moderní zázrak z jiného světa. Nápisy jsou v thajštině, která svými vlnkami a obloučky připomíná písmo z pohádky. Hážeme baťohy na záda a vcházíme do letištní haly. Vítají nás sloupy potažené plakáty známého červeného loga firmy „Baťa“. Jsem u vytržení.  Vytržení opadává, jakmile zjistíme, že Aaronovi ukradli 30 dolarů.

Vyměňujeme peníze, ozbrojujeme se přehnanou obezřetností a s představou, že se nás bude snažit každý okrást dáváme pas, mobily, peníze a kreditní karty do kapsiček, které si strkáme pod oblečení. Všechna tílka mám obepnutá a má 3 cm tlustá kapsička, kam jsem ve výsledku stačila narvat ještě nějaké prospekty a boarding pass, vypadá pod tričkem přinejmenším dost podivně.

V metru se s námi začne bavit pán kolem 50. Odkud jsme a jestli jsme v Bangkoku poprvé. My naočkovaní zkušenostmi našich známých a těch, kteří své zážitky sdílejí na netu, v tom tušíme nějaké zlo. Žádné nepřichází a my máme jemné výčitky svědomí, že ke všem přistupujeme s nedůvěrou a předsudky. Pán Thajec, chirurg, se vracel z Austrálie, kde jeho dcera studuje střední školu a žena je tam s ním, aby na ni dohlédla.

„I have a daugter in Australia. She is 15. She is so fat. So fat. 55 kilos. She eats so much ice-cream.“

„I am a doctor. I work with cancer-patients.“

Vytahuje ipad a ukazuje nám fotky. První fotka manželky s dcerou. Další a dalších asi 10 fotky pacientů na operačním sále přímo v akci. Pán nám ukazuje, jak paní vyřezává nádor na oku, na prsu, v břiše.

Celá naše konverzace s ním trvá ani ne 10 minut, my o sobě stačili říci pouze to, že jsme v Bangkoku poprvé a jeho familiérnosti nevíme, jestli se smát, či být podivně zaražení. Volíme to první.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s