Zpátky “doma”.

Singapur. Byla jsem pryč 10 dní v kuse a přijde mi to jako věčnost. Je 1:09 ráno. Sedím v Grab-u, který mě veze domů z letiště. Řidič nemluví a mně jeho tichá jízda dělá velmi dobře. Dělá mi dobře, že mu nemusím nic vysvětlovat, do ničeho jej nenutit, k ničemu nepřemlouvat. Nejsem unavená, ač ještě půl hodiny zpátky bych dala cokoli za to, aby to letadlo letělo ještě o pár stovek kilometrů dál a já v nepohodlné poloze sedmo získala alespoň hodinku nekvalitního spánku navíc.

Víkend jsme si o den prodloužili. Bylo to hezké. Vůně a barvy jihovýchodní Asie, tak jak si ji pamatuji 3 roky zpátky. Asii, v níž neexistovaly pohodlné jízdy taxíkem, kávy ze Starbucksu a večeře v restauracích, ale jen přímé slunce, vysoká vlhkost, banánovníky, palmy, pláže, zelené kopce. V Malajsii jsem poprvé. A poprvé také v zemi, v níž je majoritním náboženstvím islám. Ženy jsou zahaleny v šátcích, občas se ten šátek rozšíří přes celý obličej a jakoby snad i přes celé tělo. Povětšinou ale ne. Zakrývá „pouze“ vlasy a krk, zbytek zahalují dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy. Ženy se malují. Pracují. Smějí se. Řídí skútry. Jsou běžnou součástí běžného společného prostoru.

Z Kuala Lumpur, kterému nikdo neříká jinak než KL – „kéj el“ přelítáme na Langkawi. Ostrov u hranic s Thajskem. Langkawi je jak case study o dopadu vlivu bohatých zahraničních investorů v rozvíjejících se zemích s přirozeným potenciálem pro turismus… místní krásy si výměnou za udržované silnice přivlastňují bohaté resorty. Pláže, ke kterým překonáváme nemalé kilometry, jsou nám odepřeny. Nebydlíš – nevidíš – neplaveš.

Zbývá nám malý plácek, na kterém se tísní mix všech kultur. Ženy v šátcích zahalené od hlavy až k patě, indické rodinky, které se na pláž přišly snad jen najíst, bílé ženy v bikinách, třída malajských teenagerů, která se přes víkend zřejmě učí plavat. Nevím, kam se koukat dřív. Nakonec pohledem skončím na holém a nutno říci, že hezky tvarovaném, zadku bílé slečny, která stojí kotníky ve vodě a své pozadí v odvážných tangách ukazuje všem hrdě na odiv. Nikoho nic nepohoršuje, a ty, co snad něco pohoršuje, to nedávají najevo. Mně pohoršuje jen to, že můj zadek vypadá o pár tříd hůř. Pro jistotu se k slečně obrátím zády a několikrát zamumlám, že je fakt trapná.

Největší atrakcí ostrova je langkawi Cable Car. Lanovka, která nás doveze na – zřejmě – nejvyšší místo ostrova. U lanovky je vyhlídková terasa a stánek se zámky ve tvaru srdíčka. Připnout jej s partnerem můžete pod obří ceduli s logem firmy Amway. Zámeček – srdíčko stojí 30 Ringi (na naše za 150, na místní je to obří oběd pro dva). Skybridge. Most v nepříjemné výšce. Za vstup se platí. O něco míň, když k němu od vyhlídkové terasy těch 50 metrů dojdete. O něco víc, necháte-li se dovézt minilanovkou. Asiati chodí tuze neradi. Před minilanovkou stojí fronta.

U vyhlídkové terasy prodávají certifikát s nápisem, „You made it“  – zvládli jste to! Zvládli jste „vyjet nejstrmější lanovkou až úplně nahoru“. Že je to vážně výkon pochopíme až při cestě dolů. Oba mladí Asiati, kteří s námi jedou v kabince, vydávají vystrašené skřeky.

Půjčujeme si skútry. V noci málem srazím pána a zbytek cesty pak zpytuji svědomí a přemýšlím, jak asi vypadá malajské vězení a jestli má ČR s Malajsii podepsanou doložku o transferu vězňů. Chybí mi myšlení řidiče. Dochází mi až příliš pozdě, že když třeba prudce zastavím, může do mě někdo zezadu narazit. Skútry jsou ale jinak bezva a výletu na Langkawi dodávají jedinečnou krásu.

IMG_9624IMG_9630IMG_9634IMG_9666IMG_9672IMG_9676IMG_9688IMG_9725

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s