Deník Středa 8.3. Slavíme MŽD.

A tak tady máme další MŽD. Ten předposlední jsem “slavila” s bývalým přítelem na zápase Viktorky Žižkov proti…., hm, proti….. nevzpomenu si. Vzpomínám jen na to, že to bylo špatné a že jsme pod zadky dávali igelitové tašky, abychom se nezamastili od starých sedaček, jejichž oprýskaná barva zůstávala na všem. Byl to můj první fotbal vůbec a já velmi rychle pochopila, že než sledovat kluky v trenýrkách běhat za  mičudou, budu radši 30x za minutu kontrolovat facebook a stejně si z toho odnesu více. A tak jsem opravdu celé utkání pročučela do mobilu a doufala, že během přestávky na pivo, on řekne, že je to nuda a že bychom radši měli jít domů. Neřekl, a tak jsem i druhý mezičas (mezičas se tomu říká?) zase kontrolovala ten facebook.

Letos jej “slavím” na koncertě uspořádaném přímo ku dni ženstva. Přicházím pozdě, takže mou známou a její známé již nestihnu. Míjíme se vyloženě o fous – mává na mě z taxíku. Sedím tady tedy sama – resp. v obložení cizích žen – s půllitrem piva před sebou a laptopem na sobě, a poslouchám podivnou hudbu valící se ku mně z mini-pódia, kterému dominují ženy.

Kolem dokola v malé kavárně samé – od pohledu hrdé – ženy (a pár mužů, a jeden lady-boy, který sám chudák neví, čí je). Ženy natáčejí zpívající ženy na pódiu, co chvílí se ozve hlasité “whoop”. Slečna přede mnou nemá oholené nohy. Paní vedle mě se drží s další paní za ruku.  Lady-boy valí jeden panák za druhým a pořvává z jedné strany kavárny na druhou žmoulaje při tom své dlouhé elegantní šaty. “A to je hezké!“, říkám si. Taková hezká mini-bublina manifestace toho, že žena nemusí mít vždy velikost 36, dlouhé vlasy, bezchybný make-up, či přirozenou krásu, krátkou sukni a podpatky, sexy look, atd atd, ale to že i jiné její polohy jsou v poho. A zatímco na pódiu malajská slečna s banjem rozjíždí song s názvem “How I slept with a white guy” a slečna vedle mně upravuje leták vztyčené ruky v pěst na růžovém pozadí s nápisem “Go girls! Go women!”, já se v duchu spíše než nad genderovou nerovností, která k tomuto “svátku” tak nějak patří, rozčiluju nad nesmyslností zpoplatněného vzdělání.

Na tenhle “ženy-vpřed” koncert totiž docházím z otevřených dveří místní university, která nabízí magisterský večerní program na historii umění jihovýchodní Asie. Hodinu poslouchám vedoucího programu Jeffreyho a pana Doktora Wu (šikovného absolventa, původně vystudovaného inženýra, co se dal na stará kolena na umění a podle vlastních slov mu to změnilo život) a docela se nadchnu.

“A kolik byste za to, Jeffrey, chtěli? Za ty tři semestry, z nichž dva mají po dvou předmětech a v tom třetím žádný předmět není, “jen” se píše diplomka o 15 000 slovech.”

“Haničko, chtěli bychom za to rovných 27 000 singapurských dolarů.”

“Hmmm, 27 000 singapurských dolarů, říkáš, Jeffrey? Takže 490 000 CZK. Tak to se tady mějte klucííí hezky, já už musím jít.” 

A z toho, že se ze vzdělání stal prosperující a neuvěřitelně předražený byznys, je mně osobně dneska daleko více smutno, než že bych se coby žena musela kdy nějak výrazně prát za své místo na slunci.

P.S. Při odchodu dostávám vizitku lesbického hnutí “She´s pride”. 

IMG_9212

Večere. Japonská vege-tempura. Smažená zelenina v těstíčku s mega porcí řýže.

IMG_9218

Výzdobě v japonské restauračce dominuje hora Fudži.

FullSizeRender (13)

Ženství vpřed.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s