Můj malý-velký cyklovýlet. Holandsko vítej.

Den 9.-10. Gent-Brussels-Praha

Můj malý-velký cyklovýlet bohužel dospěl ke konci. Po pár perných chvilkách se mi podařilo najít v Gentu milý cykloservis pracující i v sobotu. Pán s širokým úsměvem kolo rozložil a naložil. Zadarmo. On se usmíval a usmíval a já děkovala a děkovala. Krabice byla tentokrát na délku větší než já a dostat se s ní na druhou stranu města k Nimovi byl nadlidský výkon. Naštěstí lidé pomáhali – pomáhali svědci Jehovovi, pomáhala cikánka, která si posléze řekla o příspěvek na sirotky, pomáhali pánové tmavší pleti, kteří si neřekli o nic a jen na rozloučenou popřáli hodně štěstí.

Další den jsem nasedla na autobus směr Brussel Charleroi a odletěla zpět do Prahy. Krabice mi přišla otevřená a lehce potlučená. Kolo v ní však bylo a pánové v servisu si s těmi díly snad opět budou vědět rady.

Je pondělí 7:00, poslední řádky dopisuju před cestou do práce, kafe tentokrát koupím na rychlo u nás na růžku, obligatórní pain au chocolat již vynechám. Jsem zpět v realitě, kde vládnou ovesné vločky k snídani, saláty přes oběd a burrita k večeři. Mobil posílám na reklamaci a po týdnu otevírám outlook. Tož good luck, kdy že je další dovolená?

 

Díky všem za podporu! Já si svůj výlet výborně užila a pokud to jen trošku půjde, příští rok zas někam jinam!

Hanka

 

Den 8.: Ijzendjike – Brugge – Gent

U kávy čtu, že Británie odchází z EU. Nerozumím tomu. To je přece blbost. Nějak mě to bere.

Slunce, modré nebe, zelená barva – všude,  v dálce mlýny. Jsou už dneska jenom na okrasu? Jedu podél řeky. Aleje vysokých štíhlých stromů. Kráva pošťuchuje hlavou druhou krávu. Všechno je to kýčovitě hezounké.

Usmívám se. Na všechny. Bez výjimky. Oni se usmívají nazpět. Všichni. Bez výjimky. Je to hezké, milé. Říkám si, jestli, kdybych se takhle usmívala u nás, taky by se někdo usmál nazpět. Možná to někdy zkusím.

Na směrovkách se začínat objevovat Brugge – já říkám “brůž”, místní “bruche”. Pro radost zapomínám na bolavou bulku na levé achilovce.

Nevím, kde jsem přejela holandsko-belgické hranice, ale připadá mi, že roky daleko… Auta už mě nepouští na přechodu. Lidé už se neusmívají.Francouzština. Wafle. Čokoláda. Wafle s čokoládou. Pivo. Nádherné budovy. Mraky turistů. Zmzliny obřích porcí. Můj spálený nos. Dávám si místní pivo. 0,33cl, 5 euro. Poliju si s ním počítač. Dvakrát.

Nestíhám. Z Brugge do Gentu vlakem. Dráhy stávkují. Paráda. Po dvou hodinách vlak konečně přijede. Nikdo mi na třech schůdcích, které se pořád zdají jako 20, do vlaku tentokrát nepomáhá. Pán u dveří sedí a čumí. Gent v dohledu. 3 minuty a jsem tam. Do vagonu přichází průvodčí. Dávám mu lístek.

A pro “fietsen”?

“Promiňte, kupovala jsem ho v automatu a volbu pro kolo jsem nenašla.”

“Nevadí, můžeš si ji koupit ve vlaku, ale bude to 7 Euro extra. Takže nám to dohromady dělá 13 Euro. (…za 15 minut jízdy vlakem, pozn. autora + již zaplacených 6 euro za autorovu osobu)

“A nešlo by těch 7 Euro vynechat? Já to kolo vážně v automatu hledala.”…zkouším,  průvodčí je kluk ne o moc starší než já.

“Nešlo. Kolik máš v cashi?”

“20 Euro.”

“Hm, tak to ber, že je dnešek tvůj šťastný den, nemám nazpátek.”, pouští mě bez placení a já si brblám, že mu to není blbé poučovat mě o mém šťastném dnu, když jsme na ten vlak čekali 2 hodiny.


Dojíždím k Nimovi. Obývák plný lidí. A kol. Všichni pijí víno a mají na nohách boty. Angličtina, místy francouzština. Pokojem voní tráva. “Guys, guys, keep it down, my neighbour is getting angry!” Na stůl se nosí hrnce s jídlem. Plastové kelímky. Těstovinový salát a na kousky na krájený sýr.

“Spolubydlící je doma na prázdninách, tak můžeš spát u něho, vede mě do třetího poschodí po strmých schodech. Přemýšlím, kolikrát z nich už napití spadli. “Ale postel není převlečená. Nevadí ti to?”

Nevadí.

Odcházíme ven. Přesun z obýváku před hlavní dveře nám trvá dobrých 20 minut. Studenti, stážisti, návštěvy, erasmus. Německo, Itálie, Skotko, Belgie, Austrálie, Kanada, Írán, Indie, Slovinsko, Portugalsko. “Ty jsi z Bergama a neznáš Silvii?” “Ty studuješ v Aberdeenu?!” “Vy se znáte z Taiwanu?!””Awesome.” Polovina na městských kolech. Blokujeme silnici. Řveme, smějeme se, “Fuck England” pokřikuje kluk z Edinburgu. Každý má v ruce lahev, často dvě. Je to panoptikum a já se bavím. Půlnoční piknik na trávě mezi dvěma hlavníma silnicema.

Bar Twich na místní studentské ulici. Razítko na levé zápěstí, 3 eura. Have fun. Vzpomínky na můj erasmus v Berlíně 5 roků zpátky. Už jsem někde jinde než oni, ale na tu jednu noc to nevadí.  Příliš krátké sukně. Výrazné rtěnky. Všichni znají texty songů zpaměti. Já zpívám lalala. Polívám se pivem (nechtíc). Polívají mě pivem (myslím, že taky nechtíc). Všichni skáčou. Skáču s nimi. Rychle ven, nadýchat se vzduchu.

“A co studuješ ty?”

“Já už nestuduju. Pracuju.”

“Woow, so cool.” …. nevím.

O plechovku piva si pořežu horní ret. Kebab ve 3 ráno. Začínám za drinky platit kartou. Další den doufám, že jen za sebe. Někdo se mi během pětiminutové konverzace při kupování vody snaží dát pusu a za čímkoli, co řeknu, utrousí “interesting”. Snažím se zmizet.

Přesouváme se o klub dál. Vyhazovač strčí do Australanky. Ta padá na zem. Voláme policii a ona něco o ženských právech. O kus dál brečí slečna. “Ale ty za 4 dny odjedeš, zapomeneš a já budu jen jedna z mnoha.”, věší se mu kolem krku. Tiše se směju. Připadám si jako ve filmu, ála takhle to Hani bylo, když ti bylo 20 až 25.

“A co chceš dělat after graduation?” “A co zkoušky?” “Mám burn-out z toho všeho studování. Chci si najít easy job a pracovat 8 hodin denně a mít personal life.” Good luck.

Odcházím domů s Nimovou spolubydlící. Je pět ráno. Budím se v 9, razítko z klubu obtištěné na stehně.

 

Den 7.: Oude Tonde – Middelburg….Ijzendjike

Vstávám po osmé. Venku pod mrakem. Chci se rozloučit s Johnem, ale v květinové hale není k nalezení. Třeba jel taky rozvážet kytky. Nechám mu v karavanu vzkaz na rozloučenou. Zastavuji v Bruinesse. Rozkošná vesnička s milým přístavem, smrdí to tam rybinou a všechny restaurace avizují vařené slávky. Projíždím kolem zastávky, kupa dědoušků čeká na autobus. Volají na mě “goeden morgen”. Oplácím pobaveným úsměvem. V Albertu mají wifi. Udělám si kafe z automatu a ptám se, kde za něj zaplatit. „No, no, to je gratis.“ Nechápu, ale s radostí přijímám. Miluju holandsko.

Prší. Jedu dál.

Jedu podél pobřeží, jedu kolem moří a luk, kolem potoků a mokřad, kolem rybářů, kolem racků, kolem všudypřítomných ovcí. Déšť ustupuje. Modré nebe se pere s tmavou šedí. Míjím vesnice podivných názvů a ve své samotě na ta divná jména vytvářím přesmyčky. Nejsou vtipné, ale mě přesto v duchu pobaví. Úděl jedináčka.

Middelburg

Middelburg, Netherlands

Middelburg2

Middelburg, Netherlands

Slunce ostře svítí a já se celá spálím do ruda.

Je 7 večer. Začínám  hledat, kde přespat. Přes couchsurfing se ozve Bas. Skáču na trajekt a přejíždím z Vlissingenu do Breskenu. Píšu na booking.com, že bych ráda zrušila svou objednávku pokoje v Middleburgu a že by bylo moc fajn, kdyby mi nenaúčtovali těch 50 Eur coby cancellation fee. Stále čekám na jejich odpověď…

Tachometr ukazuje něco přes 100 kilometrů. Ještě 12. Bas bydlí ve vesničce s hrozivým jménem a hezounkým náměstím. Ujíždím bouřce, první kapky. Stíhám to. Bas je na cestách, postarat se o mě má jeho maminka. Ulice nevyslovitelného jména. Zvoním na číslo 17. Otevírá milá paní kolem 60. “Oh dear, are you wet?” Ne, ne, stihla jsme to, v dálce blesk. “Pojď kolo si dáš dozadu.”, vede mě do své zahrádky malého řadového domku z tmavých cihel.

Ilzejndzike

Ijdenzijke, Netherlands. Basi díky!

“Máš hlad?, Co si dáš k pití?, Potřebuješ něco vyprat?”, chrlí na mě milé otázky tato milá paní s mikádem stříbrných vlasů.

“Tady máš ručníky, sprcháč, šampon. Budeš spát v Basově pokoji.”

“Děkuji Vám.”

“Udělala jsem ti sendviče se sýrem, komentuje, talíř s obloženými chleby, před kterým stojí lahev piva Jupiler se skotačícím býkem ve znaku. “Nebo bys raději víno?” Jsem jí vděčná. Povídáme si. Je v důchodu, 7 roků zpátky začala malovat, ukazuje mi své obrazy a pobaveně povídá o tom, jak z ní její učitel nemá radost, že prý nad obrazy příliš nepřemýšlí a spíš je dotváří za běhu. “Koukni na tenhle, začala jsme, a tak na to koukám, že to vypadá jako mraky, tak jsem k tomu přikreslila kapky a je z toho bouřka.”, směje se. Vystavuje – v kostelích, školách, kavárnách. “Prodávat je dneska těžké. 5 roků zpátky to bylo lepší. Dneska lidi nemají peníze utrácet za obrazy.”

Po domě je spousta fotek jejích dětí. O svém muži nemluví, fotky mužské postavy hledám marně. Přemýšlím, jestli zesnul, či je opustil. Neptám se.

Ve stařičkém atlasu ji ukazuji, jak jsem dneska přejížděla z jednoho poloostrova a ostrova na druhý až skončila u ní a ona nevěřícně kroutí hlavou, že je to dálka a já nevěřícně kroutím s ní, protože na té mapě to opravdu vypadá jako kus.

Den7

Povídá mi o Basovi. “Půl roku zpátky mi od něj přišla sms – Mom, I quitted my job. I am going to Buenos Aires.”. “Svou práci neměl rád, a tak s tím seknul. Rozešel se s přítelkyní – moc hodná slečna, miloval  ji, ale potřeboval pryč. Vyrazil do latinské Ameriky. Procestoval ji už téměř celou. Vrací se mi za měsíc, ale prý jenom na chvíli, aby vydělal peníze a jel zase dál.” Bas a Basova máma jsou mi sympatičtí.

Tady máš můj mobil – nastavujeme spolu budíka na půl 8. Ráno si udělej snídani – tady je musli a chleba je v mražáku.

“Děkuji.”

Bas píše z Kolombie, že doufá, že vše klaplo a že kdybych se nudila, mám večer zajít do hospody u Zlatých dveří. Budou tam jeho kamarádi a určitě mě rádi přivítají. Ale to už ležím v jeho posteli a koukám na tibetské vlajky, které mu visí napříč pokojem. Dobrou noc.

 

Den 6.: Rotterdam – Middleburg (část druhá) …..Oude Tonde

Venku je konečně hezky a mě tedy nenapadne nic lepšího, než jít do muzea.

“A nějaká slevička by se tam nenašla? koukám na těch 15 euro, které chtějí za vstup.

“Jen pro studenty. Jste studentka?”

Maybeee?…

“A máte s sebou studenskou kartičku?”

“Neee? …Zapomněla jsem doma?…”

Oběma nám je jasné, že studentskou kartičku už nemám pár roků, ale slečně se zželí a dá mi to za polovinu. Miluju Holandsko. Rychloběh holandskými výtvarnými dějinami. Oběd – kebab.  1 hodina odpolední. Vyjíždím. To těch 120km dneska asi Hani nedáš, co? Hm, to asi nedám.

Šlape se mi dneska hůř. Začínám pociťovat únavu. Levá achilovka, pravé zápěstí, spálený obličej, zadek. Chci gauč, chipsy, špatný film. Šlapu a brblám. Kolem projíždí dvojice teenageru, kteří si cestou pouští holandský rap. Chci hudbu. Mobil stále nefunguje. Zpívám si. Potřebu hudby to neuspokojuje. Dojedu na konec mapy. Nikde neprodávaj její pokračování. Snažím se používat mozek skauta a uvědomit si, kterým směrem to vlastně chci. Moc to nejde.

Končím v Oude Tonde, 60km od stanoveného cíle. Opět to staré dobré „máte wifi?“, „nevíte, kde se tady dá levně přespat?“

Kolem hospody u Kozy posedává pár chlápků u piva. Jeden z nich – 40? 50?, štíhlý, delší vlasy, džíny, volná košile – se se mnou začne bavit a všichni napjatě poslouchají, co ze mě vyleze za moudra. Doporučuje Hotel Lily. “60EUR za pokoj”, říká. A já říkám, že to je moc. “Pro dva za 80, když půjdem spolu máš to za 40”. …to jsou mi fórky.

Chvíli jim povídám o svém cyklo-dobrodrůžu a z pána vyleze, že pokud nepotřebuju nic nóbl může mi dát k přespání svůj starý karavan. Ukazuje mi fotky. “ježiš no to byste byl hodný!”

“tak tady chvilku počkej, já pro něj zajedu.”

“Tak jo.”

Pán –  40? 50?, štíhlý, delší vlasy, džíny, volná košile – odjede a na mě se otočí starý děda od vedlejšího stolu. “A nejsi trošku blázen? To budeš spát u cizího chlapa v karavanu?” Trošku mě rozhodí. “Jestli chceš, může spát u mě na lodi.” Jsme zmatená. Zůstávám věrná nápadu s karavanem.

Děda odejde a číšník říká, že pán –  40? 50?, štíhlý, delší vlasy, džíny, volná košile – je otec majitele téhle hospody a že se nemám čeho bát.

“Tak jo.”

Karavan je zaparkovaný mimo centrum, na parkovišti u hlavní silnice. Je to modrý, stařičký, fiat. Je moc fajn. “Nemám žádné přikrývky.”, říká omluvně. “Ale to vůbec neva, děkuju moc!”

“Kdybys potřebovala na záchod, tak běž sem.” Bere mě s sebou do velké haly za karavanem. Vevnitř se válí květináče, na regálích jsou kytky, po zemi papírové krabice, plastikové sáčky.

“Tohle je tvoje?”

“Jo, jo, vidíš „Apelle“ ” – ukazuje na obří nápis u vchodu a dává mi vizitku, na níž stojí John Apelle. Prodávám květiny po Holandsku, Belgii a Španělsku. Tady je záchod a umyvadlo.

“Wow, děkuju! A to to tady na noc nebudeš zamykat?”

“Ne, tady se nekrade. Kdyby něco, tak mi zavolej.”

„Tak jo. Děkuju.“

„Klíčky nechávám tady, ale neodjedeš mi s tím, že ne?“ Asi taky zaváhá, jestli dělá dobře. Uchichtnu se.

„Ne, ne, neujedu, já řídit neumím.”

Umyju se v kovovém umyvadle uprostřed haly s květinama. Stojím tam polonahá a doufám, že nikdo zrovna nebude chtít zkontrolovat místní begonie. Smrdí to tam. Kolo zamknu k nějakému regálu.

V Oude Tonde probíhá národní šampionát cyklistiky. Celé město stojí kolem hlavní silnice a fandí. Fandím s nimi. Asi nefandíme nikomu zvláštnímu, neb tleskáme a pokřikujeme na všechny, co projedou. Trať má 50 kilometrů a ti nejlepší ji zvládají za 45 minut…takže asi tak 150x rychleji, řeknu si v duchu povzbudivě.

Vracím se do hospody u Kozy. John tam není. Místo něj jeho syn. Bavíme se. Zítra ve 3 ráno odjíždí rozvážet květiny do Belgie. „Proč tak brzo?“ „Rozvážíme po supermarketech, otvírají v 8, musíme tam být tak hodinu, dvě před otvíračkou.“.

„To si ty květiny pěstujete?“

„Ne, ne, my jen přeprodáváme. 3krát-4krát do týdne je kupujeme na rotterdamské burze s květinama, a pak prodáváme dál.

Je 11. Odebírám se do karavanu. Jsem opilá. Třetinka těžkého belgického piva udělá své. Je mi příjemně. Lehnu v šatech, jak jsem přišla. Vždyť je to jedno. Přikrývku nemám. Hodím přes sebe mikinu. Usínám rychle. V jednu se budím. Vystřízlivěla jsem a paranoia se rozběhne na celé obrátky. „Vždyť ten karavan nejde zamknout, všichni místní ví, že jsem tady, sama. Co když se někdo z těch stamgastů bude chtít cestou z hospody stavit?!“ „Proč zaparkoval ten karavan tady na odlehlé silnici a ne v centru, co když se bude chtít v noci stavit?!“ „Ve tři jeho syn odjíždí do Brusselu rozvézt květiny, co když se bude chtít před odjezdem stavit?!“ a představa vyšetřování na policii:

„Takže si to slečno Walderová shrneme, neznámý muž vám v hospodě po 5 minutách konverzace řekl, že má karavan, ve kterém můžete zadarmo přespat a vy jsem souhlasila?“

„Ano.“

“Aniž byste o něm něco věděla?“

„Kluci z hospody říkali, že se nemusím ničeho bát.“

Hano, jsi nezodpovědná. Na příští výlet si pořiď alespoň pepřák.

Venku začíná bouřka. Je mi zima. Okno karavanu nejde zavřít. Venku fučí studený vítr a já si v polospánku říkám, že to určitě odnesu zánětem močáku. Natahuji na sebe vše co je po ruce. Šaty, cyklo-kraťasy, džíny, mikina, bunda, přikrývám se pláštěnkou. Ať už je ráno.

 

Den 6: Rotterdam – Middleburg (část první)

Z Utrechtu jsem tedy včera jela vlakem. Tento cyklo-poklesek mě mrzí, co si budem, ale jinak to nešlo… schedule je narvaný a další zpoždění si nemůžu dovolit. Vagon se symbolem kola. Tři schody do něj se zdají minimálně jako 20. Pan průvodčí pomáhá. Nikde žádné stojany či úchytky, tak jako to máme ve vlacích u nás. Nabuzená komunikativností místních se ihned vrhnu na slečnu, která sedí opodál.

“But you do not have any bike-holders here? To my u nás nejezdíme na kolech tak často jako vy v Holandsku, a přesto je ve vlacích máme.”

Slečna zvedne překvapeně hlavu od mobilu, a krásně mě utře:

“Mno, u nás v Holandsku, když máme kolo, tak jedeme na kole, ne vlakem.”

Řeknu si, že to dává smysl, a pak už jenom koukám z okna.

V Rotterdamu mě vyzvedává Terezky přítel Joshua (Terezko díky, Joshuo díky). Dovede mě do bytu kamaráda, který je pracovně mimo. Tady máš ručníky, v lednici jsou piva, postel je nově převlíknuta, here are your keys a za hodinu se sejdem na pivku. Miluju Holandsko a své kamarády a kamarády svých kamarádů.

Hledám otvírák, beru za špatný šuplík a vyrvu jej. Do prčic, to nebyl šuplík, to byla jenom deska, za kterou nic není.

S Joshuou se sejdeme na rotterdamské jakože lepší a kulturnější Stodolní, cestou zpátky se mi dostane večerní mini-prohlídky města. Poslechnu si, jak byl tento 10. největší evropský přístav za války téměř celý vybombardován, a proto tu dnes jeden místo historického centra najde spíše budovy moderního vzezření. “Tam je první holandský mrakodrap”, “tam odtud odjížděly parníky do New Yorku”, “tenhle bar byl 2 roky zpátky zvolen nejlepším barem světa”. Cestou po hlavní třídě nás míjí hlasitě troubící auta, z nichž vlají turecké vlajky. Tak jsme ten fotbal asi prohráli.

S Joshuou se domlouváme, že ráno přijede v 8:20, abych vrátila klíče a on to stihl načas do práce.

————————————————————————-

Je 7:30, píšu Joshuovi, že jsem vzhůru a na 8:20 krásně zvládám.

“Okay, za 10min jsem tam.” Eh?? zmateně začnu kontrolovat všechny hodiny, hodinky a zjistím, že budík je nastaven na o hodinu zpět. A kurňa. Začíná překotné balení, pobíhání po bytě, uaaaa, vyhazování odpadu, sbírání svršků ze ze země, uaaaa, vytahování novin z bot, mačkání rozmočené mapy, číštění zubů a balení compu. Joshua zvoní a za chvíli je u dveří. Všímám si odtržené desky a říkám, že se moc omlouvám. Joshua je miláček a řekne, že to nevadí. Chci sundávat povlečení, ale on, ať to nechám být, že to udělá pak….chudák jde pozdě do práce.

Pomůže mi s kolem, řekne, že kamarádi plánují trip do Brugge, tak kdybych chtěla, může domluvit, že se někde setkáme. A já chci, samozřejmě. Brugge mám totiž v plánu taky. Loučíme se a já na jeho doporučení skončím na snídani ve francouzské pekárně opodál. Bavím se s místními, nebo spíše oni se mnou. Koukají se mnou do mapy a vymýšlí co nejlepší cestu do Middleburgu. Dneska je krásně. Bude to dobrý.


“Oh, but that is lovely, that you are travelling by bike like this.” Říká paní, která se pozastaví vedle mě u mapy. Vyměníme si konverzaci o květinách, které koupila na trhu za 5 Euro, “výhodná koupě”, říká a já znalecky pokyvuji hlavou. Rozloučíme se s přáním pěkného dne a já si říkám, že bych mohla napsat knihu o small-talks, tyhltey blábolky o ničem, mi jdou velmi dobře.

————————————————————————–

 

“But why on earth are you going by bike?” ptá se mě bodrý hospodský nesouce mi bílé s kostkami ledu. “Nevím. Asi jsem chtěla něco šíleného.” Jo, to je dost šílený.A jen tak mezi námi, to místo, kam chceš dojet, je fucking far even by car.” Rozesměju se, ostatně co jiného mi zbývá, koukám na google maps a zkroušeně mu dávám za pravdu.

 

 

Den 5.: Woerden – Utrecht – Rotterdam (s otazníkem)

Včera se mi stalo něco, čemu stále nemůžu uvěřit…

Cestou do Utrechtu se rozpršelo tak, že už to dále nešlo a já zastavila v nejbližším městečku. Vsunu hlavu s naraženou přilbou do otevřených dveří jediného podniku, který se má na ospalém náměstí k životu a zahulákám, jestli mají wifi.

“yeah, sure, come on in.” Otočí se na mě číšník s úsměvem.

Když se mi konečně podaří zamknout svou drahou Meridu na deset západů prudce se otočím a div do pana číšníka nevrazím. Podává mi 2 ručníky a kynutím ruky zve dál. A tak jdu… jdu v těch pláštěnkových kalhotách, co jsem dostala od pána se zářivým úsměvem, jdu v bílém ponču, které se mi lepí na ostře žlutou bundu, jdu v přilbě, která mi nesluší jako málo co, jdu v růžových teniskách, které jsem promočené a podivně čvachtají. Jdu a za mnou zůstává s každým krokem loužička. Podívám se na něj trochu omluvně a on, že to je přece v pořádku, že je taky cyklista a že asi tuší, jak mi je. Sedám ke stolu, místní hosté na mě koukají trošku pobaveně, trošku znechuceně. Stahuju ze sebe jednu vrstvu po druhé a začínám si konečně připadat jako člověk.

Přinese mi čaj a s úsměvem mi říká:

“Promiň, tohle asi bude znít trochu divně, ale znáš stránku WarmShowers?”

“jo, jo, slyšela jsem o tom, ale ještě jsem nikdy nezkoušela.”

“Okay, já docela jezdím na kole a nabízím cyklistům skrze warmshowers ubytování, takže kdybys potřebovala někde přespat, tak můžeš u mě. Bydlím hned vedle.”

Koukám na něj hrozně pobaveně a říkám si, že tenhle den se mi musí jenom zdát.

“Jo! to by bylo super! Děkuju moc!” bez váhaní souhlasím a tiše se směju pod fousy.

Je mu něco mezi 35 a 40 (občas mám problém rozpomenout se na to, kolik je vlastně mě, natož odhadnout věk ostatních) a po holandsku je vysoký, štíhlý a blonďatý. Jmenuje se Jerry – asi, možná…zeptala jsem se dvakrát a potřetí mi to už  bylo hloupé, holandská jména mi dávají zabrat. Jerry mě nechá dopít čaj a vezme mě k sobě. Má krásně útulný podkrovní byt. Tady máš klíče. Potřebuješ něco vyprat? Tady budeš spát, říká ve vedlejším pokojíku, který voní po vonných svíčkách a kde na parapetu okna sedí zlatý Buddha. Zatímco mi vypráví o tom, jak projezdil na kole jihovýchodní Asii, Čínu a Indii dává dohromady lehátko na masáže. Trošku pomatená z toho všeho neskutečna na lehátko tupě ukážu. “Jo, jo, dělám shiatsu masáže, dva týdny zpátky, jsem dokončil čtyřletý výcvik a vrhám se do praxe…takže kdybys potřebovala masáž, tak to je taky možné.” Začínám si připadat jako v nějakém filmu podle románu Danielle Steel a musí se tomu všemu smát.

Nechal mě tam a vrátil se zpátky do práce. V sedm jsme se sešli dole v hospodě, na stůl mi přistál půllitr spešl edice Heinekena a chvíli jsme seděli a povídali s jeho kolegy. Uvařil mi večeři a já z něj do jedné ráno tahala moudra o Shiatsu, cestování a čínské medicíně, a všechno to vehementně zapíjela červeným  a zakusovala holandským sýrem.

Usla jsem během milisekundy a vzbudilo mě až jeho ťukání na dveře a “Hey Hana, je něco po 8, říkalas, že chceš vstávat v 8, tak jen dávám vědět..”

V kuchyni čekalo čerstvé pečivo. “Dáš si kafe?” “Ano, prosím.” Tak pojďme dolů do hospody, můj šéf je milovník kávy, určitě tam máme lepší výběr, než já tady, posnídáme tam.”

“tak jo.”.

Šéf už tam byl a když slyšel, že jsem z Čech, rozpovídal se o Heydrichovi a Gabčíkovi a Kubišovi a o té krypě, v níž se ti dva a další schovávali a o Lidicích a o Ležácích a já se nestačila divit. Povídali jsme si o Nizozemí za války, zajímaly je vztahy Čechů a Slováků a jak je možné, že jsem se s v 93 rozešli jen tak v klidu. Jedli croasanky s nutelou a místní pomazánkou z celeru, kterou Jerry ráno koupil, abych prý vyzkoušela.

Na rozloučenou jsem dostala kus sýra (prý místní specialita, která se nedělá nikde jinde a jejíž chuť je prý vysoce delikátní), rady kudy nejlépe do Utrechtu a objetí, kterému jsem se zprvu bránila zuby nehty, nechť má bunda začíná podivně zapáchat. Miluju Holandsko a jsem rozhodnutá také takto bezelstně zachraňovat lidi v nouzi.

IMG_0890.JPG

Cestou z Woerdenu zase jezdím v kruzích, vydávám se všemi směry, které nikam nevedou, vracím se a začínám sice z jiných míst, ale přesto na začátku. Po hodinách samoty v tom hledám nějakou metaforu mého života, ať tomu bezradnému bloudění dodám alespoň nějaký jakože vyšší smysl. Konečně Utrecht. Zase prší. Je rozhodnuto, do Rotterdamu pojedu vlakem.

 

Den 4.: Leiden – Uttrecht (Woerden)

Hrozně mě mrzí, že se mi rozbil mobil. Ne proto, že mi nefunguje ta místní absolutně skvělá aplikace pro cyklisty, kde jeden zadá odkud-kam a ono mu to vyhodí všechny cyklo-uzly, body označené čísly, kterými má projet. Ne proto, že mi nefungují google maps, bez kterých jsem zcela ztracená i cestou z práce domů, ne proto, že nemůžu s 5-minutovou pravidelností ukájet svou fb-závislost, či co 10 minut kontrolovat mejly, mrzí mě to proto, že nemůžu fotit a zvěčnit ty hrůzy a krásy dnešního dne.

Prší velké těžké studené kapky. Když si s posledním lokem flatwhite přiznám to, co tuším od té doby, co jsem ráno poodhrnula závěs Peterova obýváku, tedy že dnes bude pršet a pršet celý den, zavřu počítač a mám se z kavárny k odchodu. Nasazuju přilbu a říkám si, že je škoda, že nemůžu poslat fotku našim. Měli by z mé důslednosti radost. Odemykám zámek na kolo a kolo žuch na zem. A tak tam stojím v tom dešti s přilbou na hlavě a s baťůžkem na zádech. Kouknu směrem ke kavárně, kde jsem 2 minuty zpátky ku potěšení obsluhy po 2 a půl hodinách sbalila své saky paky. Pán za oknem, který celé to martýrium sleduje, se na mě chápavě ušklíbne a pokýve hlavou na znamení, že tohle taky jednou zažil. Já se rozesměju.

Projíždím úzkou polní cestičkou. Mlýny sem, mlýny tam. Přes cestu mi přeletí-přeposkáče kačena. Nevím, která z nás dvou je z toho více vylekaná. Po levé straně mě tupě sledují krávy. Po pravé ovce. Zjišťuji, že když ovce močí, lehce při tom pokrčí zadní nohy. Připadám si jako jedno z těch městských dětí, které berou učitelky prvního stupně na výlety do příměstských zoo, aby děti věděly, že krávy nejsou fialovo-bílé jako ta v reklamě na Milku a jak že vypadá to kuřátko ještě vcelku, než ho rozkouskujou na křidýlka, které jim mamka za jedničku z matematiky koupí v KFC k večeři.

Na déšť si uvykám. Jsem promočená skrz naskrz. Velmi brzy dnes zjišťuji, že pod pojmem “nepromokavé” se schovává “promokne ale jen o chvilku později”. Když se opřu do pedálů na šlapkách mě zahřeje teplá voda a já si vzpomenu na první raftingový zážitek, kdy jsme v neoprenu museli naskákat do studené řeky, aby se mezi neopren a tělo dostala vrstvička vody, která se ohřeje na tělesnou teplotu a udržuje pak člověka jakž takž v teple. Příliš to mokro neřeším, co řeším, je že jsem se opět ztratila a má mapa za 10 euro je celá rozmočená a potrhaná. I přesto zjišťuji, že číslo 33 – ten cyklistický uzel, který tupě následuji, se na mapě objevuje 3x a že se vůbec ty čísla opakují v různých destinacích. A do prčič, já jsem u úplně jiné třicet-trojky než jsem chtěla. A tak tam s tou přilbou a baťůžkem a potrhanou mapou stojím v dešti a zatím se směju. Místním ovcím a kravám musím připadat jako totální magor.

Dojíždím do městečka. Jejich jména jsem přestala registrovat. Mám hlad. Chci pain au chocolat a cookie s bílou čokoládou, přesně takovou, jakou jsme měla k snídani. “Maandag geschloten” . Dávám turkish pizzu se zeleninou. Panu za barem děkuji za tu nejlepší turkish pizzu mého života a vydávám se dál. Rozjíždím se a z nedalekých dveří na mě pořvává pán tmavé pleti.

“Hey, come here. I have something for you.” A tak jdu. Trošku nedůvěřivě – přeci jenom ve mě krapet strachu o své vlastní já z dob,  kdy jsem ještě sledovala zprávy, zůstalo. Pán tmavé pleti ke mě se zářivým úsměvem natahuje ruce a v nich něco tmavě modrého a říká: “na vezmi si to”.

“Ale já nemám žádný cash”, říkám a očividně se k tomu tmavomodrému něčemu příliš nemám.

“Ale já prosím tě, nechci cash, vezmi si to, bude se ti to hodit.”

A z toho tmavomodrého klubka se vyklubou kalhoty z materiálu pláštěnky.

“To myslíte vážně?” koukám na něj teď už jen překvapeně, nedůvěra ta-tam.

“No jasně, vezmi si to, já jich mám ještě několikero.”

Narvu je na sebe přímo před ním, zatímco on mi drží kolo, ať zase nežuchne (nemám stojan). “Děkujuuuuu!!!” Vypadám v nich jako debil, ale to je mi zhola jedno.  Zamávám a odjedu a říkám si, že až budu zpátky doma a uvidím ubožáka v nouzi, taky mu takto či jinak pomohu.

Cestou si kupuju ještě bílou pláštěnku-pončo. Teď je můj vzhled dokonán a pohled do zrcadla mě rozesměje a se mnou se začnou smát i místní prodavači. Jednoho z nich poprosím, jestli by mi svým telefonem neudělal fotku a neposlal na email. poslal, ale nedošla. 😦 Škoda, můj dnešní outfit totiž opravdu nemá chybu.

Do Uttrechtu je to 35 km. Mé bílé pončo za mnou vlaje jako jakási deformovaná forma Supermanova červeného závěsu. Bavím se svým vlastním odrazem ve výkladních skříní. Jen těžko bych se takhle vůbec sama poznala. Aplikuji na sebe metodu cukru a biče “Hani ještě 10 kilometrů a pak si dáš teplé kapučínko a kroasáneček” a tak jedu dál a déšť mě bičuje do tváře. V městečku, kde mě má čekat to kapučínko a kroasáneček, mě také čeká náhoda jen těžko uvěřitelná. Ale teď už se mi to nechce psát, neb mě bolí prstíčky, a tak zas někdy pozdějc.

H.

 

Den 3.: Zaadnvoordt – Leiden. 

Zaandvoort, městečko u moře, cca 11 am. Někde dole v penzionu o třech pokojích řve dítě. Venku je krásně. Na dveře mi škrábe kočka domácích. Spala jsem 12 hodin a spala bych klidně ještě dalších 12, ale za hodinu musím vypadnout.

Dneska mě čeká něco málo přes 20k a jsem v Leidenu. Dám někde kafe a nejpozději ve 2 jsem tam, najdu nějaké levné ubytko a odpoledne mám na čtení, pití místního piva a kocháním se krás univerzitního města a univerzitních studentů.

Je 2 odpoledne, jedu nějakým parkem, pronásleduje mě parku-hlídač a volá na mě, ať zastavím. Já si dobrých 5 minut myslím, že je to nějaký pomatenec a tak přidám, co mé ochablé nohy stačí a peláším. On mě však dojede (ostatně on mě tady dojíždí a předjíždí každý).

“Hai! Where are you heading to?”

“Ehm, hihihi, I would like to go to Leiden, but I think I got lost.”

“Leiden?” but you are going in a wrong direction, you have to go to Zaandvoort and continue along the cost.”

“eh? but i just came from Zaandvoort”…facepalm.

Myslím, že pan parku-hlídač mi chtěl nejdřív udělit pokutu, neb jak mi s dost vyčítavým výrazem sdělil, jsem projela stezkou pouze pro pěší a pak na mě volal a já ho ignorovala.

“Vážně? promiňte, já si vůbec nevšimla. A to volání jsem slyšela, ale myslela jsem, že cestujete ve skupince a voláte na své známé.” Jak viděl, že chudák holka je tak blbá, že zvládne ujet 15 km směrem  opačným, nežli by se jí hodilo, tak mě nechal jít jen tak (…a to kdyby věděl, že jsem asi 3x zkontrolovala mapu a  zeptala se na směr tak 3 lidí…)

Takže jsou 2 hod odpolední a já dorazila zpět do Zaandvoortu. Dávám si ledové kapučíno a nechávám si od místních poradit kudma do toho Leidenu. Ted uz to musím trefit. Projíždím, opět, jakýmsi národním parkem. Teď prozměnu na opačnou stranu od Zaandvoortu a snažím se ve svém cestovatelském faux-pas najít nějaké pozitivum, které by zastínilo mou debilitu “ale vždyť to tam bylo tak hezké!” a  vzápětí ihned kontradiktuji “jo, jo, moc hezké, vlastně úplně stejně hezké jako tady, akorát na opačnou stranu.”

Nevadí, chybami se přec člověk učí a já tedy trpělivě čekám, až se něco naučím…

Venku paří slunce a já zjišťuji, že jsem si zapomněla přibalit opalovací krém…hlavně že s sebou mám dvě knížky a tři učebnice čínštiny. Dopiji poslední doušek vody a pokračuji dál.

V jedné z kapes tašek na kolo nacházím mapy, kterém jsem měla za to, že jsem je nechala u Helene. Těší mě to. Vidím na nich velké modré plochy a značky pro mlýny. Tam chci! Ale nemůžu tam nějak trefit. Koštuji se pár výrazy o své neschopnosti a pokračuju dál. Je půl 6 a já dojíždím do Leidenu. Jsem unešená. Je to tady jak z pohádky. Leiden bývalo ve středověku po Amsterdamu druhým největším městem v Holandsku. Roku 1575 tu založili univerzitu a v jejích zahradách vykvetly v 17. století vůbec první evropské tulipány. Dovezli je tehdy Turecka a zájem o ně byl obrovský. Během pár let se na místním trhu vytvořila tulipánová bublina, která vyrostla do neuvěřitelných výšin a když praskla, spousta květinářů zbankrotovala.

leiden2.jpg

Projíždím Leidenem na kole kolem dokola a hledám nějaký rozkošný Bed and Breakfast. Nacházím akorát řetězce hotelů, na které nemám. Ptám se v muzeu, ptám se v restauraci, ptám se v obchodě, ptám se v botanických zahradách. Levné ubytování? tady? tady ne. Je 6 večer. Usedám do jedné z místních hospod, potají ujídám oříšky schované v přední kapse batohu a pomalu upíjím malý Heineken. Wifi funguje. hurá. Ubytování nenachazím. Hostely nejsou, booking.com mi dává pouze ceny mimo můj budget. 90 éček za pokoj??? Holandsko, holandsko, co blázníš?!  Ač jsem na této dovolené nechtěla, nezbývá nic jiného než zkusit couchsurfing. Obepisuju pár lidí z Leidenu a sama nevěřím tomu, že by se někdo mohl během hodiny ozvat. Ale ano! Peter mě zachránil. Domluvíme se na 8:30 u něj. Přijedu po 9. Zabloudila jsem, samozřejmě. 3x se zeptala a konečně našla. Zvoním na zvonek bez označení, z balkonu na mě zahuláká od pohledu milý kluk. Povolí, ať si kolo schovám u něj a já se s kolem škrábu těmi nejostřejšími schody, které mé nohy, kdy zažily, do 4. patra. Byt je prostý. Po stěnách plakáty z nějakých krváků (snažím se je ignorovat). Nachystal mi ručníky, dal heslo na wifi, popovídal o své práci developera v městečku u pláže a o půl 12 šel spát a já se mohla přesunout na jeho gauč. uprostřed gauče je díra, do které podivně zapadnu, ale jsem tak unavená, že nic nevnímám, ani ten závan potu z gauče, ani to, že se přikrývám dekou, která už lecos zažila. Jsem ráda, že mám, kde přespat.

Další den ráno vstáváme v 7. Venku prší. Mám před sebou 60 km, což je při mé neschopnosti dobrých 100. Hm, prostě příští rok Sicílie. A ne sama.

Leiden6

Leiden5

leiden4                       Leiden3

 

Den 1. Praha – Amsterdam

Je 8:00 jsem v práci. 10:45 nastupuji do taxíku, který navzdory veškeré snaze majitele auto provonět umělou vůní růží, lze cítit po zvratkách. 10:50 zastavujeme u cykloservisu.

“Tak jsme Vám to kolo, jak jste chtěla, rozebrali a dali do krabice.Zvládnete to dát dokupy? Stačí vám běžná sada imbusů.”

“Imbusy mám, ale nezvládnu.” Pánové v servisu se na sebe nechápavě podívají. A bude tam s váma někdo, kdo vám pomůže?”

“Nebude.” a ve své hlavě se více-či-méně úspěšně přesvědčuji, že si určitě nějak poradím, že dobrých lidí, kteří rozumí kolům, bude v Holandsku určitě spousty.

Pán cykloservisák a pan taxikář se ujmou krabice 1,50 na délku, 0,6 na šířku, 0,3 na výšku. A já na ně koukám se svými dvěma cyklobrašnama v rukou a baťohem na zádech, hryžu se do rtu a říkám si, že to jsem zas něco vymyslela.

Za půl hodiny jsme se na letišti. Odbavuji svou krabici a bavím se představou, že by nedoletěla a já těch 10 dní cyklo-dovolené strávila čekáním na kolo.

V Amsterdamu nabírám svou krabici a kličkuji s ní na letišti směrem k infocentru.

“Do you have here someone who could help me to put my bike together please?”

“No to nemáme. Ale v Amsterdamu budou mít”. ..Jo, ale to bych taky mohla dát půl měsíční výplaty za tágo, bleskne mi hlavou a hodnou paní z infocentra požádám, aby mi našla nejbližší cykloservis kolem schipholu.

Tak jsme tady, řekne pan taxikář. Mám vám tu krabici donést do obchodu? Trochu nepřítomně odpovídám, že “Ano, prosím.”, veškerou pozornost mám totiž upřenu k majestátnímu mlýnu 200 metrů ode mně…Tak ony vážně existujou.

Doklopýtám za krabicí a na pána – od pohledu hodného člověka – se vrhnu s větou, že jsem přijela strávit krásnou dovolenou v Holandsku, ale abych si ji mohla řádně užít, potřebovala bych, aby mi někdo dal dokupy mé kolo.

“takže vám to slečno máme dát dohromady.?”

“Ano.”

“A to jako teď?” podívá se na hodinky, které v to páteční odpoledne ukazují těsně před pátou.

“Ano?”

“hmmm (to hmmm doprovází velké rozhodování) tak jo. Tak chvíli počkejte”.

Miluju Holandsko. Za půl hodinky bylo kolo vcelku. Jedna brzda sice nefunguje, ale vzhledem k tomu, že to hodný pán dal dokupy zadarmo, si nemohu na nic stěžovat. I vydávám se na svém kole značky Merida do Amsterdamu. Výlet může začít.

 

Úvodem

S Aaronem jsme se v zimě rozešli. A jeden z těch po-rozchodových zimních večerů, kdy jsem z kuchyňské židličky tupě zírala před sebe, občas popotáhla a uronila slzu nad svou nemožností a životem, kterým to vedu, jsme si řekla, že je třeba nějaké změny. V té době, věru pár dnů zpátky, mě v Praze navštívil můj kamarád z Taiwanu, který dneska studuje v Belgii. I začala jsem prohledávat webovky nízkonákladovek a během půl hodiny měla v tom únorovém podvečeru letenku Praha-Amsterdam + kolo, Brussels – Praha + kolo. A tak máme červen a já sedím v kavárně v městečku Leiden, venku ustavičně prší, nikde neberou mé Mastercards, dochází mi cash a ptám se sama sebe, proč  jsem si třeba nekoupila letenku na Sicílii a proč jsem třeba nejela někam s kamarády, rodinou, kočkou, proč jsem si probůh na cesty vybrala za parťáka kolo.

Mé cestování je zase jednou velmi vtipné. V práci toho bylo před odjezdem hodně a já nestačila dělat přílišné plány. Vlastně mám dojem, že jsem nezvládla naplánovat vůbec nic. A tak to taky vypadá. Ubytování hledám většinou dost pozdě a přehnaně spoléhám na dobrotu lidí. Zatím to však ale vychází. První dny přeskakuji (určitě se k nim vrátím) a vedu vás rovnou do víru mého cyklo-dobrodružství.

 

 

 

8 comments

  • Katka posila pusu z Londyna!

    Jeee me se po tvem psani styskalo 😉 Zatni zuby a slapni do toho Hani. Obcas se ztratit nevadi, ten pocit, ze jsi se zase nasla je prece super 😘

  • Hani, píšeš super, což je taky jedna z věcí, co neumím 🙂
    Ač bez po-rozchodového syndromu se také budu vydávat na single cyklo dovolenou (letadlem TAM, pak na kole co to půjde a nakonec dojet vlakem). Zabalit kolo do letadla na cestu směrem TAM si umím představit, dá se vybavit krabicema, ale jak řešíš zabalení do letadla nazpět?

  • Ahoj Pavle, děkuji za kompliment. 🙂 balení na cestu zpět příliš zatím neřeším 🙂 a tajně doufám, že se to vyřeší samo. 🙂 myslím, že budu hledat cykloservis a nechám to na profících. I u nás v čechách mi to dali do krabice v servisu, tak doufám v něco podobného i v Belgii. Snad to klapne 🙂 kam pojedes??

    • Já poletím do Benátek, pak ještě hoďku vlakem a budu kousek od startu cyklostezky Alpe Adria vedoucí z Grada do Salzburgu. Podle cestopisů, co jsem četl, to je nádhera, už abych seděl v letadle … 🙂 Snad teda chytnu drobet lepší počasí než máš na svém výletu, nebo v alpské oblasti krutě namrznu 😀

      • teda, to zni super!! doufam, ze se vylet vydari! Pocasi ti taky preju o neco lepsi nez mam ja…v Holandsku zase prsi 🙂 🙂

  • Ahoj Hani, jsi šílenec, ale držíme Ti pěsti:-) Verča, Radim, Anička

    • 🙂 🙂 dekuju! zatim vse v nejlepsim poradku, ac pravda, ze vcera jsem si i ja rikala, jestli to trochu neprehanim. no vsak si poctete, budete-li chtit. zatim paa

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s