Deník: Úterý 7.3. Na druhé hodině keramiky.

Přicházím s půl hodinovým zpožděním. V místnosti s dlouhým stolem a regály s hrníčky a vázičkami stojím úplně sama. S kurzem keramiky jsem zčásti začala, ať poznám nové lidi… a teď tady v tom zaprášeném pokoji stojím sama. Odevzdaně sundávám těžkou tašku a přemýšlím, že bych ještě zdrhla. Odněkud se ale vynoří Alvin, pan učitel. Pomenší asijský George Clooeny s kšiltovkou.

Mým příchodem je od pohledu lehce rozladěn. Nedivím se, teď tady bude muset tvrdnout do 9 jenom kvůli mně.

Sedá si naproti mně a trpělivě předvádí, co s tím bahnem. Jde mu to krásně. Elegatně, jednoduše, lehce.

„A teď ty.“

já se ve snaze zkopírovat po paměti každý jeho pohyb si připadám, že mám místo rukou tvrdé pařáty, které vytvoří nějaký patvar, který on pak zase elegantně-jednoduše-lehce spravuje.

Moc mu nerozumím. Má silný singapurský přízvuk. To nám ale nebrání v povídání.

„Slyšela jsem, že Japonci vypalujou keramiku za vyššího žáru a dělá to pak moc hezké ornamenty.“. Dělám chytrou.

„Yes, yes, yes. Japonci vytápějí pece dřevem a keramiku v něm vypalují klidně i 12 dnů. My v elektrické tak max 4 a ani ten žár není tak silný jako v pecích na dřevo. Vidíš tady ty vzory? To právě dělá popel z toho dřeva. Každé dřevo se navíc chová trošku jinak, takže ti každé dá jiné vzory. Japonci často ani nedávají glazuru, prostě to nechají tak a ten popel společně s minerály v hlíně si s tím poradí a vytvoří pak na tom všechny možné obrazce.“ Vysvětluje, mezitím, co odněkud vyštráchal knížku o japonské keramice.

„A Vaše žena dělá taky umění.“

„Ne.“

Krátká, úsečná odpověď s výrazem, který mi vysvětlí, že se dál už ptát nemám. A tak se neptám. A raději se vrátím k japonské keramice.

„A vy jste někdy studoval keramiku v Japonsku?“

„Neee, oni jsou hrozně přísní. Hrozně disciplinovaní. Nejdřív jenom rok zametáš podlahu, další rok tě nechaj dělat jeden a ten samý tvar, dokud to nedotáhneš do dokonalosti. To je nuda. Já se keramiku učil sám. Člověk se tím sice v Singapuru moc neuživí, ale neměnil bych.

Společně s Alvinem uděláme jeden hrníček. On z něj má vyloženě radost a pokřikuje pořád dokola, že ne „made in IKEA“ ale „made in Singapore“.

Na spodní stranu hníčku vyryju iniciály, rozloučím se a vydám se na svou 45 minutovou cestu místním metrem-busem zpět do mé singaporské middle-of-nowhere.

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s