Category Archives: Laos – Deník

Laos – Deníkový záznam: 23. 10. 2014 – ….

Úterý 4. 11. 2014 500 kilometrový okruh na skútrech. Den první.

Jo, však neboj, to zvládnu.

“But Hana, you drove a scooter for 5 damn minutes. In a park. With literally no traffic. No traffic at all!”

Jo, jo, to bude dobrý. To bude dobrý.

Hanaaaa! It is 500 kilometres! In Laos. Dirt roads and such.

Hmmm, yes, but I will be fine.

A tak jsem zaplatili za skútry na 4 dny každý kolem sta dolarů, podepsali papíry, že když je zničíme/ztratíme, zaplatíme za každý 2500 dolarů, protože na pojištění místní půjčovny prý nehrajou. Nasadili jsme obří přilby a já se otočila na Aarona a sladkým hlasem ho požádala, jestli by mi ukázal, jak že se to zapíná a která že z těch páček je brzda a která plyn. A on se na mě podíval ledovým pohledem, že to snad nemyslím vážně. A já mu odvětila, že přeci co čeká, že jsem skútr řídila jenom jednou. Ani ne pět minut a tak měsíc zpátky. Aaron se chytl za hlavu, zhluboka se nadechl a pomalu trpělivě vysvětlil. “A Aarone mohl bys mi prosím tě s tím skútrem popojet na cestu, já mám strach, že tady vrazím do těch motorek přede mnou.” Hana, are you sure you want to do that? Yeah, yeah, I will be fine.

Tady jsou ty naše princezny

Tady jsou ty naše princezny

A tak jsme vyjeli. Čeká nás 500 kilometrový okruh, který bychom rádi zvládli za 4 dny. Trošku se mi klepou kolena. Přejezdy skrze křižovatky mi krapet nahánějí hrůzu. Zpátečku příliš nezvládám. Když skútr zapínám poskočí dopředu o něco vice, než by si můj zadek přál a když zpanikařím, křečovitě se chytám řídítek, čímž pouze přidávám plyn. Ale to vše je pryč během první půl hodiny a ze mně se stává ďábel laoský silnic. Jakmile vyjedeme z Thakeaku, což při jeho velikosti trvá asi tak pět minut, dostáváme na prázdou rovnou dobře upravenou asfaltku. Tachometr mého plně automatického skútru značky Honda nefunguje, ale něco mi říká, že jedu minimálně 230. Rudé vlasy mi vlají ve větru, zpoza slunečních brýlí vykukuje výraz zkušeného motoristy. Slunce opaluje nekrytá ramena. Místní se na nás usmívají a mávají a volají “sabadeeee” (“ahooooj”) a mě připadá, že když projedu ozve se obdivné óóóó a občas snad i potlesk. Připadám si neuvěřitelně cool.

IMG_8284

A až později se podívám na fotky a zjistím, že na tom skútru jak pro děti do 6 let vypadám ne jak jedna z hot girls filmů rychle a zběsile, ale spíš jak Mr. Bean, kterého někdo převlékl z tvídového saka do bílého nátělníku. A Aaron navíc nedá jinak, ne že ten první den jsme nepřekročili víc než 40 v hodině. Že by někdo volal obdivné “óó” a “ááá” je v zemi, kde se lidi se skútrem už snad rodí, je taky dost nepravděpodobné. To ale nic nemění na tom, že to bylo víc než fajn. Projížděli jsme kolem pískovcových hřebenů po silnicích, od kterých by se D1 mohla i leccos naučit. Co chvíli jsme odbočili na prašnou cestu, která nás dovedla k jeskyním, které za vstup 10 korun či zcela zadarmo skrývaly nejen kýčovité sošky Buddhů-Višnů-Šhivů, a stalagnát-stalaktity-stalagmity, ale taky hromady netopýřích výkalů.

Hana, ďábel laoských silnic.

Hana, ďábel laoských silnic.

IMG_8277

A u jedné z těch jeskyň nás přivítali dva malí kluci. Bratři Bum a Terp. Bum, ten starší, v bile kosili s cervenym satkem a cernych kalhotách s rozjetým buntkem na sebe ukáže prstem a sebevědomě pronese “guide”. A my se tomu zasmějem, ale Bum se nedá a společně s Terstem nás “provedou” až k jeskyni, kterou bychom přeci jenom našli i bez nich. Na konci té 200 metrové procházky na sebe Bum opět ukáže prstem a říká 10 000 (dollar a čtvrt) a my se zase zasmějeme, dáme mu po tisícovce, nasedneme na žihadla a valíme dál.

Bratři jak se patří, Bum a Terp.

Bratři jak se patří, Bum a Terp.

Silnice jsou stale dobré, počasí nádherné, výhledy famózní. Nikde nikdo. Cesty patří jenom nám. A pak se odnikud vynoří masivní budova s nápisem visitor centre. A to co byla původně zastávka pouze na záchod (se záchodem na laoské poměry tak krásným až jsem si ho vyfotila) se stala prohlídka návštěvnického centra společnosti Ntpc, která v region zajišťuje elektřinu. A mezitím, co se Aaron dostává do spárů 30 letého Laošana, průvodce, já šmejdím kolem a pročítám o společenské zodpovědnosti téhle korporace. Jak hlásájí velké barevné tabule, Ntpc nejen zaměstnává učitele v odlehlých vesničkách, zachraňuje divou ohroženou zvěř, ale taky odstraňuje nevybuchlé bomby z války ve Vietnamu.

U nas norma, tady takovy maly zazrak, ze si ho az fotim.

U nas norma, tady takovy maly zazrak, ze si ho az fotim.

Laos, coby stat hraničící se severním Vietnamem tu druhou indočínskou válku pořádně odnesl. Jednotky Viet Congu často utíkali za vietnamské hranice i k sousedovi a USA, nechtěla nechat nic náhodě a na Laos shazovala jednu bombu za druhou, až něj udělala tu vůbec nejvíce bombardovanou zemi v historii lidstva. Dodnes je na území Laosu velké množství nevybuchlých náloží, které každoročně získávají smutné oběti a Laosu brání v hospodářském rozvoji. Aneb, když kruciš nevíš, jestli ti to tam za tím kopcem neutrhne nohu, tak tam nepůjdeš zakládat pole. V rámci svých prošla společnost Ntpc na 7000 hektaru půdy. A na těch 7000 hektarech půdy ještě dnes našli 25000 nevybuchlých náloží, které jak na svých informačních tabulích hlásají, odstranili bez jediného zranění. V dalších dnech našeho skútrového dobrodružství pak ještě narazíme na nápisy, že nevybuchlé nálože v Laosu odstraňuje taky Německo a Francie.

IMG_8348

První den ujedeme přes sto kilometrech. Spíme na pohádkovém místě, penzionu Sabadee, který je uprostřed zatopeného lesa.  Jsem ráda, že jsem zvládli ve zdraví a nemůžu dospat dalšího dne.

IMG_8247

IMG_8236

IMG_8269

IMG_8327

IMG_8390

IMG_8414

IMG_8382

IMG_8376

IMG_8401

Pondělí 3. 11. 2014 Přejezd do Thahkek

4:50 ráno. Vstáváme. Před námi je další z autobusových eskapád, u kterých jeden nikdy neví, jak dopadnou. 340 Km. 8 hodin autobusem. Cíl městečko Thakhek.

Z Vientiane do Thakhek. 3340 km.

Z Vientiane do Thakhek. 3340 km.

Zatímco my v těch pět ráno sotva zvládáme udržet oči otevřené, Vientiane je na nohou. Vypadá to, že všech 700 000 obyvatel zamířilo na místní trh se zeleninou. V kolik tak dneska ráno začali zelináři vybalovat zboží těžko říct. Ve 4?

Je 6:01 a autobus vyjíždí. Hodíme na sebe s Aaronem zaražené pohledy. “Jsme vůbec správně? Kde je akademická hodinka zpoždení?” Paniky však není třeba. Ještě jsme ani neopustili areál nádraží a už zastavujeme. Kromě pár opozdilců se nám do autobusu vecpou taky prodavači baget a pán, který nabízí lízátka (v každé ruce tři), které zrovna vyštráchal z kapsy ušmudlaných kalhot. Takových zastávek uděláme během dnešního rána ještě několik a prodávat v tom autobuse budou ledacos (grilované maso, knížky, vajíčka…) Dnešní autobus je jedním z těch typu „local“, takže místo klimatizace u stropu přimontovány dva mini větráčky, v zavazadlovém prostroru kohouti (živí), z repráků nad námi táhlé písně laoské dámy uječeného hlasu. Mezi cestujícími jsme jediní bílí. O dvě řady před námi sedí muž (možná žena) v bundě s růžovým nápisem „ladyboy“.

Bagetáři na autobusáku začínají ranní šichtu

Bagetáři na autobusáku začínají ranní šichtu

IMG_8138

Mini větráčky u stropu...

Mini větráčky u stropu…

Každá jízda je v Laosu jízdou na život a na smrt. Doprava je na silnicích minimální a řidiči prázdné cesty berou útokem. Hrozí srážka? Hlavně nezastavuj! Raději přidej rychlost, ať jsi z nepříjemné situace co nejrychlejc venku. Jo a taky nezapomeň pořádně troubit, ať ostatní ví, že to myslíš fakt vážně. Že jdou přes ulici děti, říkáš? A to mě má zajímat proč? Tady přece jedu já! A tak jedeme aspoň stopadesátkou a vesnice projíždíme za táhlého minutového troubení.

Čím vice se posouváme na jih, tím placatější Laos je. Vysoké hory tvarem ne úplně nepodobné Alpám jsme nechali v dálce za námi. Laoskému středu dominují hřebeny o něco měnší. Jak by ty severní hory někdo podélně rozřízl někdo s roztřepanou rukou, která mu řezu sem tam udělala zub. Tak trochu jako když si dítě samo stříhá ofinu.

Čím více se posouvám na jih, tím taky přibývá vesnic. Přibývá taky domů, které občas připomínají sídla jak z Beverly Hills.

Laoské Beverly Hills

Laoské Beverly Hills

Do Thakeaku dorazíme s nějakým tím zpožděním, ale ne že bychom o něco velkého přišli. Thakhek je tiché ospalé místo. Jestli jsem o Vientiane psala, že tam pes chcíp poté, co se Francouzi v padesátých letech stáhli zpátky do domoviny, tak v Thakheku museli ti psi chcípnout alespoň tři. Podivně tiché ulice dodávají oprýskaným budovám vystavěným ve francouzském kolonialismu zvláštní nostalgický nádech. Oficiálně 85000 obyvatel, ve skutečnosti asi tak čtyři a půl (jeden z nich vlasáč Němec, co se tam oženil a otevřel obchod se skútrama) a nespočet divokých psů, kteří jen dokreslují thakheckou atmosféru smutné opuštěnosti.

Thakhek, Laos

Thakhek, Laos

Papaya salad u Mekongu. Minimální hygiena neubírá nic na chuti

Papaya salad u Mekongu. Minimální hygiena neubírá nic na chuti

IMG_8156

Laos anebo Francie?

Laos anebo Francie?

Vlasáč z Německa

Vlasáč z Německa

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Free Wi-fi :D

Free Wi-fi 😀

Thakhek

Thakhek

Lekarna

Lekarna

Na slunci suseny banan. Dobrota za pul dolaru

Na slunci suseny banan. Dobrota za pul dolaru

Susime banan

Susime banan

Neděle 2. 11. 2014 Vientiane

Vší silou překonat chuť proválet celou neděli v posteli, u Mekongu posnídat bagetu, dát Nescaffe rozpuštěné v ledové vodě (dá se tomu vůbec říkat kafe?), půjčit stará kola bez převodů (20000 kipů, 2.5 USD) a vyrazit za další sérií buddhistických chrámů. A hned v tom prvním se nám místní postarají o highlight dnešního dne…Někde mezi Buddlou číslo 9 a Buddhou číslo 153 vykoukne z dveří vedlejší budovy kluk – tak třicet (oh boha a už je to tady, třicátníky nazývám „kluky“). Z dálky dobrých padesáti metrů na nás volá, že zrovna vyučuje angličtinu a jestli bychom mu s něčím nepomohli…

Ve skromně vybavené třídě sedí 15 Laošanek a jeden Laošák. Může jim být tak 25 (ale taky možná 15, či 35. Člověk tady nikdy neví). Slečny se po našem příchodu začnou nervózně chichotat (Laošák hraje cool) a na Aarona, který se zcela automaticky ujímá pozice učitele, koukají jak na svatý obrázek. Učitel jim říká, ať se ptají na otázky. První otázka „Are you married?“ a já na tu štíhlou dlouhovlasou slečnu s roztomilým obličejem šlehnu pohledem, který má vyjadřovat mezinárodně pochopitelné „To tebe vůbec nemusí zajímat!“ A tak tam Aaron 40 minut učí, a pak se spojením rukou jak při modlitbě a za kývání hlavy rozloučíme a utíkáme pryč.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

O Vientiane, 700 000 hlavním městě Laosu, se říká, že je to vůbec to nejklidnější hlavní město Asie, a v to nedělní dopoledne se opravdu zdá, že tu chcíp pes. A podle zašlých domů s podlouhlými okny, které by mohly z fleku dělat parádu někde v Marseille, podle všudypřítomných francouzských popisků, podle prodavačů baget a pečiva z listového těsta a podle četných vináren a kaváren musel ten pes chcípnout už někdy v padesátých letech, kdy se Francouzi nadobro zpakovali a Laosu štědře umožnili prohlásit se za samostatný stát.

Přepisy jmen ulic začínají francouzským "rue" popř. "boulevard".

Přepisy jmen ulic začínají francouzským “rue” popř. “boulevard”.

Zašlá krása národní knihovna, neboli Bibliotheque Nationale

Zašlá krása národní knihovna, neboli Bibliotheque Nationale

Prezidentský palác Palais Presidentielle

Prezidentský palác Palais Presidentiel

Laos, oficiálně Laoská lidově demokratická republika, je zemí, kde politiku nadále určuje komunistická doktrína. V 80. letech začal Laos po vzoru kamaráda Číny liberalizovat ekonomiku a otevírat svůj trh západnímu světu. A tak dnes obchody nezejí prázdnotou, jak by dítě vychované na historkách o frontě na maso, čekalo, ale prodávají jeden lepší ‘product of Thailand’ než druhý. Po ulicích se prohánějí SUVčka japonských a korejských značek, reklamy na nová nákupní centra jsou plné usměvavých bílých tváří ověnčených nákupními taškami a televize v penzionech chytají kromě kanálů thajského souseda taky třeba americké CNN a německé stanice. Rodinné podnikání (penziony, obchůdky, stánky s jídlem, restaurace) je často hlavním způsobem obživy, zdravotnictví není pouze v rukou státu, ale lékaři otevírají privátní kliniky, a podobně i státnímu vzdělání konkurují soukromé školy, jejichž letáky svorně tvrdí, že bez angličtiny to dneska nende.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Laosu navíc chybí ona všudypřítomná divná šeď komunistických a postkomunistických zemí, mohutné budovy vystavěné ve strohém funkcionalismu, či poručíci veřejné bezpečnosti v uniformách brčálově zelené případně posránkově žluté barvy. Před domy sice občas vedle vlajky Laosu visí taky ta stará dobrá červená se žlutým srpem a kladivem, ale ono se to nějak v tom zářícím slunci, jasně modrém nebi a vedle zlatých chrámů a usměvavých lidí ztratí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pocit, že jsme v zemi, kde se stále ještě nosí oslovení „soudruhu“, nás praštil do očí až při návštěvě národního muzea. Nízkého domku v centru Vientiane, který by tuze potřeboval opravit, anebo alespoň vymalovat. Národní muzeum se zažloutlými fotkami, které slouží coby exponáty, plesnivými stěnami a s popisky jejichž špatná angličtina bije do očí má pouhých pět částí:

1. Pravěk (s kostí dinosaura pohozenou ve staré skleněné vitríně)

2. Etnika Laosu (se zašlým krojem jednoho z místních kmenů)

3. Utrpění Laosu pod francouzskou nadvládou (s obrazy nevelké kvality ale zato jasných detailů)

4. Boj proti americkým imperialistům (s fotkami s popisky typu: Comrade XXX happily smiling after savagely murdering a US imperialist’)

5. Úspěchy Lidově demokratické republiky Laos  (s vitrínou vystavující krabičky léků a fotkami místní ‘computer class’ – jeden starý počítač a pět inženýrů – či a „woman faxing“ – žena v tlustých brýlích faxuje.

Národní muzeum

Národní muzeum

IMG_8124

IMG_8122

IMG_8116

Byl to věru zvláštní zážitek. Až těžko věřit, že to ještě někde myslí vážně. Ať ty busty Lenina a Ho Či Mina rozdýcháme, kupujeme Beerlao, které tady prodávají v láhvích 600 ml, sedáme k Mekongu a za západu slunce koukáme na jeho thajskou stranu.

Pha That Luang - nejvýznamější chrám Laosu

Pha That Luang – nejvýznamější chrám Laosu

Haw Phra Kaew

Haw Phra Kaew

Na znamení přátelství s jižní koreou

Na znamení přátelství s jižní koreou

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vliv Evropy

Vliv Evropy

Laoský "Vítězný oblouk" Patuxai věnovaným všem padlým za boji o nezávislost

Laoský “Vítězný oblouk” Patuxai věnovaným všem padlým za boji o nezávislost

OLYMPUS DIGITAL CAMERAIMG_9523

Sobota 1. 11. 2014 Přejezd do hl. města Vientiane

Balíme baťohy a jedeme zas o kus dál. Do hlavního města Laosu, Vientiane. Rádi bychom v tom hříšném Vang Viengu zůstali alespoň o den déle, ale čas nás tlačí.

Naše laoské eskapády - poslední skok z Vang Vieng do Vietiane

Naše laoské eskapády – poslední skok z Vang Vieng do Vietiane

Řidiče se ptáme, jak dlouho že to tak je do toho hlavního města. A řidič se zamyslí, očima zakoulí na všechny strany, a pak nejistě za ukazování číslic na prstech pronese „hmmm, 3 maybe 4 hours“. A ta 152 kilometrová cesta se protahuje na hodin šest. V tomhletom autobuse za 35000 kipáků (ani ne 100 korun), který nese označení VIP (takže fungující klima a místo na nohy) sedí jenom zápaďáci. A tak si vyposlechnu konverzace tří polských mládenců, kteří při snaze udělat dojem na prsatou dlouhonohou američanku přes uličku, chlapácky vyprávějí, jak měli nehodu na skútru a rány čistili polskou vodkou. A mnoho toho asi nevyčistili, neb hlavnímu vypravěči by z fleku měli tu pravou nohu, která je v ten moment už třikrát větší než ta levá, uříznout. O dvě řady před náma zase Němka krmí slečně z Koreji už asi hodinu a půl hlavu o tom, kde všude za svůj život kdy byla a co za dobra tam vykonala a Korejka na to slušně pokyvuje hlavou a občas přidá své pro Korejce typické „óóóó“, „ááá“, a já přemýšlím, jestli ji to vůbec zajímá, nebo si chudák říká, „óóóóó, toliko volných míst v buse a já si kurňa musím vybrat právě tohle.

Vientiane se o statut hlavního města Laosu, roky přetahovalo s Luang Prabang – tím krásným historickým městečkem na severu, ve kterém mě pouliční strava zavlekla až k místnímu doktorovi. Hlavní město z něj udělali naposled a od té doby už natrvalo až Francouzi. Ti jim do Laosu sebevědomě napochodovali v roce 1867 a laoskému králi vysvětlili, že právě oni nejlépe ví, jak odrazit nebezpečné útoky thajského souseda. A vysvětlovali mu to po dalších 30 let, až v roce 1893 převzali Laos do svých rukou, připojili ho k Indočíně a v 1899 z Vientiane udělali hlavní město nově vzniklého francouzského protektorátu. A protože jim původní tvrdá výslovnost „Viang Chan (čti: Vijang Čan) nešla přes jemný francouzský jazyk, jednoduše ji předělali na Vientiane (hmmm, čti možná vientijen? nejsu si úplně jisté, každý si to brblá jinak). Přepis laoského písma do latinky zůstal dodnes coby Vientiane a místní dodnes na ty francouzské „novoty“ prdí a vyslovují si to Francouzi-Nefrancouzi s oním tvrdým č. Frantíci si vzali Vientiane zpustlé po vše-ničícím útoku Thajců pár desítek let zpátky (1827) pořádně do parády. Přizvali francouzské státní úředníky, kterým sekundovali a Laošany hlídali, Vietnamci . Vystavěli pro ně ubytovny, školy, kostely, vily – jak jinak než ve stylu, který znali z domova. Město protkali širokými ulicemi po vzoru francouzských boulevardů a na boulevardu ze všech místních boulevardů nejhlavnějším si postavili vítězný oblouk podobně jako ten pařížský. Místním pomohli opravit chrámy a Buddhy. A aby to měli z čeho platit, zavedli Laošanům daně. Ale do ekonomiky se jim jinak prý příliš nefušovali (alespoň v porovnání se zbytkem Indočíny) a obchod nechali na místních. Zrušili otroctví, zrušili legální diskriminaci určitých etnik, došlápli si na bandity. A to hlavní město Laosu, které sice Francouzi opustili už v padesátých letech, dodnes nese známky parády francouzského kolonialismu a ten dnešní mix francouzství, buddhismu a komunismu z něj dělá místo, na které já se velmi těšila.

Do Vientiane přijíždíme za tmy. Řidiči tuk-tuku poručíme, ať nás zaveze do centra města a on za centrum volí čtvrť batůžkárů, kde se penziony střídají se západními bary a restauracemi. A my v té čtvrti hodinu chodíme od dveří ke dveřím a odmítáme platit za postel v pokoji pro 12 lidí dvakrát tolik (teda 8 dolarů na osobu) než jsme jinde platili za soukromý pokoj. Nakonec najdeme malý zapadlý hotel-penzion, který má recepci spojenou s obří místností, která je, hádaje podle stolů s jídelními lístky, možná restaurace, a podle kupek hader povalujících se uprostřed místnosti na zemi vedle žehlícího prkna možná prádelna a podle benche s činkou taky možná domácí posilovna.

Je devět večer. Svorně si pod fousy zabrbláme, že internet opět nefunguje a jdem spát.

Pátek 31. 10. 2014 Vang Vieng – vesnice laoského hříchu.  

Vang Vieng je místo ze všech míst v Laosu snad úplně nejzvláštnější. Všichni o něm mluví, jet se tam prostě musí! A tak jsem čekala městečko velikosti minimálně Luang Prabangu a místo toho jsme ve vesnici o třech ulicích. Na těch třech ulicích se promenádují zápaďáci, vedle kterých si já ve svých 26 připadám stará. Penziony se střídají s restauracemi, půjčovnami skútrů, agenturami prodávající lístky na dalkáče do Thajska, Vietnamu, Kambodži. Bankomaty na každém rohu, stejně tak cedulky s nápisem za kolik kipů vám vyperou kilo prádla. Jsme jak v nějaké divné bublině.

Vang Vieng, Laos
Vang Vieng, Laos

V restauracích visí na stěnách obří plazmové televize, na kterých hrajou od rána do večera seriál Přátelé. Přátelé je to jediné, co tady ty restauračky hrajou. Každá jiný díl. Restaurace nabízí zcela otevřeně a bez uzardění „happy menu“. Menu s nabídkou kafe, čaje, šejků, muffinů, pizzy, mačkaných brambor s přídavkem marihuany, houbiček, hašiše, opia. Joint trávy za 20000 kipů (55 korun). A zápaďáci tam polehávají, čučí na ty přátelé, požírají hranolky a pizzu a vypadají velmi spokojeně.

Plazmy, seriál přátelé, happy shakes, western kids everywhere ... Vang Vieng
Plazmy, seriál přátelé, happy shakes, western kids everywhere … Vang Vieng

Hlavní atrakcí místního tří-ulicového centra laoského hříchu kdysi bývaly pískovcové hory a dechberoucí jeskyně, dneska je to – napříč celým Laosem (nechvalně) známý vang-viengský tubing. Jak už jsem psala dva dny zpátky, tubing není vlastně nic jiného, než že vám nějaká místní agentura za drahý peníz půjči nafouklou duši, vyvezou vás pár set metrů proti proudu, tam vám řeknou a alou z tuk-tuka ven a vy skočíte na duši – ideálně si někde cestou seženete velké Laobeer – a pak se necháte tím proudem líné řeky stáhnout zpět na start.

Dost možná ty nejlepší pad thai (pad lao) nudle mého dosavadního dvacetišestiletého života
Dost možná ty nejlepší pad thai (pad lao) nudle mého dosavadního dvacetišestiletého života – 2 USD
A rozhodně ten lepší lao salát.
A rozhodně ten lepší lao salát. 2 USD

A my na ten tubing šli samozřejmě taky. Tuk-tuk nás  vyhodí někde u cesty. Abychom se dostali k řece, musíme skrze bar (ne že by to teda byla jako až taková přítěž, že). Dneska je Halloween, je něco kolem 2 odpoledne. Bar vyřvává na celé kolo, zápaďáci jsou nalíčení jako mrtvoly, na uvítanou dostáváme velkého paňáka tequily (zadarmo). Zatímco se vyrovnávám s přechodem od „tichý klidný Laos ála meditace ve chrámu“ k „aberdeenská unionka o páteční noci“ (ti co zažili, rozumí), někdo mi na zápěstí uváže náramek – prý pro štěstí. A já začínám uvažovat, kolik štěstí bude třeba, abych tuhle tubingovou jízdu přežila. Dáváme velkého drinka a pozorujeme jak na sebe děti ze západu v maskách mrtvol stříkají vodu, jak se nějaký týpek snaží vyšplhat po dřevěném sloupu až ke stropu, jak tři zombie-dámy velkých ňaďer napěchovaných v titěrných plavkách tančí s laoským batoletem (kterému tím nevědomky zcela jistě zapříčinily pár let nočních můr a počůrávání se ve spánku).

Tří-ulicový Vang Vieng
Tří-ulicový Vang Vieng

Zatímco tam s otevřenou pusou a tupým výrazem koukáme na to panoptikum kolem nás, někdo nám ukradne duši (ač výstražný nápis nad barem hlásí, že za krádež se platí pokuta milion kipů). A tak musíme po proudu řeky pěšo. K dalšímu baru. Tam opět dostáváme paňáka zadáčo a opět mi někdo na zápěstí přivazuje náramek pro štěstí. Ukradnem si zpátky ty obří duše a skáčem do vody.

Kolem řeky jsou bary radost pohledět. A z těch barů na nás z plných plic místní páni/chlapci/děti volají: Do you want to come in? A my na ně zpátky z plných plic voláme, že „Yes, please!“. A oni nám do řeky hodí lano a my se za to lano přitáhnem až ke břehu. V barech s hlasitou hudbou hrají mladí krásní západní dámy-páni kulečník a šipky, popíjí koktejly za příjemné ceny, kouří trávu, tančí, jí, skáčou, smějou se. A když toho máme tak akorát, tak se seberem a jedem po řece dál.

Je krásně, je teplo. Slunce začíná pomalu zapadat a všechno se zalije měkkým žlutým světlem. Kolem dokola máme ostré vysoké hory, u břehů se pasou buvoli, řeka teče tak akorát rychle, místní děcka dovádějí ve vodě a já jsem z té krásy všude kolem (a těch paňáků tequily) celá naměkko.

Vang Vieng, Laos
Vang Vieng, Laos

A pak začnu střízlivět a začínám si uvědomovat, jak je to všechno úplně bizarní… jak je to bizarní, že si tu v Laosu jedu ožratá na duši po nějaké řece Nam Song a že si lamentuju nad tím, jaká je to škoda, že nemám 3G, protože kruci tohle je přesně ten moment, o kterém chci informovat celý svět na Facebooku a Twitteru a Instagramu. A že mezitím, co si já si za usrkávání fancy koktejlu přemítám o těžkém životu bez internetu, projíždím kolem místních, kteří v té řece Nam Song perou prádlo, umývají nádobí a bez kapky soukromí i svá těla. Míjíme mnichy na loďkách,  jejichž výrazy nesouhlasu dávají jasně najevo, co si o nás myslí.

Nudle do polívky nám holky udělaly přímo před očima. Místo válečku láhev a posloužila dobře.
Nudle do polívky nám holky udělaly přímo před očima. Místo válečku láhev a posloužila dobře.

No jo, Vang Vieng je vesnice laoského hříchu. Ale oproti tomu, co to bývalo, je to dnes prý jen slabý odvar. V roce 2012 se udělal na Vang Vieng zátah. Tehdy to byl totiž prý bar na baru, hlasitá hudba do nočních hodin, ožraté děcka zvracející tam, kde se to hodí i nehodí, 27 smrtí utonutím ročně. A místním přetekla trpělivost a rozhodli, že ten turismus, který jim sice přináší obživu, už je docela i štve. A většina těch barů kolem řeky se pozavírala a z Vang Vieng, kde to ještě minulý rok žilo, je dnes prý jen tiché nudné místo. Mně tichý a nudný nepřišel, ale pak, co já šprtů král, který hodnotí města podle úrovně jejich knihoven můžu vědet.

Bez Buddhy a chrámu to nende.
Bez Buddhy a chrámu to nende.
Bylo horko.
Bylo horko.
Kopie obrázkového menu z mekáče a vlajka se srpem a kladivem. Vítejte v Laosu.
Kopie obrázkového menu z mekáče a vlajka se srpem a kladivem. Vítejte v Laosu.
Dům laoský. Vang Vieng, Laos
Dům laoský. Vang Vieng, Laos
Vang Vieng, Laos
Vang Vieng, Laos

Čt 30. 10. 2014 Z Nong Khiawu do Vang Vieng

Dnesni den je dnem prejezdovym. Z Nong Khiawu do Vang Vieng. Podle Google maps 325 km za 4 a půl hodiny. Realita: vyjizdime v 8 rano, do Vang Viengu dorazime pred pulnoci.

Z Nong Khiaw to Vang Vieng

Z Nong Khiaw to Vang Vieng

Kupujeme snidani - banany a sticky rice uvarenou v bambusu

Kupujeme snidani – banany a sticky rice uvarenou v bambusu

Tmava sticky rice uvarena s kokosovym mlekem. Delikatesa za dolar a drobné k tomu

Tmava sticky rice uvarena s kokosovym mlekem. Delikatesa za dolar a drobné k tomu

Abychom se z Nong Khiaw posunuli dále na jih, musíme zpět do Luang Prabang. 4 hodiny v dodavce, ktera svou jizdou opět trhá vnitrnosti. Na sedadlech pro 3 nas sedi 5. V polovine cesty zastavujeme. A pred nami scena jako z Eurotripu, když particka dorazi do Bratislavy a hledaji nadrazi a ten deda, co miluje Ameriku, jim odveti, ze zeleznici zrovna staveji…. Vykoukneme z okýnka a pred nami jsou po cele sirce silnice traktory a nákladáky se sterkem. A za nimi most, před kterým je půl metrová díra. Řidič se na nás obrátí a: „We wait now. They work“. A Belgican za nama jen suse pronese: ‘Whats the problem? We have difinitely managed worse with this van already. Lets just get some speed and jump over it just as we did a few times before‘. Ale ridic si na přeskoceni tehle diry netroufa. A tak čekame az ji zasypou. Cekame hodinu. Aaron si jde koupit pomeranc. Vraci se s plnou taskou, ze kdyz ukazal na prstech jeden, zenska mu da jedno kilo.

"We wait now. They work."

“We wait now. They work.”

V Luang Prabangu presedame na autobus do Vang Vieng. Říkají, že 6 hodin jizdy směrem na jih. VIP autobus, za ktery platime na mistni pomery VIP cenu (110,000 kipu, téměř 24 USD) vypada zvenku dost dobre a my si po té dodávce oddychneme, protože dalsich 6 hodin s koleny vmacklymi tesne pod bradou bychom uz asi nedali. Ale pak vlezeme dovnitr…

Tenhle ten VIP autobus je na cestach uz nejaky ten patek. Sedacka prede mnou nedrzi v zakladni poloze a kdyz si do ni clovek sedne, operadlo se pod tihou sediciho sveze do lehu. A tak ten prede mnou na me vlastne celou cestu lezi (ve vymolech to skace a s tim skace i ta sedacka s pasazerem (milym chlapcem, ktery nam nabidl ovoce – mozna zeleninu, tezko rect, bylo to bile a vypadalo to jako repa) a me to triska do nohou. Kdyz se zapne motor, zjistime, ze  sedime na strane, na ktere nefunguje klimatizace. v buse je v tom horkem dni na vzdechnuti. Jen co vyjedem, steward (jedeme preci jenom vip autousem) hubeny kluk kolem 20, zacne vehementne rozdavat zelene plastove sacky. Na odpadky, zrejme, rikame si. Je horko, nohy se lepi na sedacku, na zadech mame mokra kola. Projizdime nadhernou krajinou – vysokorske serpentiny, pod nami srazy, kolem dokola zelene hory. A pak zacne prset a na obloze se ukaze duha a ze strechy primo nade mnou zacne krapat voda.

A pak zastavime. Cur-pauza, zrejme. Tak jdu taky. Ale ne, muzi sice moci za busem, ale zastavili jsme hlavne proto, aby si ridic mohl lehnout pod bus a neco tam opravit. Pulhodinka oprav a jsme zpatky ve viru jizdy. S autobusem to haze nahoru dolu, zleva doprava. steward pravidelne chodi ulickou a usilovne rozdava ty zelene sacky. A slecna pres ulicku do nich usilovne zvraci. Sacky pak zavazuje a haze je pod sedadlo pred sebou. Divam se na druhou stranu a moc se tesim, az se ji ty sacky roztrhnou a muj fungl novy obal na notas polozeny pod sedadlem nasakne zvratkama. A jedeme dal. Zapada slunce. Vyhledy jsou nadherne. V predni casti busu usilovne jeci dite. A pak se setmi a v autubuse je cernocerna tma. A na serpentinach je cernocerna tma. A poseroutka Hana si v hlave vytvari katastroficke scenare. A pak se pred nami objevi blikajici neco. Nakladak s benzinem. Uvizl. Napric. Blokuje celou silnici. Po desti jsou cesty blative a mu to podjizdi. Zastavujeme. Zpatky neni kam. Objizdky neexistujou. A tak cekame, jak (a jestli vůbec) se situaci vyresi. V autobuse je tma, venku je tma. Vytahuju mobil a ctu si. Vetsina lidi je venku. Zrejme davaji cenne rady. Odnekud prijizdi tuk-tuk plny pytlu s necim – mozna piskem? Chlapi s baterkama behaji a prenaseji pytle k nakladaku. Ja si ctu. Po hodine a pul se tanker vybabra a my vyjizdime dal. Jedeme hrozne pomalu (snad dvacitkou), opatrne. Silnice jsou rozbite, serpentiny strasidelne, tma cerno-cerna, nad nami zari hvezdy. V dali jsou videt obrysy hor, pod nami je cerno. Poulicni osvetleni jsme nepotkali od te doby, co se 3 hodiny zpatky setmelo. V autobuse je naproste ticho. I to dite, co par hodin zpatky rvalo z plnych plic, jakoby tusilo, ze ze ted se to nehodi. Snazim se prilis nehybat, jako bych snad s kazdym pohybem mohla vykolejit jemnou rovnovahu autobusu. Cestu je lepsi zaspat, ale to mi strachem sevrene pulky prilis nedovoli. A pak konecne obcas poulicni osvetleni, obcas tuk-tuk. Po 11 hodinach (slibovanych 6) jsme ve Vang Vieng!! Prezili jsme. Je kratce před pulnoci. Jdeme hledat ubytovani.

Nastesti narazime ten nejposlednejsi z poslednich otevrenych penzionů. Mají televizi! Mají internet (internetem se mysli, ze rychlost je takova, ze clovek po par minutach cekani zvladne zkontrolovat maily)! Radost velika! Uuuuuu! Pod okny se deti ze zapadu vraci zcela na mol z party. Jsou dve rano, jdeme spat.

St 29. 10. 2014 – Nong Khiaw, tubing

Dneska nás čeká tubing. Tubingem se myslí sjíždění řeky v nafouklé obří duši. K tubingu jsme přišli jak slepí k houslím. Někde mezi objevováním nebe na zemi v podobě super čokoládového a na místní poměry super drahého (asi 40 korun) dortíku a pročítáním, co že tady v té rozkošné vesničce můžeme dělat, k nám s úsměvem od ucha k uchu přistoupil někdo jménem Matt. Matt, New Yorčan 35 let, si rok a půl zpátky během tří měsíců natrhl Achillovu patu, manželka mu odjela k rodičům a už se nevrátila (místo ní mu do schránky přišel dopis s žádostí o rozvod) a umřela mu maminka. A tenhle Matt se zářnou kariérou pro americkou MTv (vymýšlel jim koncepty pořadů) se z toho sesypal a obcházel jednoho psychiatra, psychologa, šamana i kněze a všichni svorně doporučovali, že je třeba začít nový život. A Matt se sebral a jel do světa. Půl roku strávil cestováním po Indii tam, kde nemají ani turisty, ani pomálu silnice. 2 měsíce prý s nikým nemluvil, nikoho neviděl, vařil si, co baťoh a příroda dali.  A tenhle Matt, co v sobě sebevědomého Američana se svým přehnaně pozitivním „Let’s do it“, „It will be a great greeeeeat day!“ nezapřel ani po roce a půl cestování, nám sehnal 5 duší a jednu loď – loďku – dřevěnou bárku.

tania2

Loďka nás vyvezla 8 km proti proudu, tam nás kapitán, místní Laošan, všeříkajícím gestem vyhnal s dušema z lodi, my do nich naskočili a …. a nic. Proud bahnivé řeky Ou je tak pomalý, že jsme všichni zůstali stát na místě. A já se začala smát jak kobyla, protože celá ta situace byla jak vystřižená ze špatného filmu. V žluté vodě, po kotníky v bahně stojí s dušema od auta skupinka bílých rosolovitých zápaďáků v plavkách, všichni sluneční brýle, jedna pod paží (ano, ano, já) dokonce knihu. Na břehu na ně v očekávání koukají místní děcka, z lodi na na ně pobaveně kouká kapitán Laošan. Západní turisti lezou do duší, ty se ani nehnou, západní turisti na sebe nechápavě koukají, a pak rezignovaně těma bílýma rosolovitýma rukama, které skrz ty obrovské duše sotva dosáhnou do vody, začnou pádlovat. Ta s knihou jde zpátky ke kapitánovi a vysvětluje, jestli by knihu nevzal zpátky do vesnice. Do toho kolem projíždí lodička – indiánská kánoi – s babičkou a dědečkem, kteří mají pádlování za ta léta tak nacvičené, že by jim i Štěpánka Hilgertů záviděla. Zdraví nás sabadee a každého z nás si dlouze měří upřeným pobaveným spíše až výsměšným pohledem a pořádně ho okomentují ve svém rodném jazyce. Těch osm kilometrů jedeme zpátky po téměř neexistujícím proudu řeky 3 hodiny a já se opět a zase spálím do ruda. Ale je to fajn.

tania

Nebe na zemi

Nebe na zemi – obvzlášt po té třídenní banánovo-rýžové dietě

Sedačky z beden od Beer Lao a bomb spuštěných za války ve Vietnamu

Sedačky z beden od Beer Lao a bomb spuštěných za války ve Vietnamu

Út 28. 10. 2014 Laos, vesnice Nong Khiaw

Sever Laosu je hora vedle hory a my se po té nečekané 3-denní zastávce v Luang Prabangu vydáváme ještě o něco více na sever, ještě o něco více do hor – do vesničky Nong Khiaw. Teď konečně uvidíme ten pravý turisty téměř nedotčený Laos, těšíme se.

Laos: Huay Xai - po Mekongu: Pak Beng, Luang Prabang a konečně: Nong Khiaw

Laos: Huay Xai – po Mekongu: Pak Beng, Luang Prabang a konečně: Nong Khiaw

Nong Khiaw, Laos

Nong Khiaw, Laos

Snídáme. Suchá rýže s banány. Už třetí den suchá rýže. A banán. Ta dnešní navíc s porcí mravenců. Mravence už v rýži statečně ignoruju, v jídle mě zastaví až brouk o něco větších rozměrů.

Dodávka do Nong Khiaw nás má vyzvednout o půl 9. 8:30 sedíme nabalení před penzionem. Řidič nás vyzvedává v 10. Cesty jsou prázdné a řidič toho umně využívá. S dodávkou letí jakoby nebyla ani jeho. Díry a výmoly projíždí hlava-nehlava a mě skáče žaludek na všechny strany. S paní (Australanka tak něco přes 60) na sedadle vedle si vyměňujeme útrpné pohledy. Občas řidiči do cesty skočí dítě/pes/kuře a on prudce zastaví. To s námi pak dodávka hodí tak, že si všichni málem vybijem zuby o hlavu toho před námi.

Smrtelná jízda minidodávkou severním Laosem

Smrtelná jízda minidodávkou severním Laosem

N

Nong Khiaw, je vesnice u řeky Ou, kterou kolem dokola obklopují vysoké ostré hory. Procházíme místní (jedinou) hlavní ulicí a já si říkám, že Laos opravdu není to, co jsme čekala. Místní domy září novotou. Jsou to mohutná většinou dvoupatrová stavení stavení z cihel. První patro bývá obložené tmavým dřevem, přízemí natřeno barevnýma omítkama. A barev se v Laosu nebojí. Růžová, ostře zelená, ostře azurová… Šikmé střechy jsou pokryté pálenými taškami, tady na tom severu nejčastěji červené barvy. A občas to někdo přepískne a před hlavní vchod postaví šest antických sloupů, které jsou jak pěst na oko.

Míjíme ceduli, která varuje před nevybuchlýma bombama z války ve Vietnamu, kterých je v Laosu ještě dnes požehnaně, a taky školu. Děcka běhají v uniformách – tmavé kalhoty/sukně, bílá košile, kolem krku červený šátek – po hřisti. Někteří hrajou fotbal, jiní volejbal. Pár na nás mávaje pravou rukou vysoko nad hlavou křičí svoje „sabadee“ (čti: sabadýýý – ahoj). Místní lékárna (dům s výdejním oknem) vystavuje na pultíku balíčky léků. Krabičky vypadají na první pohled jako ty, co by člověk koupil doma. Po hlavní strasse se prohnějí skútry – nové, hezké. Škála řidičů je široká. Muži, ženy, teenageři. Jezdí po sami, po dvojičkách, po trojičkách, občas i celé čtyř- i pětičlenné rodiny.

Nong Khiaw, Laos

Nong Khiaw, Laos

Obchod

Obchod

V Nong Khiaw, místě o pár domcích, jsou celkem tři bankomaty. Jejich osvětlené kabinky jsou jako přízrak z jiného světa. A já přemýšlím, do jaké míry za tuto na první pohled relativně vysokou úroveň života může průvodce Lonely Planet, který posledních sedm let vesničku zmiňuje na stránkách svého průvodce o Laosu.

IMG_7875

IMG_7890

IMG_7893

IMG_7900 IMG_7897

V Nong Khiawu zůstáváme dva dny a divíme se, že i ve vesničce 3 hodiny možná jízdy možná letu od jakéhosi místního centra je vidět francouzský vliv: lékárna nese název „Pharmacie“, pošta „Buro de Poste“, sendviče z bagety jsou součástí každého menu, pánové hrávají v podvečer petanque.

Petanque při západech slunce

Petanque při západech slunce

Po 27. 10. 2014 Laos, Luang Prabang, vodopád Kuang Si

Prášky zabraly jedna radost a mně je trapné další den proležet. V našem našlapaném rozvrhu se se ztrácením dní kvůli nějaké nevolnosti nepočítá. Čas nás tlačí. Vyrážíme na vodopád Kuang Si – podle průvodců Lonely Planet jedna z top přírodních krás v Laosu. Hodina smrtelné jízdy dodávkou. Parkoviště. 20000 kipů (asi 2,5 USD) za vstup k vodopádu. Peníze prý jdou na rezervaci medvědů v areálu vodopádu. Medvědi vypadají jak větší psi.

Medvěd. Možná pes.
Medvěd. Možná pes.

Povětšinou nejsem z vodopádu úplně u vytržení. Je to padající voda. No. Voda padá. Pecka. Ale tyhlety Kuang Si jsou úplně jiná vodopádní liga. Azurově modrá křišťálově čistá voda padá kaskádovitě v několika stupních. Tohle je fakt jak ze sna.

Laos, vodopády Kuang Si
Laos, vodopády Kuang Si

V tmavých vlhkých kabinkách, které mají sloužit k převlékání, ale smrdí po moči, se převlečeme do plavek. Po vzoru ostatních lezeme do vody. Ledová. Krev tuhne v žilách. Nepomáhá ani ostré slunce. Nohy nám ožírají rybky – když si na to člověk zvykne, tak je to docela sranda.

IMG_7600

IMG_7618

Přiřítí se skupinka místních. Jak je v JV Asii zvykem, lezou do vody plně oblečení. Nechápeme a litujeme. Sedět v těch ledových hadrech celou cestu zpátky jedině za trest.

IMG_7646

Po banánové dietě u vodopádů
Po banánové dietě u vodopádů

Zbytek dne trávíme šmatláním po Luang Prabangu. Město bylo až do 1975, kdy Laos vzali do rukou komunisté, sídlem laoského krále a vlády. Dneska je jeho centrum na seznamu památek Unesco a v severním Laosu patří mezi turistické destinace číslo jedna.

Luang Prabang začal naši éru jednoho laoského překvapení za druhým. My čekali chudobu a prostý život o rýži a jen o rýži a místo toho přišlo místo s jedním zápaďáckým barem vedle druhého, s “pravou evropskou” pizzou, s hamburgery, s pivy, s kulečníkovými stoly, s bazény, s masážními salóny, s penziony vedle penzionu, s bankomaty, s domy tak krásnými, že by nejeden Evropan tiše záviděl.

Luang Prabang, Laos
Luang Prabang, Laos

IMG_7867

IMG_7689

IMG_7669

IMG_7662

IMG_7685

IMG_7859

Na západ slunce vylézáme na chrám v centru města. Ne že by to byl zrovna výšlap, ale do kopce to je a mně to po těch dnech jen na banánech a antibiotikách dává snad i zabrat. Přidáváme se ke stádu romantických-fotek-chtivých turistů.

IMG_7767  IMG_7773

IMG_7746

IMG_7731

A zatímco kolem dokola zuřil boj o nejlepší místa k focení západu slunce, tahle slečna se na to mohla zvysoka.
A zatímco kolem dokola zuřil boj o nejlepší místa k focení západu slunce, tahle slečna se na to mohla zvysoka.

Slunce zapadne, turisti začnou zlézat z chrámu dolů na světskou zem, v Luang Prabangu vypnou elektřinu (což při pohledu zhůry vypadá velmi efektivně). Sedíme, zabíjíme komáry, a po chvíli lelkování v laoské tmě následujeme místní dvojičku s baterkou, co si zřejmě vyšla nahoru na chrám na jedno z prvních rande.

A pak nám v Luang Prabangu vypli proud a město osvítily jenom projíždějící auta.
A pak nám v Luang Prabangu vypli proud a město osvítila jenom projíždějící auta.

Ne 26. 10. 2014 Laos, Luang Prabang – Návštěva lékaře

Hana si dává snídani. Suchou palačinku a banán. Je jí slabo. S Aaronem jdou najít levnější ubytování. Během prvních 20 metrů zjišťuje, že to byl hloupý nápad. Je jí slabo. Sedá si na zem. Sedí. Oddychuje. Občas vidí modré tečky. Jde zpátky na penzion. Cestou do pokoje s sebou šlehne. Na schodech. Aaron ji chytá. Probírá se ležíce pod schodama. Šaty vyhrnuté nad pupek s bílým zadkem svítícím skupině Laošanů do obličeje. To jim ta neděle hezky začíná.

A tak jsme zavolali tuk-tuka a jeli k lékaři. Byla neděle a většina lékařů měla zavřeno. Jezdili jsme od ordinace k ordinaci (jet na pohotovost do místní státní nemocnice se mi nezamlouvalo), až konečně…Vešli jsme do dvora hezkého velkého domu. Dlouhá okna a dřevěné okenice daly připomenou na zlatou éru francouzského kolonialismu. Před dveřmi s nápisem “Operation room” byly zaparkovány čtyři motorky. Dali jsme se dveřmi nalevo.

Čekárna byl nevelký pokoj s třemi řadami dřevěných jídelních židlí poskládanými za sebou jako divadle. Naproti nim stál starý psací stůl a za ním sestra – mladá slečna, která vypadala jako každá jiná mladá Laošanka na cestě na, dejme tomu, na nákup. Nad sestrou visela plazmová televize. Moderní. Uhlopříčka alespoň 60 cenťáků. A v televizi teleshopping na prášky proti impotenci. Za sestrou na stěně plakát na Beerlao. Sestra mě zvážila (na váze s postavičkami hry Angry Birds“), změřila tlak a dala lejstro k vypsání.

Pan doktor, klučina od pohledu asi 20 let, si mě s veselým „hello…chvíle ticha při hledání jména na lejstru… Hana, come , come“ pozval do své ordinace. Pan doktor uměl anglicky jen tak tak. A já byla i za jeho „jen tak tak“ velmi ráda, neb předvádět rukama nohama, že mám střevní potíže a že sem tam omdlím, by mne mohlo přivést do věru nežádoucí situace. Zeptal se mě jak se mám a s čím může pomoci a já začala – velmi ráda, že mi naslouchá někdo oblečen v bílém plášti a s příručkou „English for medical students“ na stole. Poslouchal pozorně, pokyvoval hlavou a někde mezi mým „no a pak jsem omdlela“ a „je mi slabo“ mu do ordinace vtrhlo malé dítě. Koukalo na mě, na doktora, na mě. My oba koukali na dítě. A když se dítě rozkoukalo, tak doktorovi něco začalo vyprávět. A doktor na mě na chvíli pozapomněl a věnoval se dítěti. To, konverzací zjevně uspokojeno, po chvíli zase odešlo a já pokračovala ve svém „no a pak jsme omdlela“ a „je mi slabo“. Doktor rozhodl, že je třeba krevního testu. Protáhl mě skrze „operation room“, kde ležela slečna na kapačkách do místnosti s nápisem „laboratory“. Důkladně mi paži pomatlal alkoholem a za znatelného otřepání říká „brrrrr, i dont like taking blood, brrrrr“. „Hmm, to je moc fajn“, říkám si. Ale na to, jaké dělal cavyky, to zvládl bravurně. Paži sice nepřelepil, ale to nevadí, ono to po vpichu stejně přeci nekrvácí. A poslal mě zpět do čekárny. Tam pořád ještě běžela ta reklama na prášky proti impotenci – akorát, že teď již byly dámy ze sesterského převlečeny do oblečků ála jsem ďáblice s duší anděla, všechny čtyři seděly na obří posteli a značně náruživě něco předváděly na banánu. Za 10 minut se přihnal doktor, že už má výsledky krve a že je to „acute gastroenteritis“. „Is it dangerous?“, ptám se. Slovíčku dangerous pan doktor nerozuměl, a já zkusila “Is it bad?“. „Bad?“ zamyslí se, „no, not very bad.“  To je dobře, říkám si. Předepíše mi antibiotika na tři dny a další dvoje prášky, které nevím, na co že jsou, ale bezmezně mu důvěřuji. Velice mu děkuji a v lékárně, která je součástí čekárny, přebírám léky a platím 240,000 kipů (cca 30 USD). Žádám si o anglický účet, ať to můžu předložit pojišťovně a až na pokoji si všímám, že mi sestra ubrala deset let a že na všech účtech je místo mého 18.8.1988 jako datum narození uveden rok 1998. Zbytek neděle prospím a na střídačku do sebe tlačím všechny ty prášky a banán (který nám v penzionu při check-inu slíbili po celou dobu pobytu zadarmo. Chudáci totiž ještě netušili, že tam budu tvrdnout čtyři dny a celé ty čtyři dny budu živa jen o banánu a o vodě.

so 25. 10. 2014 Předzvěst návštěvy lékaře

Ve stravě se nikterak neomezujeme. Právě naopak. Jíme všechno a všude. Hygienu neřešíme. Jedeme ve stylu „Ušmudlanost nádobí přidá na chuti, občasný brouk přidá na křupavosti“. Kočky, psi a kuřata pobíhajících mezi stoly (popřípadě skáčou po židlích, či po stolech) považujeme za běžný stav. Umývaní zeleniny v kýblech dešťové vody jakbysmet. Po vzoru místních kypeme na nudle omáčky, sypeme drcené čili a mačkáme limetky, které jsou na stolech zřejmě od nepaměti. Ano, ve stravě se nikterak neomezujeme a s občasným průjmem sem a průjmem tam počítáme. Hana však vzala důvěru v místní stravu na nový level a nehezky se ji to vyplatilo… Vezmu to popořadě…od toho proklatého pátečního večera:

  1. Pátek 20:00 Aaron, francouzských pár z lodi, co se ubytoval vedle nás, a Hana odchází do centra městečka Luang Prabang na večeři.
  2. Pátek 20:30 Čtveřice zjišťuje, že noční trh je hlavně o turistických suvenýrech. Stánek s jídlem je tam jediný, samotinký a nabízí výhodné menu: “Nandej si z vegetariánského bufetu, co se ti do hlubokého talíře vleze, nech to ohřát ve woku, zaplať 10000 kipů (asi 25 Kč) a přežrán se odval zpět do postele”.
  3. Pátek 20:35 Čtveřice nabírá vrchovaté talíře.
  4. Pátek 20:40 Čekání na ohřátí ve woku trvá nesnesitelně dlouho. Hana je hladová. Hana užírá studenou zeleninu, tofu a předsmažené banány, co si nabrala na talíř a co na ulici stály zřejmě celý den.
  5. Pátek 21:00 Čtveřice usedá k dlouhým stolům. Hana sedí vedle starého indíka, kterému dělají společnost dvě velmi krásné mladé Asiatky a na další půl hodinu se stává středem indíkova zájmu.
  6. Pátek 21:10 Hana poslouchá, jak indíkovi v národním divadle v Praze ukradli kameru.
  7. Pátek 21:15 Hana je indíkem zkoušena z Mozartových oper.
  8. Pátek 21:20 Indík zažívá zklamání, jak málo Hana ví o Mozartově hudbě (hudbě jeho vůbec nejoblíbenější).
  9. Pátek 22:30 návrat čtveřice do hostelu.
  10. Pátek 23:00 Hana začíná tušit, že jí jídlo možná nesedlo.
  11. Pátek 23:10 Ano, Haně jídlo nesedlo.
  12. Spánek.

V sobotu má Hana horečku. Je slabá. Nechce jíst (toť je velmi podezřelé). Jí akorát ibuprofeny, dokonce i sušenky, které ji Aaron v pravidelných intervalech nabízí, odmítá.

Pá 24. 10. 2014 Přejezd Pak Beng – Luang Prabang

Druhý den na Mekongu. Avizovaný odjezd lodi v 8:30 (loď samože odjíždí až v 9:30). My se s taškama nabalenýma bagetama prdolíme k molu už v 7:30. Loď je dneska o dost menší. To je jasné všem kromě kapitána, který je skálopevně rozhodnut na loď dostat stejný počet pasažérů jako včera (včetně těch, na které včera nezbylo místo a seděli na zemi vedle motoru). Dnešních 7 hodin po proudu Mekongu  bude připomínat dálkový let v Ryanairu.

Pak Beng pier

Pak Beng pier

Pak Beng pier

Pak Beng pier

Městečko Pak Beng

Městečko Pak Beng

IMG_7252

Pak Beng, Laos

Pak Beng, Laos

Všechno jde dobře. Kolem dokola si sedají Němci a mně, starému germanofilovi, skáče srdce blahem. Skupinka v přední části lodi dnes bere párty jen velmi pomalu. Někteří sice dávají piva k snídani, ale většina čeká s otevřením flašky až do oběda. Nebe modré, voda žlutá, kopce zelené, bagety výborné. Všechno jde dobře. A pak si před nás sedne ten kanadský pár… Šeptají si do ouška, ona mu jemně hryzá ušní lalůček on ji šimrá na krku, zamilovaně si dívají do očí, on ji dává vlasy za ucho, ona se cudně směje a klopí zrak, on ji krmí svýma nudlema, ona mu dává kousat ze své bagety a utírá koutek špinavý od kečupu, porovnávají si pasy, on ji čuchá k vlasům, když ona spí, ona na něj zamilovaně kouká, když on spí. A tak to máme celých 7 hodin a jejich love story, která – tipujeme začala týden zpátky v Bangkoku – jsme při tom minimu prostoru mezi sedačkami, nechtěnou součástí. My oproti nim vypadáme jako starý zapšklý pár, který za celých 7 hodin vymění asi tři věty  „Do you want a beer“, „No, its too expensive“, „you are right.“ A zbytek času stráví čtením tlustých knih.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mekong, Laos

Mekong, Laos

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po 7 hodinách pomalé jízdy to kapitán konečně stočí ke břehu a přesezené zadky nás všech začnou zvesela jásat.  Z lodi nás vyženou v místním „tourist portu“, asi 10 kilásku od centra města. Na vrcholu strmého bahnitého břehu (který mě a mému himalajskému baťohu dělá problémy) nás s otevřenou náručí čekají místní řidiči tuk-tuků. Tuk-tukový byznys v tomhle “tourist portu” funguje na bázi kartelu. Nikdo nás za cenu nižší než 20000 kipáků (něco kolem 55 kč) za osobu do centra nevezme. Poraženě klopíme hlavu a podřizujeme se místnímu systému. Platíme tu – na místní poměry ála mísa nudlí za 10000 kipů horentní cenu – a necháme se zavézt do penzionu, jehož vizitku nám někdo stačil vnutit při čekání na volný tuk tuk.

Luang Prabang, tourist port

Luang Prabang, tourist port

IMG_7462

Luang Prabang, tourist port

Luang Prabang, tourist port

Luang Prabang, tourist port

Luang Prabang, tourist port

Luang prabang - místní tuk-tuky s náma dneska udělaly terno

Luang prabang – místní tuk-tuky s náma dneska udělaly terno

IMG_7491

Luang Prabang, Laos

Luang Prabang, Laos

Voilá a jsme doma.

Voilá a jsme doma.

Voilá a jsme doma.

Voilá a jsme doma. 60000 kipů (cca 165 kč) za double room s větrákem.

Voilá a jsme doma.  Světlo na chodbě nefunguje - majitel rychle opraví.

Voilá a jsme doma. Světlo na chodbě nefunguje – majitel rychle opraví.

Čt 23. 10. 2014 Přejezd Huay Xai – Pak Beng

ČÁST II.

Mekong je desátou nejdelší řekou světa. Pramení v Tibetu a během těch 4350 kilometrů než steče z Vietnamu do Jihočínského moře stačí proběhne Čínou, Laosem, Thajskem, Burmou a Kambodžou a Vietnamem.

Mekong

Mekong

My plujeme v místech, kde již je Mekong pomalou táhlou neuvěřitelně širokou řekou žluto-hnědé barvy. Po celý den nemíjíme jedinou vesnici. Výjimkou jsou mini osady bambusových chatrčí. Více než 3 jsme nepotkali. Na řece za ty dva dny strávíme kolem 15 hodin a ona se za tu dobu vůbec nezmění. Cestou děláme přestávky, to když někdo z té hrstky místních, co s námi – naší invazí ze západu – cestuje, chce z lodi něco vyložit, či naopak naložit. Na břehu už na náklad (případně s nákladem) čekají a lodníci jim ze střechy či z podpalubí vytahují kromě obřích barevných plastových tašek taky motorku či pračku. A jak tam ti muži, ženy s batolaty v náručích a výrostci nejrůznějšího věku čekají, tak my na lodi na povel vytahujeme foťáky obřích rozměrů, iphony a tablety a tu chudobu – tak „úžasně“ autentickou chudobu – jak na povel fotíme.

IMG_7162

IMG_7357

IMG_7448

Skupinka zápaďáků co přišla jako úplně poslední a zabrala si místa v předu začíná párty. Většina z nich přišla už na loď s pivem v ruce, a další lahváče začala z baťohů vytahovat hned, jak jsme zvedli kotvu. Loď je rozdělena na párty cool mladé krásné vpředu (smích, pohoda, slunce) a na nás – starší, rozumnější, s minimem alkoholu a maximem času na čtení (ticho, zasněné pohledy do dáli, klid v duši).  😀

IMG_7214

IMG_7207

Kapitán překvapí a do městečka dojede o dvě hodiny dřív než bylo plánováno.  Jakmile stoupneme nohou na pevou zem, stáváme se kořistí místních salesmenů. Z letáků s obrázky ubytování vytvoří hradbu, skrze níž se dostává jen velmi těžko. Jednomu z nich nakonec říkáme své ano. Za 200 Bhatů (necelých 7 dolarů) je nám slíben samostatný pokoj s wifi a teplou sprchou. Nabírá nás na korbu svého náklaďáků a my jako dobytek vezoucí na odstřel čekáme, až odchytí další. Na korbu toho mini-trucku se nás vleze o takové čtyři více než by bylo příjemné, a zatím co někdo z nás usilovně zabučí – k pobavení všech ostatních – nás řidič začne rozvážet do penzionů.

Jako dobytek

Jako dobytek

Náš pokoj vypadá jako stará stodola. Wifi se dá chytit pouze v restauraci pod našimi okny, teplá sprcha teče pěti milimetr tlustými čůrkami. V koupelně je obří můra a já očekávám horší až z dřevěných špar v pokoji začnou vylízat horší kousky. Schovávám se pod komáří síť a hodnou chvíli odmítám vylézt.  Nakonec vylezu, to abychom si zašli dát večeři. A na té mě potěší jenom to, že během ní potkáváme příjemný pár ze Švédska, který se do Asie rozhodl přemístit na dobu neurčitou a v plánu mají dobrovolničit případně pracovat na eko-farmách a pár z Francie, který doma pracoval coby kuchaři. Cestují už rok, nejdýl byli v Albánii – a on se omlouval za jejich angličtinu, že pár měsíců zpátky neuměli ani slovo a co mohli se naučili až v Tiraně. Pracovali za ubytování a stravu v jednom z tamějších hostelů, a když jim byla Tirana málo, vydali se dál – do Bosny a do Chorvatska a do Řecka a do Turecka a do Thajska a teď jsou prosím pěkně v Laosu. Kam dál, neví, a teprve uvidí.

IMG_7175 IMG_7134 IMG_7282 IMG_7310

Čt 23. 10. 2014 Přejezd Huay Xai – Pak Beng

ČÁST I.

Včera jsme překročili thajsko-laosské hranice. Městečko Huay Xai je malé ospalé místo na řece Mekong. Hlavní ulice je obsypána penziony, které tady od pohledu stojí už nějaký ten pátek. Člověku přijde, že tohle místo vzniklo jen jako přestupní stanice. Před západem sluncem si na hřišti dámy středního věku pouští z obřího magneťáku rytmickou muziku a po vzoru té nejpovolanější cvičí aerobik. Kluci kopou mičudu. Matky s miminy na klínech posedávají před domy a grilují párky a pláty masa na špejli. Ke koupi. Občas projede tuktuk a o něco častěji projede skútr. Ráno se nad Mekongem zvedá mlha. A já tak nějak tuším, že Laos se mi bude líbit.

IMG_7090

Huay Xai, Laos

Huay Xai, Laos

Laosky Kip je pry menou natolik nestalou, ze se mistnim doporucuje delat vetsi nakupy v americkych dolarech pripadne v thajskych bhatech. Laosky Kip je menou mnoha nul (1USD cca 8000 Kipů) a prepocitavani cen pro nas nabira novych rozmeru ala stredoskolsky klokanek. Hlavni ulice mestecka Huay Xai plni vsechny potreby turistu. Penziony, bagetarny, susenkarny, restaurace, kde nabizeji western breakfast, smenarna a bankomat! Premyslim kolik mistnich ten bankomat, co zari novotou na vsechny strany, asi tak nekdy vyuzije. Po zadani 100 dolaru na nas bankomat vyplivne osm 100,000 bankovek. V bance prosime, at nam daji drobnejsi. Pani za prepazkou  ochotne rozmeni na deseti tisicovky a na pultiku to vytvori stos aspon 10 centimetru vysoky.

Pocit zdanliveho bohatstvi.

Pocit zdanliveho bohatstvi. Laosky kip.

Rano se chceme nalodit na to cemu rikaji ‘slow boat’. 30 metru dlouha, 4 metry siroka drevena lod nas ma po rece Mekong dovezt do mesta uprostred severniho Laosu. Trvat ji to ma dva dny. Po prvnich 9 hodinach zastavi na prespani v mestecku nekde po rece. Na vyber je jeste „speed boat“, která je o dost mensi (tak pro 10 lidi a trasu zvladne za 6 hodin. A za rychlost se plati nejen vyssi cenou, ale často i zivotem. Rejstrik smrtelnych nehod je nechvalne dlouhy. Volime slow boat. 220 000 kipu. Asi 600 Korun.

Huay Xai - Pak Beng. Po Mekongu. Created by Hana - IT-expertem se specializaci na program Malování.

Huay Xai – Pak Beng. Po Mekongu. Created by Hana – IT-expertem se specializaci na program Malování.

Zjistuju, že v porovnani s ostatnima backpackerama je muj batoh trapne velky a trapne tezky. Zatimco lidi, co cestujou treba pul roku, mají takovou prijemnou milou krosnicku, ja se vlacim s necim, co vazi snad 25 kilo, jak bych se snazila vydat na expedici do himalaji. Pod batohem se lamu vejpul a chodim v predklonu, tahnu se neuveritelne pomalu a vic nez kilometr denne nezvladam. Po prvnich 500 metrech pak citim, ze mi ubyvaji sily a zacinam byt prinasrana, ze s sebou v batohu tahnu 6 knizek a pohorky. Po dalšich dvou set metrech zacinam byt nastvana i na Aarona, protože…nevim proc, ale v ten moment mi to prijde velmi prirozene za svůj obri batoh a malou vydrz vinit ty kolem me.

Cestou k molu, kupujeme bagety (pozustatek francouzskeho kolonialniho vlivu) a narazime na todle nejrozkosnejsi stene pod celym laosskym sluncem.

Cestou k molu kupujeme bagety (pozustatek francouzskeho kolonialniho vlivu) a narážíme na todle nejrozkosnejsi stene pod celym laosskym sluncem.

Lod odjizdi v 11. Na netu vehementne radi prijit k lodi co nejdrive. Boj o ta nejlepsi mista je kruty a pozdni prichod muze cloveku podstatne snizit kvalitu zivota dalsich dvou dnu. A tak k molu prichazime (ja se pod tihou svého himalajskeho batohu dovlecu temer po ctyrech) uz v 9. Jsme sedmi. Jsou nam pridelena sedadla 7 a 8. V lodi jsou sedadla oznacena listecky s cisly. Lišácky vymenuju listecky a zabirame si lepsi mista, takze sedadla jdou nove: nalevo 1, 2, přes ulicku napravo 3, 4, zpatky nalevo 5, 6, napravo 33, 34, a pak zpatky nalevo 9,10, atd. Muj oprskly napad se zalibi i tem ostatnim a ten hezky predepsany sedadlovy rad se velmi rychle meni v naprosty zmatek. Nikdo nevi, kde ma sedet, lidi se tlaci v ulicce sem a tam, hledaji mista, panika, emoce a my se nad celym tim zmatkem dabelsky bavime tise si zvykajici bagety se syrem Vesela krava). Jsme moc spatni, moc spatni lide.

Slowboat

Slowboat

IMG_7114

V 11 cekame na odjezd uz trosku jako na smilovani. Dve hodiny na stojici lodi jsou holt dve hodiny na stojici lodi. Vyjizdime ve 12: 15 pote, co se ve 12 dovalila poslední skupina asi 60 zapadaku. Všechny sedacky uz v ten moment byly zabrane a lidi povykuji na všechny strany, ze kam si asi mají sednout? Ze jim slibili mista k sezeni a kam si ted mají sednout??? Panika, chaoz a my se opet dabelsky bavime ted pro zmenu zvykajici arasidy obalene v testicku z kokosu. Jsme spatni, moc spatni lide. Pocit zadostiucineni, ze to 3 hodinoveho cekani bylo k necemu necha na chvili zapomenout na znudenost a presezeny zadek. V 12:15 jsou vsichni nejak vmackli a vyjizdi se. Whoopa čeká nás 9 hodin na řece Mekong!

Poslední varka zapadaku, kteri uz si nemaji kam sednout.

Poslední varka zapadaku, kteri uz si nemaji kam sednout.

Laos – Deníkový záznam 23. 10. 2014 – ….

Úterý 4. 11. 2014 500 kilometrový okruh na skútrech. Den první.

Jo, však neboj, to zvládnu.

“But Hana, you drove a scooter for 5 damn minutes. In a park. With literally no traffic. No traffic at all!”

Jo, jo, to bude dobrý. To bude dobrý.

Hanaaaa! It is 500 kilometres! In Laos. Dirt roads and such.

Hmmm, yes, but I will be fine.

A tak jsem zaplatili za skútry na 4 dny každý kolem sta dolarů, podepsali papíry, že když je zničíme/ztratíme, zaplatíme za každý 2500 dolarů, protože na pojištění místní půjčovny prý nehrajou. Nasadili jsme obří přilby a já se otočila na Aarona a sladkým hlasem ho požádala, jestli by mi ukázal, jak že se to zapíná a která že z těch páček je brzda a která plyn. A on se na mě podíval ledovým pohledem, že to snad nemyslím vážně. A já mu odvětila, že přeci co čeká, že jsem skútr řídila jenom jednou. Ani ne pět minut a tak měsíc zpátky. Aaron se chytl za hlavu, zhluboka se nadechl a pomalu trpělivě vysvětlil. “A Aarone mohl bys mi prosím tě s tím skútrem popojet na cestu, já mám strach, že tady vrazím do těch motorek přede mnou.” Hana, are you sure you want to do that? Yeah, yeah, I will be fine.

Tady jsou ty naše princezny

Tady jsou ty naše princezny

A tak jsme vyjeli. Čeká nás 500 kilometrový okruh, který bychom rádi zvládli za 4 dny. Trošku se mi klepou kolena. Přejezdy skrze křižovatky mi krapet nahánějí hrůzu. Zpátečku příliš nezvládám. Když skútr zapínám poskočí dopředu o něco vice, než by si můj zadek přál a když zpanikařím, křečovitě se chytám řídítek, čímž pouze přidávám plyn. Ale to vše je pryč během první půl hodiny a ze mně se stává ďábel laoský silnic. Jakmile vyjedeme z Thakeaku, což při jeho velikosti trvá asi tak pět minut, dostáváme na prázdou rovnou dobře upravenou asfaltku. Tachometr mého plně automatického skútru značky Honda nefunguje, ale něco mi říká, že jedu minimálně 230. Rudé vlasy mi vlají ve větru, zpoza slunečních brýlí vykukuje výraz zkušeného motoristy. Slunce opaluje nekrytá ramena. Místní se na nás usmívají a mávají a volají “sabadeeee” (“ahooooj”) a mě připadá, že když projedu ozve se obdivné óóóó a občas snad i potlesk. Připadám si neuvěřitelně cool.

IMG_8284

A až později se podívám na fotky a zjistím, že na tom skútru jak pro děti do 6 let vypadám ne jak jedna z hot girls filmů rychle a zběsile, ale spíš jak Mr. Bean, kterého někdo převlékl z tvídového saka do bílého nátělníku. A Aaron navíc nedá jinak, ne že ten první den jsme nepřekročili víc než 40 v hodině. Že by někdo volal obdivné “óó” a “ááá” je v zemi, kde se lidi se skútrem už snad rodí, je taky dost nepravděpodobné. To ale nic nemění na tom, že to bylo víc než fajn. Projížděli jsme kolem pískovcových hřebenů po silnicích, od kterých by se D1 mohla i leccos naučit. Co chvíli jsme odbočili na prašnou cestu, která nás dovedla k jeskyním, které za vstup 10 korun či zcela zadarmo skrývaly nejen kýčovité sošky Buddhů-Višnů-Šhivů, a stalagnát-stalaktity-stalagmity, ale taky hromady netopýřích výkalů.

Hana, ďábel laoských silnic.

Hana, ďábel laoských silnic.

IMG_8277

A u jedné z těch jeskyň nás přivítali dva malí kluci. Bratři Bum a Terp. Bum, ten starší, v bile kosili s cervenym satkem a cernych kalhotách s rozjetým buntkem na sebe ukáže prstem a sebevědomě pronese “guide”. A my se tomu zasmějem, ale Bum se nedá a společně s Terstem nás “provedou” až k jeskyni, kterou bychom přeci jenom našli i bez nich. Na konci té 200 metrové procházky na sebe Bum opět ukáže prstem a říká 10 000 (dollar a čtvrt) a my se zase zasmějeme, dáme mu po tisícovce, nasedneme na žihadla a valíme dál.

Bratři jak se patří, Bum a Terp.

Bratři jak se patří, Bum a Terp.

Silnice jsou stale dobré, počasí nádherné, výhledy famózní. Nikde nikdo. Cesty patří jenom nám. A pak se odnikud vynoří masivní budova s nápisem visitor centre. A to co byla původně zastávka pouze na záchod (se záchodem na laoské poměry tak krásným až jsem si ho vyfotila) se stala prohlídka návštěvnického centra společnosti Ntpc, která v region zajišťuje elektřinu. A mezitím, co se Aaron dostává do spárů 30 letého Laošana, průvodce, já šmejdím kolem a pročítám o společenské zodpovědnosti téhle korporace. Jak hlásájí velké barevné tabule, Ntpc nejen zaměstnává učitele v odlehlých vesničkách, zachraňuje divou ohroženou zvěř, ale taky odstraňuje nevybuchlé bomby z války ve Vietnamu.

U nas norma, tady takovy maly zazrak, ze si ho az fotim.

U nas norma, tady takovy maly zazrak, ze si ho az fotim.

Laos, coby stat hraničící se severním Vietnamem tu druhou indočínskou válku pořádně odnesl. Jednotky Viet Congu často utíkali za vietnamské hranice i k sousedovi a USA, nechtěla nechat nic náhodě a na Laos shazovala jednu bombu za druhou, až něj udělala tu vůbec nejvíce bombardovanou zemi v historii lidstva. Dodnes je na území Laosu velké množství nevybuchlých náloží, které každoročně získávají smutné oběti a Laosu brání v hospodářském rozvoji. Aneb, když kruciš nevíš, jestli ti to tam za tím kopcem neutrhne nohu, tak tam nepůjdeš zakládat pole. V rámci svých prošla společnost Ntpc na 7000 hektaru půdy. A na těch 7000 hektarech půdy ještě dnes našli 25000 nevybuchlých náloží, které jak na svých informačních tabulích hlásají, odstranili bez jediného zranění. V dalších dnech našeho skútrového dobrodružství pak ještě narazíme na nápisy, že nevybuchlé nálože v Laosu odstraňuje taky Německo a Francie.

IMG_8348

První den ujedeme přes sto kilometrech. Spíme na pohádkovém místě, penzionu Sabadee, který je uprostřed zatopeného lesa.  Jsem ráda, že jsem zvládli ve zdraví a nemůžu dospat dalšího dne.

IMG_8247

IMG_8236

IMG_8269

IMG_8327

IMG_8390

IMG_8414

IMG_8382

IMG_8376

Pondělí 3. 11. 2014 Přejezd do Thahkek

4:50 ráno. Vstáváme. Před námi je další z autobusových eskapád, u kterých jeden nikdy neví, jak dopadnou. 340 Km. 8 hodin autobusem. Cíl městečko Thakhek.

Z Vientiane do Thakhek. 3340 km.

Z Vientiane do Thakhek. 3340 km.

Zatímco my v těch pět ráno sotva zvládáme udržet oči otevřené, Vientiane je na nohou. Vypadá to, že všech 700 000 obyvatel zamířilo na místní trh se zeleninou. V kolik tak dneska ráno začali zelináři vybalovat zboží těžko říct. Ve 4?

Je 6:01 a autobus vyjíždí. Hodíme na sebe s Aaronem zaražené pohledy. “Jsme vůbec správně? Kde je akademická hodinka zpoždení?” Paniky však není třeba. Ještě jsme ani neopustili areál nádraží a už zastavujeme. Kromě pár opozdilců se nám do autobusu vecpou taky prodavači baget a pán, který nabízí lízátka (v každé ruce tři), které zrovna vyštráchal z kapsy ušmudlaných kalhot. Takových zastávek uděláme během dnešního rána ještě několik a prodávat v tom autobuse budou ledacos (grilované maso, knížky, vajíčka…) Dnešní autobus je jedním z těch typu „local“, takže místo klimatizace u stropu přimontovány dva mini větráčky, v zavazadlovém prostroru kohouti (živí), z repráků nad námi táhlé písně laoské dámy uječeného hlasu. Mezi cestujícími jsme jediní bílí. O dvě řady před námi sedí muž (možná žena) v bundě s růžovým nápisem „ladyboy“.

Bagetáři na autobusáku začínají ranní šichtu

Bagetáři na autobusáku začínají ranní šichtu

IMG_8138

Mini větráčky u stropu...

Mini větráčky u stropu…

Každá jízda je v Laosu jízdou na život a na smrt. Doprava je na silnicích minimální a řidiči prázdné cesty berou útokem. Hrozí srážka? Hlavně nezastavuj! Raději přidej rychlost, ať jsi z nepříjemné situace co nejrychlejc venku. Jo a taky nezapomeň pořádně troubit, ať ostatní ví, že to myslíš fakt vážně. Že jdou přes ulici děti, říkáš? A to mě má zajímat proč? Tady přece jedu já! A tak jedeme aspoň stopadesátkou a vesnice projíždíme za táhlého minutového troubení.

Čím vice se posouváme na jih, tím placatější Laos je. Vysoké hory tvarem ne úplně nepodobné Alpám jsme nechali v dálce za námi. Laoskému středu dominují hřebeny o něco měnší. Jak by ty severní hory někdo podélně rozřízl někdo s roztřepanou rukou, která mu řezu sem tam udělala zub. Tak trochu jako když si dítě samo stříhá ofinu.

Čím více se posouvám na jih, tím taky přibývá vesnic. Přibývá taky domů, které občas připomínají sídla jak z Beverly Hills.

Laoské Beverly Hills

Laoské Beverly Hills

Do Thakeaku dorazíme s nějakým tím zpožděním, ale ne že bychom o něco velkého přišli. Thakhek je tiché ospalé místo. Jestli jsem o Vientiane psala, že tam pes chcíp poté, co se Francouzi v padesátých letech stáhli zpátky do domoviny, tak v Thakheku museli ti psi chcípnout alespoň tři. Podivně tiché ulice dodávají oprýskaným budovám vystavěným ve francouzském kolonialismu zvláštní nostalgický nádech. Oficiálně 85000 obyvatel, ve skutečnosti asi tak čtyři a půl (jeden z nich vlasáč Němec, co se tam oženil a otevřel obchod se skútrama) a nespočet divokých psů, kteří jen dokreslují thakheckou atmosféru smutné opuštěnosti.

Thakhek, Laos

Thakhek, Laos

Papaya salad u Mekongu. Minimální hygiena neubírá nic na chuti

Papaya salad u Mekongu. Minimální hygiena neubírá nic na chuti

IMG_8156

Laos anebo Francie?

Laos anebo Francie?

Vlasáč z Německa

Vlasáč z Německa

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Free Wi-fi :D

Free Wi-fi 😀

Thakhek

Thakhek

Lekarna

Lekarna

Na slunci suseny banan. Dobrota za pul dolaru

Na slunci suseny banan. Dobrota za pul dolaru

Susime banan

Susime banan

Neděle 2. 11. 2014 Vientiane

Vší silou překonat chuť proválet celou neděli v posteli, u Mekongu posnídat bagetu, dát Nescaffe rozpuštěné v ledové vodě (dá se tomu vůbec říkat kafe?), půjčit stará kola bez převodů (20000 kipů, 2.5 USD) a vyrazit za další sérií buddhistických chrámů. A hned v tom prvním se nám místní postarají o highlight dnešního dne…Někde mezi Buddlou číslo 9 a Buddhou číslo 153 vykoukne z dveří vedlejší budovy kluk – tak třicet (oh boha a už je to tady, třicátníky nazývám „kluky“). Z dálky dobrých padesáti metrů na nás volá, že zrovna vyučuje angličtinu a jestli bychom mu s něčím nepomohli…

Ve skromně vybavené třídě sedí 15 Laošanek a jeden Laošák. Může jim být tak 25 (ale taky možná 15, či 35. Člověk tady nikdy neví). Slečny se po našem příchodu začnou nervózně chichotat (Laošák hraje cool) a na Aarona, který se zcela automaticky ujímá pozice učitele, koukají jak na svatý obrázek. Učitel jim říká, ať se ptají na otázky. První otázka „Are you married?“ a já na tu štíhlou dlouhovlasou slečnu s roztomilým obličejem šlehnu pohledem, který má vyjadřovat mezinárodně pochopitelné „To tebe vůbec nemusí zajímat!“ A tak tam Aaron 40 minut učí, a pak se spojením rukou jak při modlitbě a za kývání hlavy rozloučíme a utíkáme pryč.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

O Vientiane, 700 000 hlavním městě Laosu, se říká, že je to vůbec to nejklidnější hlavní město Asie, a v to nedělní dopoledne se opravdu zdá, že tu chcíp pes. A podle zašlých domů s podlouhlými okny, které by mohly z fleku dělat parádu někde v Marseille, podle všudypřítomných francouzských popisků, podle prodavačů baget a pečiva z listového těsta a podle četných vináren a kaváren musel ten pes chcípnout už někdy v padesátých letech, kdy se Francouzi nadobro zpakovali a Laosu štědře umožnili prohlásit se za samostatný stát.

Přepisy jmen ulic začínají francouzským "rue" popř. "boulevard".
Přepisy jmen ulic začínají francouzským “rue” popř. “boulevard”.
Zašlá krása národní knihovna, neboli Bibliotheque Nationale
Zašlá krása národní knihovna, neboli Bibliotheque Nationale
Prezidentský palác Palais Presidentielle
Prezidentský palác Palais Presidentiel

Laos, oficiálně Laoská lidově demokratická republika, je zemí, kde politiku nadále určuje komunistická doktrína. V 80. letech začal Laos po vzoru kamaráda Číny liberalizovat ekonomiku a otevírat svůj trh západnímu světu. A tak dnes obchody nezejí prázdnotou, jak by dítě vychované na historkách o frontě na maso, čekalo, ale prodávají jeden lepší ‘product of Thailand’ než druhý. Po ulicích se prohánějí SUVčka japonských a korejských značek, reklamy na nová nákupní centra jsou plné usměvavých bílých tváří ověnčených nákupními taškami a televize v penzionech chytají kromě kanálů thajského souseda taky třeba americké CNN a německé stanice. Rodinné podnikání (penziony, obchůdky, stánky s jídlem, restaurace) je často hlavním způsobem obživy, zdravotnictví není pouze v rukou státu, ale lékaři otevírají privátní kliniky, a podobně i státnímu vzdělání konkurují soukromé školy, jejichž letáky svorně tvrdí, že bez angličtiny to dneska nende.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Laosu navíc chybí ona všudypřítomná divná šeď komunistických a postkomunistických zemí, mohutné budovy vystavěné ve strohém funkcionalismu, či poručíci veřejné bezpečnosti v uniformách brčálově zelené případně posránkově žluté barvy. Před domy sice občas vedle vlajky Laosu visí taky ta stará dobrá červená se žlutým srpem a kladivem, ale ono se to nějak v tom zářícím slunci, jasně modrém nebi a vedle zlatých chrámů a usměvavých lidí ztratí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pocit, že jsme v zemi, kde se stále ještě nosí oslovení „soudruhu“, nás praštil do očí až při návštěvě národního muzea. Nízkého domku v centru Vientiane, který by tuze potřeboval opravit, anebo alespoň vymalovat. Národní muzeum se zažloutlými fotkami, které slouží coby exponáty, plesnivými stěnami a s popisky jejichž špatná angličtina bije do očí má pouhých pět částí:

1. Pravěk (s kostí dinosaura pohozenou ve staré skleněné vitríně)

2. Etnika Laosu (se zašlým krojem jednoho z místních kmenů)

3. Utrpění Laosu pod francouzskou nadvládou (s obrazy nevelké kvality ale zato jasných detailů)

4. Boj proti americkým imperialistům (s fotkami s popisky typu: Comrade XXX happily smiling after savagely murdering a US imperialist’)

5. Úspěchy Lidově demokratické republiky Laos  (s vitrínou vystavující krabičky léků a fotkami místní ‘computer class’ – jeden starý počítač a pět inženýrů – či a „woman faxing“ – žena v tlustých brýlích faxuje.

Národní muzeum
Národní muzeum

IMG_8124

IMG_8122

IMG_8116

Byl to věru zvláštní zážitek. Až těžko věřit, že to ještě někde myslí vážně. Ať ty busty Lenina a Ho Či Mina rozdýcháme, kupujeme Beerlao, které tady prodávají v láhvích 600 ml, sedáme k Mekongu a za západu slunce koukáme na jeho thajskou stranu.

Pha That Luang - nejvýznamější chrám Laosu
Pha That Luang – nejvýznamější chrám Laosu
Haw Phra Kaew
Haw Phra Kaew
Na znamení přátelství s jižní koreou
Na znamení přátelství s jižní koreou

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vliv Evropy
Vliv Evropy
Laoský "Vítězný oblouk" Patuxai věnovaným všem padlým za boji o nezávislost
Laoský “Vítězný oblouk” Patuxai věnovaným všem padlým za boji o nezávislost

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

IMG_9523

Sobota 1. 11. 2014 Přejezd do hl. města Vientiane

Balíme baťohy a jedeme zas o kus dál. Do hlavního města Laosu, Vientiane. Rádi bychom v tom hříšném Vang Viengu zůstali alespoň o den déle, ale čas nás tlačí.

Naše laoské eskapády - poslední skok z Vang Vieng do Vietiane

Naše laoské eskapády – poslední skok z Vang Vieng do Vietiane

Řidiče se ptáme, jak dlouho že to tak je do toho hlavního města. A řidič se zamyslí, očima zakoulí na všechny strany, a pak nejistě za ukazování číslic na prstech pronese „hmmm, 3 maybe 4 hours“. A ta 152 kilometrová cesta se protahuje na hodin šest. V tomhletom autobuse za 35000 kipáků (ani ne 100 korun), který nese označení VIP (takže fungující klima a místo na nohy) sedí jenom zápaďáci. A tak si vyposlechnu konverzace tří polských mládenců, kteří při snaze udělat dojem na prsatou dlouhonohou američanku přes uličku, chlapácky vyprávějí, jak měli nehodu na skútru a rány čistili polskou vodkou. A mnoho toho asi nevyčistili, neb hlavnímu vypravěči by z fleku měli tu pravou nohu, která je v ten moment už třikrát větší než ta levá, uříznout. O dvě řady před náma zase Němka krmí slečně z Koreji už asi hodinu a půl hlavu o tom, kde všude za svůj život kdy byla a co za dobra tam vykonala a Korejka na to slušně pokyvuje hlavou a občas přidá své pro Korejce typické „óóóó“, „ááá“, a já přemýšlím, jestli ji to vůbec zajímá, nebo si chudák říká, „óóóóó, toliko volných míst v buse a já si kurňa musím vybrat právě tohle.

Vientiane se o statut hlavního města Laosu, roky přetahovalo s Luang Prabang – tím krásným historickým městečkem na severu, ve kterém mě pouliční strava zavlekla až k místnímu doktorovi. Hlavní město z něj udělali naposled a od té doby už natrvalo až Francouzi. Ti jim do Laosu sebevědomě napochodovali v roce 1867 a laoskému králi vysvětlili, že právě oni nejlépe ví, jak odrazit nebezpečné útoky thajského souseda. A vysvětlovali mu to po dalších 30 let, až v roce 1893 převzali Laos do svých rukou, připojili ho k Indočíně a v 1899 z Vientiane udělali hlavní město nově vzniklého francouzského protektorátu. A protože jim původní tvrdá výslovnost „Viang Chan (čti: Vijang Čan) nešla přes jemný francouzský jazyk, jednoduše ji předělali na Vientiane (hmmm, čti možná vientijen? nejsu si úplně jisté, každý si to brblá jinak). Přepis laoského písma do latinky zůstal dodnes coby Vientiane a místní dodnes na ty francouzské „novoty“ prdí a vyslovují si to Francouzi-Nefrancouzi s oním tvrdým č. Frantíci si vzali Vientiane zpustlé po vše-ničícím útoku Thajců pár desítek let zpátky (1827) pořádně do parády. Přizvali francouzské státní úředníky, kterým sekundovali a Laošany hlídali, Vietnamci . Vystavěli pro ně ubytovny, školy, kostely, vily – jak jinak než ve stylu, který znali z domova. Město protkali širokými ulicemi po vzoru francouzských boulevardů a na boulevardu ze všech místních boulevardů nejhlavnějším si postavili vítězný oblouk podobně jako ten pařížský. Místním pomohli opravit chrámy a Buddhy. A aby to měli z čeho platit, zavedli Laošanům daně. Ale do ekonomiky se jim jinak prý příliš nefušovali (alespoň v porovnání se zbytkem Indočíny) a obchod nechali na místních. Zrušili otroctví, zrušili legální diskriminaci určitých etnik, došlápli si na bandity. A to hlavní město Laosu, které sice Francouzi opustili už v padesátých letech, dodnes nese známky parády francouzského kolonialismu a ten dnešní mix francouzství, buddhismu a komunismu z něj dělá místo, na které já se velmi těšila.

Do Vientiane přijíždíme za tmy. Řidiči tuk-tuku poručíme, ať nás zaveze do centra města a on za centrum volí čtvrť batůžkárů, kde se penziony střídají se západními bary a restauracemi. A my v té čtvrti hodinu chodíme od dveří ke dveřím a odmítáme platit za postel v pokoji pro 12 lidí dvakrát tolik (teda 8 dolarů na osobu) než jsme jinde platili za soukromý pokoj. Nakonec najdeme malý zapadlý hotel-penzion, který má recepci spojenou s obří místností, která je, hádaje podle stolů s jídelními lístky, možná restaurace, a podle kupek hader povalujících se uprostřed místnosti na zemi vedle žehlícího prkna možná prádelna a podle benche s činkou taky možná domácí posilovna.

Je devět večer. Svorně si pod fousy zabrbláme, že internet opět nefunguje a jdem spát.

Pátek 31. 10. 2014 Vang Vieng – vesnice laoského hříchu.  

Vang Vieng je místo ze všech míst v Laosu snad úplně nejzvláštnější. Všichni o něm mluví, jet se tam prostě musí! A tak jsem čekala městečko velikosti minimálně Luang Prabangu a místo toho jsme ve vesnici o třech ulicích. Na těch třech ulicích se promenádují zápaďáci, vedle kterých si já ve svých 26 připadám stará. Penziony se střídají s restauracemi, půjčovnami skútrů, agenturami prodávající lístky na dalkáče do Thajska, Vietnamu, Kambodži. Bankomaty na každém rohu, stejně tak cedulky s nápisem za kolik kipů vám vyperou kilo prádla. Jsme jak v nějaké divné bublině.

Vang Vieng, Laos

Vang Vieng, Laos

V restauracích visí na stěnách obří plazmové televize, na kterých hrajou od rána do večera seriál Přátelé. Přátelé je to jediné, co tady ty restauračky hrajou. Každá jiný díl. Restaurace nabízí zcela otevřeně a bez uzardění „happy menu“. Menu s nabídkou kafe, čaje, šejků, muffinů, pizzy, mačkaných brambor s přídavkem marihuany, houbiček, hašiše, opia. Joint trávy za 20000 kipů (55 korun). A zápaďáci tam polehávají, čučí na ty přátelé, požírají hranolky a pizzu a vypadají velmi spokojeně.

Plazmy, seriál přátelé, happy shakes, western kids everywhere ... Vang Vieng

Plazmy, seriál přátelé, happy shakes, western kids everywhere … Vang Vieng

Hlavní atrakcí místního tří-ulicového centra laoského hříchu kdysi bývaly pískovcové hory a dechberoucí jeskyně, dneska je to – napříč celým Laosem (nechvalně) známý vang-viengský tubing. Jak už jsem psala dva dny zpátky, tubing není vlastně nic jiného, než že vám nějaká místní agentura za drahý peníz půjči nafouklou duši, vyvezou vás pár set metrů proti proudu, tam vám řeknou a alou z tuk-tuka ven a vy skočíte na duši – ideálně si někde cestou seženete velké Laobeer – a pak se necháte tím proudem líné řeky stáhnout zpět na start.

Dost možná ty nejlepší pad thai (pad lao) nudle mého dosavadního dvacetišestiletého života

Dost možná ty nejlepší pad thai (pad lao) nudle mého dosavadního dvacetišestiletého života – 2 USD

A rozhodně ten lepší lao salát.

A rozhodně ten lepší lao salát. 2 USD

A my na ten tubing šli samozřejmě taky. Tuk-tuk nás  vyhodí někde u cesty. Abychom se dostali k řece, musíme skrze bar (ne že by to teda byla jako až taková přítěž, že). Dneska je Halloween, je něco kolem 2 odpoledne. Bar vyřvává na celé kolo, zápaďáci jsou nalíčení jako mrtvoly, na uvítanou dostáváme velkého paňáka tequily (zadarmo). Zatímco se vyrovnávám s přechodem od „tichý klidný Laos ála meditace ve chrámu“ k „aberdeenská unionka o páteční noci“ (ti co zažili, rozumí), někdo mi na zápěstí uváže náramek – prý pro štěstí. A já začínám uvažovat, kolik štěstí bude třeba, abych tuhle tubingovou jízdu přežila. Dáváme velkého drinka a pozorujeme jak na sebe děti ze západu v maskách mrtvol stříkají vodu, jak se nějaký týpek snaží vyšplhat po dřevěném sloupu až ke stropu, jak tři zombie-dámy velkých ňaďer napěchovaných v titěrných plavkách tančí s laoským batoletem (kterému tím nevědomky zcela jistě zapříčinily pár let nočních můr a počůrávání se ve spánku).

Tří-ulicový Vang Vieng

Tří-ulicový Vang Vieng

Zatímco tam s otevřenou pusou a tupým výrazem koukáme na to panoptikum kolem nás, někdo nám ukradne duši (ač výstražný nápis nad barem hlásí, že za krádež se platí pokuta milion kipů). A tak musíme po proudu řeky pěšo. K dalšímu baru. Tam opět dostáváme paňáka zadáčo a opět mi někdo na zápěstí přivazuje náramek pro štěstí. Ukradnem si zpátky ty obří duše a skáčem do vody.

Kolem řeky jsou bary radost pohledět. A z těch barů na nás z plných plic místní páni/chlapci/děti volají: Do you want to come in? A my na ně zpátky z plných plic voláme, že „Yes, please!“. A oni nám do řeky hodí lano a my se za to lano přitáhnem až ke břehu. V barech s hlasitou hudbou hrají mladí krásní západní dámy-páni kulečník a šipky, popíjí koktejly za příjemné ceny, kouří trávu, tančí, jí, skáčou, smějou se. A když toho máme tak akorát, tak se seberem a jedem po řece dál.

Je krásně, je teplo. Slunce začíná pomalu zapadat a všechno se zalije měkkým žlutým světlem. Kolem dokola máme ostré vysoké hory, u břehů se pasou buvoli, řeka teče tak akorát rychle, místní děcka dovádějí ve vodě a já jsem z té krásy všude kolem (a těch paňáků tequily) celá naměkko.

Vang Vieng, Laos

Vang Vieng, Laos

A pak začnu střízlivět a začínám si uvědomovat, jak je to všechno úplně bizarní… jak je to bizarní, že si tu v Laosu jedu ožratá na duši po nějaké řece Nam Song a že si lamentuju nad tím, jaká je to škoda, že nemám 3G, protože kruci tohle je přesně ten moment, o kterém chci informovat celý svět na Facebooku a Twitteru a Instagramu. A že mezitím, co si já si za usrkávání fancy koktejlu přemítám o těžkém životu bez internetu, projíždím kolem místních, kteří v té řece Nam Song perou prádlo, umývají nádobí a bez kapky soukromí i svá těla. Míjíme mnichy na loďkách,  jejichž výrazy nesouhlasu dávají jasně najevo, co si o nás myslí.

Nudle do polívky nám holky udělaly přímo před očima. Místo válečku láhev a posloužila dobře.

Nudle do polívky nám holky udělaly přímo před očima. Místo válečku láhev a posloužila dobře.

No jo, Vang Vieng je vesnice laoského hříchu. Ale oproti tomu, co to bývalo, je to dnes prý jen slabý odvar. V roce 2012 se udělal na Vang Vieng zátah. Tehdy to byl totiž prý bar na baru, hlasitá hudba do nočních hodin, ožraté děcka zvracející tam, kde se to hodí i nehodí, 27 smrtí utonutím ročně. A místním přetekla trpělivost a rozhodli, že ten turismus, který jim sice přináší obživu, už je docela i štve. A většina těch barů kolem řeky se pozavírala a z Vang Vieng, kde to ještě minulý rok žilo, je dnes prý jen tiché nudné místo. Mně tichý a nudný nepřišel, ale pak, co já šprtů král, který hodnotí města podle úrovně jejich knihoven můžu vědet.

Bez Buddhy a chrámu to nende.

Bez Buddhy a chrámu to nende.

Bylo horko.

Bylo horko.

Kopie obrázkového menu z mekáče a vlajka se srpem a kladivem. Vítejte v Laosu.

Kopie obrázkového menu z mekáče a vlajka se srpem a kladivem. Vítejte v Laosu.

Dům laoský. Vang Vieng, Laos

Dům laoský. Vang Vieng, Laos

Vang Vieng, Laos

Vang Vieng, Laos

Čt 30. 10. 2014 Z Nong Khiawu do Vang Vieng

Dnesni den je dnem prejezdovym. Z Nong Khiawu do Vang Vieng. Podle Google maps 325 km za 4 a půl hodiny. Realita: vyjizdime v 8 rano, do Vang Viengu dorazime pred pulnoci.

Z Nong Khiaw to Vang Vieng

Z Nong Khiaw to Vang Vieng

Kupujeme snidani - banany a sticky rice uvarenou v bambusu

Kupujeme snidani – banany a sticky rice uvarenou v bambusu

Tmava sticky rice uvarena s kokosovym mlekem. Delikatesa za dolar a drobné k tomu

Tmava sticky rice uvarena s kokosovym mlekem. Delikatesa za dolar a drobné k tomu

Abychom se z Nong Khiaw posunuli dále na jih, musíme zpět do Luang Prabang. 4 hodiny v dodavce, ktera svou jizdou opět trhá vnitrnosti. Na sedadlech pro 3 nas sedi 5. V polovine cesty zastavujeme. A pred nami scena jako z Eurotripu, když particka dorazi do Bratislavy a hledaji nadrazi a ten deda, co miluje Ameriku, jim odveti, ze zeleznici zrovna staveji…. Vykoukneme z okýnka a pred nami jsou po cele sirce silnice traktory a nákladáky se sterkem. A za nimi most, před kterým je půl metrová díra. Řidič se na nás obrátí a: „We wait now. They work“. A Belgican za nama jen suse pronese: ‘Whats the problem? We have difinitely managed worse with this van already. Lets just get some speed and jump over it just as we did a few times before‘. Ale ridic si na přeskoceni tehle diry netroufa. A tak čekame az ji zasypou. Cekame hodinu. Aaron si jde koupit pomeranc. Vraci se s plnou taskou, ze kdyz ukazal na prstech jeden, zenska mu da jedno kilo.

"We wait now. They work."

“We wait now. They work.”

V Luang Prabangu presedame na autobus do Vang Vieng. Říkají, že 6 hodin jizdy směrem na jih. VIP autobus, za ktery platime na mistni pomery VIP cenu (110,000 kipu, téměř 24 USD) vypada zvenku dost dobre a my si po té dodávce oddychneme, protože dalsich 6 hodin s koleny vmacklymi tesne pod bradou bychom uz asi nedali. Ale pak vlezeme dovnitr…

Tenhle ten VIP autobus je na cestach uz nejaky ten patek. Sedacka prede mnou nedrzi v zakladni poloze a kdyz si do ni clovek sedne, operadlo se pod tihou sediciho sveze do lehu. A tak ten prede mnou na me vlastne celou cestu lezi (ve vymolech to skace a s tim skace i ta sedacka s pasazerem (milym chlapcem, ktery nam nabidl ovoce – mozna zeleninu, tezko rect, bylo to bile a vypadalo to jako repa) a me to triska do nohou. Kdyz se zapne motor, zjistime, ze  sedime na strane, na ktere nefunguje klimatizace. v buse je v tom horkem dni na vzdechnuti. Jen co vyjedem, steward (jedeme preci jenom vip autousem) hubeny kluk kolem 20, zacne vehementne rozdavat zelene plastove sacky. Na odpadky, zrejme, rikame si. Je horko, nohy se lepi na sedacku, na zadech mame mokra kola. Projizdime nadhernou krajinou – vysokorske serpentiny, pod nami srazy, kolem dokola zelene hory. A pak zacne prset a na obloze se ukaze duha a ze strechy primo nade mnou zacne krapat voda.

A pak zastavime. Cur-pauza, zrejme. Tak jdu taky. Ale ne, muzi sice moci za busem, ale zastavili jsme hlavne proto, aby si ridic mohl lehnout pod bus a neco tam opravit. Pulhodinka oprav a jsme zpatky ve viru jizdy. S autobusem to haze nahoru dolu, zleva doprava. steward pravidelne chodi ulickou a usilovne rozdava ty zelene sacky. A slecna pres ulicku do nich usilovne zvraci. Sacky pak zavazuje a haze je pod sedadlo pred sebou. Divam se na druhou stranu a moc se tesim, az se ji ty sacky roztrhnou a muj fungl novy obal na notas polozeny pod sedadlem nasakne zvratkama. A jedeme dal. Zapada slunce. Vyhledy jsou nadherne. V predni casti busu usilovne jeci dite. A pak se setmi a v autubuse je cernocerna tma. A na serpentinach je cernocerna tma. A poseroutka Hana si v hlave vytvari katastroficke scenare. A pak se pred nami objevi blikajici neco. Nakladak s benzinem. Uvizl. Napric. Blokuje celou silnici. Po desti jsou cesty blative a mu to podjizdi. Zastavujeme. Zpatky neni kam. Objizdky neexistujou. A tak cekame, jak (a jestli vůbec) se situaci vyresi. V autobuse je tma, venku je tma. Vytahuju mobil a ctu si. Vetsina lidi je venku. Zrejme davaji cenne rady. Odnekud prijizdi tuk-tuk plny pytlu s necim – mozna piskem? Chlapi s baterkama behaji a prenaseji pytle k nakladaku. Ja si ctu. Po hodine a pul se tanker vybabra a my vyjizdime dal. Jedeme hrozne pomalu (snad dvacitkou), opatrne. Silnice jsou rozbite, serpentiny strasidelne, tma cerno-cerna, nad nami zari hvezdy. V dali jsou videt obrysy hor, pod nami je cerno. Poulicni osvetleni jsme nepotkali od te doby, co se 3 hodiny zpatky setmelo. V autobuse je naproste ticho. I to dite, co par hodin zpatky rvalo z plnych plic, jakoby tusilo, ze ze ted se to nehodi. Snazim se prilis nehybat, jako bych snad s kazdym pohybem mohla vykolejit jemnou rovnovahu autobusu. Cestu je lepsi zaspat, ale to mi strachem sevrene pulky prilis nedovoli. A pak konecne obcas poulicni osvetleni, obcas tuk-tuk. Po 11 hodinach (slibovanych 6) jsme ve Vang Vieng!! Prezili jsme. Je kratce před pulnoci. Jdeme hledat ubytovani.

Nastesti narazime ten nejposlednejsi z poslednich otevrenych penzionů. Mají televizi! Mají internet (internetem se mysli, ze rychlost je takova, ze clovek po par minutach cekani zvladne zkontrolovat maily)! Radost velika! Uuuuuu! Pod okny se deti ze zapadu vraci zcela na mol z party. Jsou dve rano, jdeme spat.

St 29. 10. 2014 – Nong Khiaw, tubing

Dneska nás čeká tubing. Tubingem se myslí sjíždění řeky v nafouklé obří duši. K tubingu jsme přišli jak slepí k houslím. Někde mezi objevováním nebe na zemi v podobě super čokoládového a na místní poměry super drahého (asi 40 korun) dortíku a pročítáním, co že tady v té rozkošné vesničce můžeme dělat, k nám s úsměvem od ucha k uchu přistoupil někdo jménem Matt. Matt, New Yorčan 35 let, si rok a půl zpátky během tří měsíců natrhl Achillovu patu, manželka mu odjela k rodičům a už se nevrátila (místo ní mu do schránky přišel dopis s žádostí o rozvod) a umřela mu maminka. A tenhle Matt se zářnou kariérou pro americkou MTv (vymýšlel jim koncepty pořadů) se z toho sesypal a obcházel jednoho psychiatra, psychologa, šamana i kněze a všichni svorně doporučovali, že je třeba začít nový život. A Matt se sebral a jel do světa. Půl roku strávil cestováním po Indii tam, kde nemají ani turisty, ani pomálu silnice. 2 měsíce prý s nikým nemluvil, nikoho neviděl, vařil si, co baťoh a příroda dali.  A tenhle Matt, co v sobě sebevědomého Američana se svým přehnaně pozitivním „Let’s do it“, „It will be a great greeeeeat day!“ nezapřel ani po roce a půl cestování, nám sehnal 5 duší a jednu loď – loďku – dřevěnou bárku.

tania2

Loďka nás vyvezla 8 km proti proudu, tam nás kapitán, místní Laošan, všeříkajícím gestem vyhnal s dušema z lodi, my do nich naskočili a …. a nic. Proud bahnivé řeky Ou je tak pomalý, že jsme všichni zůstali stát na místě. A já se začala smát jak kobyla, protože celá ta situace byla jak vystřižená ze špatného filmu. V žluté vodě, po kotníky v bahně stojí s dušema od auta skupinka bílých rosolovitých zápaďáků v plavkách, všichni sluneční brýle, jedna pod paží (ano, ano, já) dokonce knihu. Na břehu na ně v očekávání koukají místní děcka, z lodi na na ně pobaveně kouká kapitán Laošan. Západní turisti lezou do duší, ty se ani nehnou, západní turisti na sebe nechápavě koukají, a pak rezignovaně těma bílýma rosolovitýma rukama, které skrz ty obrovské duše sotva dosáhnou do vody, začnou pádlovat. Ta s knihou jde zpátky ke kapitánovi a vysvětluje, jestli by knihu nevzal zpátky do vesnice. Do toho kolem projíždí lodička – indiánská kánoi – s babičkou a dědečkem, kteří mají pádlování za ta léta tak nacvičené, že by jim i Štěpánka Hilgertů záviděla. Zdraví nás sabadee a každého z nás si dlouze měří upřeným pobaveným spíše až výsměšným pohledem a pořádně ho okomentují ve svém rodném jazyce. Těch osm kilometrů jedeme zpátky po téměř neexistujícím proudu řeky 3 hodiny a já se opět a zase spálím do ruda. Ale je to fajn.

tania

Nebe na zemi

Nebe na zemi – obvzlášt po té třídenní banánovo-rýžové dietě

Sedačky z beden od Beer Lao a bomb spuštěných za války ve Vietnamu

Sedačky z beden od Beer Lao a bomb spuštěných za války ve Vietnamu

Út 28. 10. 2014 Laos, vesnice Nong Khiaw

Sever Laosu je hora vedle hory a my se po té nečekané 3-denní zastávce v Luang Prabangu vydáváme ještě o něco více na sever, ještě o něco více do hor – do vesničky Nong Khiaw. Teď konečně uvidíme ten pravý turisty téměř nedotčený Laos, myslíme si.

Laos: Huay Xai - po Mekongu: Pak Beng, Luang Prabang a konečně: Nong Khiaw

Laos: Huay Xai – po Mekongu: Pak Beng, Luang Prabang a konečně: Nong Khiaw

Nong Khiaw, Laos

Nong Khiaw, Laos

Snídáme. Suchá rýže s banány. Už třetí den suchá rýže. A banán. Ta dnešní navíc s porcí mravenců. Mravence už v rýži statečně ignoruju, v jídle mě zastaví až brouk o něco větších rozměrů.

Dodávka do Nong Khiaw nás má vyzvednout o půl 9. 8:30 sedíme nabalení před penzionem. Řidič nás vyzvedává v 10. Cesty jsou prázdné a řidič toho umně využívá. S dodávkou letí jakoby nebyla ani jeho. Díry a výmoly projíždí hlava-nehlava a mě skáče žaludek na všechny strany. S paní (Australanka tak něco přes 60) na sedadle vedle si vyměňujeme útrpné pohledy. Řidiči do cesty občas skočí dítě/pes/kuře a on prudce zastaví. To s námi pak dodávka hodí tak, že si všichni málem vybijem zuby o hlavu toho před námi.

Smrtelná jízda minidodávkou severním Laosem

Smrtelná jízda minidodávkou severním Laosem

Nong Khiaw, je vesnice u řeky Ou, kterou kolem dokola obklopují vysoké ostré hory. Procházíme místní (jedinou) hlavní ulicí a já si říkám, že Laos opravdu není to, co jsme čekala. Místní domy září novotou. Jsou to mohutná většinou dvoupatrová stavení stavení z cihel. První patro bývá obložené tmavým dřevem, přízemí natřeno barevnýma omítkama. A barev se v Laosu nebojí. Růžová, ostře zelená, ostře azurová… Šikmé střechy jsou pokryté pálenými taškami, tady na tom severu nejčastěji červené barvy. A občas to někdo přepískne a před hlavní vchod postaví šest antických sloupů, které jsou jak pěst na oko.

Míjíme ceduli, která varuje před nevybuchlýma bombama z války ve Vietnamu, kterých je v Laosu ještě dnes požehnaně, a taky školu. Děcka běhají v uniformách – tmavé kalhoty/sukně, bílá košile, kolem krku červený šátek – po hřisti. Někteří hrajou fotbal, jiní volejbal. Pár na nás mávaje pravou rukou vysoko nad hlavou křičí svoje „sabadee“ (čti: sabadýýý – ahoj). Místní lékárna (dům s výdejním oknem) vystavuje na pultíku balíčky léků. Krabičky vypadají na první pohled jako ty, co by člověk koupil doma. Po hlavní strasse se prohnějí skútry – nové, hezké. Škála řidičů je široká. Muži, ženy, teenageři. Jezdí po sami, po dvojičkách, po trojičkách, občas i celé čtyř- i pětičlenné rodiny.

Nong Khiaw, Laos

Nong Khiaw, Laos

Obchod

Obchod

V Nong Khiaw, místě o pár domcích, jsou celkem tři bankomaty. Jejich osvětlené kabinky jsou jako přízrak z jiného světa. A já přemýšlím, do jaké míry za tuto na první pohled relativně vysokou úroveň života může průvodce Lonely Planet, který posledních sedm let vesničku zmiňuje na stránkách svého průvodce o Laosu.

IMG_7875

IMG_7890

IMG_7893

IMG_7900 IMG_7897

V Nong Khiawu zůstáváme dva dny a divíme se, že i ve vesničce 3 hodiny možná jízdy možná letu od jakéhosi místního centra je vidět francouzský vliv: lékárna nese název „pharmacie“, pošta „Buro de Poste“, sendviče (bagety) jsou součástí každého menu, pánové v podvečer hrají petanque.

Petanque při západech slunce

Petanque při západech slunce

Po 27. 10. 2014 Laos, Luang Prabang, vodopád Kuang Si

Prášky zabraly jedna radost a mně je trapné další den proležet. V našem našlapaném rozvrhu se se ztrácením dní kvůli nějaké nevolnosti nepočítá. Čas nás tlačí. Vyrážíme na vodopád Kuang Si – podle průvodců Lonely Planet jedna z top přírodních krás v Laosu. Hodina smrtelné jízdy dodávkou. Parkoviště. 20000 kipů (asi 2,5 USD) za vstup k vodopádu. Peníze prý jdou na rezervaci medvědů v areálu vodopádu. Medvědi vypadají jak větší psi.

Medvěd. Možná pes.

Medvěd. Možná pes.

Povětšinou nejsem z vodopádu úplně u vytržení. Je to padající voda. No. Voda padá. Pecka. Ale tyhlety Kuang Si jsou úplně jiná vodopádní liga. Azurově modrá křišťálově čistá voda padá kaskádovitě v několika stupních. Tohle je fakt jak ze sna.

Laos, vodopády Kuang Si

Laos, vodopády Kuang Si

V tmavých vlhkých kabinkách, které mají sloužit k převlékání, ale smrdí po moči, se převlečeme do plavek. Po vzoru ostatních lezeme do vody. Ledová. Krev tuhne v žilách. Nepomáhá ani ostré slunce. Nohy nám ožírají rybky – když si na to člověk zvykne, tak je to docela sranda.

IMG_7600 IMG_7618

Přiřítí se skupinka místních. Jak je v JV Asii zvykem, lezou do vody plně oblečení. Nechápeme a litujeme. Sedět v těch ledových hadrech celou cestu zpátky jedině za trest.

IMG_7646

Po banánové dietě u vodopádů

Po banánové dietě u vodopádů

Zbytek dne trávíme šmatláním po Luang Prabangu. Město bylo až do 1975, kdy Laos vzali do rukou komunisté, sídlem laoského krále a vlády. Dneska je jeho centrum na seznamu památek Unesco a v severním Laosu patří mezi turistické destinace číslo jedna.

Luang Prabang začal naši éru jednoho laoského překvapení za druhým. My čekali chudobu a prostý život o rýži a jen o rýži a místo toho přišlo místo s jedním zápaďáckým barem vedle druhého, s “pravou evropskou” pizzou, s hamburgery, s pivy, s kulečníkovými stoly, s bazény, s masážními salóny, s penziony vedle penzionu, s bankomaty, s domy tak krásnými, že by nejeden Evropan tiše záviděl.

Luang Prabang, Laos

Luang Prabang, Laos

IMG_7867

IMG_7689

IMG_7669

IMG_7662

IMG_7685

IMG_7859

Na západ slunce vylézáme na chrám v centru města. Ne že by to byl zrovna výšlap, ale do kopce to je a mně to po těch dnech jen na banánech a antibiotikách dává snad i zabrat. Přidáváme se ke stádu romantických-fotek-chtivých turistů.

IMG_7767  IMG_7773

IMG_7746

IMG_7731

A zatímco kolem dokola zuřil boj o nejlepší místa k focení západu slunce, tahle slečna se na to mohla zvysoka.

A zatímco kolem dokola zuřil boj o nejlepší místa k focení západu slunce, tahle slečna se na to mohla zvysoka.

Slunce zapadne, turisti začnou zlézat z chrámu dolů na světskou zem, v Luang Prabangu vypnou elektřinu (což při pohledu zhůry vypadá velmi efektivně). Sedíme, zabíjíme komáry, a po chvíli lelkování v laoské tmě následujeme místní dvojičku s baterkou, co si zřejmě vyšla nahoru na chrám na jedno z prvních rande.

A pak nám v Luang Prabangu vypli proud a město osvítily jenom projíždějící auta.

A pak nám v Luang Prabangu vypli proud a město osvítila jenom projíždějící auta.

Ne 26. 10. 2014 Laos, Luang Prabang – Návštěva lékaře

Hana si dává snídani. Suchou palačinku a banán. Je jí slabo. S Aaronem jdou najít levnější ubytování. Během prvních 20 metrů zjišťuje, že to byl hloupý nápad. Je jí slabo. Sedá si na zem. Sedí. Oddychuje. Občas vidí modré tečky. Jde zpátky na penzion. Cestou do pokoje s sebou šlehne. Na schodech. Aaron ji chytá. Probírá se ležíce pod schodama. Šaty vyhrnuté nad pupek s bílým zadkem svítícím skupině Laošanů do obličeje. To jim ta neděle hezky začíná.

A tak jsme zavolali tuk-tuka a jeli k lékaři. Byla neděle a většina lékařů měla zavřeno. Jezdili jsme od ordinace k ordinaci (jet na pohotovost do místní státní nemocnice se mi nezamlouvalo), až konečně…Vešli jsme do dvora hezkého velkého domu. Dlouhá okna a dřevěné okenice daly připomenou na zlatou éru francouzského kolonialismu. Před dveřmi s nápisem “Operation room” byly zaparkovány čtyři motorky. Dali jsme se dveřmi nalevo.

Čekárna byl nevelký pokoj s třemi řadami dřevěných jídelních židlí poskládanými za sebou jako divadle. Naproti nim stál starý psací stůl a za ním sestra – mladá slečna, která vypadala jako každá jiná mladá Laošanka na cestě na, dejme tomu, na nákup. Nad sestrou visela plazmová televize. Moderní. Uhlopříčka alespoň 60 cenťáků. A v televizi teleshopping na prášky proti impotenci. Za sestrou na stěně plakát na Beerlao. Sestra mě zvážila (na váze s postavičkami hry Angry Birds“), změřila tlak a dala lejstro k vypsání.

Pan doktor, klučina od pohledu asi 20 let, si mě s veselým „hello…chvíle ticha při hledání jména na lejstru… Hana, come , come“ pozval do své ordinace. Pan doktor uměl anglicky jen tak tak. A já byla i za jeho „jen tak tak“ velmi ráda, neb předvádět rukama nohama, že mám střevní potíže a že sem tam omdlím, by mne mohlo přivést do věru nežádoucí situace. Zeptal se mě jak se mám a s čím může pomoci a já začala – velmi ráda, že mi naslouchá někdo oblečen v bílém plášti a s příručkou „English for medical students“ na stole. Poslouchal pozorně, pokyvoval hlavou a někde mezi mým „no a pak jsem omdlela“ a „je mi slabo“ mu do ordinace vtrhlo malé dítě. Koukalo na mě, na doktora, na mě. My oba koukali na dítě. A když se dítě rozkoukalo, tak doktorovi něco začalo vyprávět. A doktor na mě na chvíli pozapomněl a věnoval se dítěti. To, konverzací zjevně uspokojeno, po chvíli zase odešlo a já pokračovala ve svém „no a pak jsme omdlela“ a „je mi slabo“. Doktor rozhodl, že je třeba krevního testu. Protáhl mě skrze „operation room“, kde ležela slečna na kapačkách do místnosti s nápisem „laboratory“. Důkladně mi paži pomatlal alkoholem a za znatelného otřepání říká „brrrrr, i dont like taking blood, brrrrr“. „Hmm, to je moc fajn“, říkám si. Ale na to, jaké dělal cavyky, to zvládl bravurně. Paži sice nepřelepil, ale to nevadí, ono to po vpichu stejně přeci nekrvácí. A poslal mě zpět do čekárny. Tam pořád ještě běžela ta reklama na prášky proti impotenci – akorát, že teď již byly dámy ze sesterského převlečeny do oblečků ála jsem ďáblice s duší anděla, všechny čtyři seděly na obří posteli a značně náruživě něco předváděly na banánu. Za 10 minut se přihnal doktor, že už má výsledky krve a že je to „acute gastroenteritis“. „Is it dangerous?“, ptám se. Slovíčku dangerous pan doktor nerozuměl, a já zkusila “Is it bad?“. „Bad?“ zamyslí se, „no, not very bad.“  To je dobře, říkám si. Předepíše mi antibiotika na tři dny a další dvoje prášky, které nevím, na co že jsou, ale bezmezně mu důvěřuji. Velice mu děkuji a v lékárně, která je součástí čekárny, přebírám léky a platím 240,000 kipů (cca 30 USD). Žádám si o anglický účet, ať to můžu předložit pojišťovně a až na pokoji si všímám, že mi sestra ubrala deset let a že na všech účtech je místo mého 18.8.1988 jako datum narození uveden rok 1998. Zbytek neděle prospím a na střídačku do sebe tlačím všechny ty prášky a banán (který nám v penzionu při check-inu slíbili po celou dobu pobytu zadarmo. Chudáci totiž ještě netušili, že tam budu tvrdnout čtyři dny a celé ty čtyři dny budu živa jen o banánu a o vodě.

so 25. 10. 2014 Předzvěst návštěvy lékaře

Ve stravě se nikterak neomezujeme. Právě naopak. Jíme všechno a všude. Hygienu neřešíme. Jedeme ve stylu „Ušmudlanost nádobí přidá na chuti, občasný brouk přidá na křupavosti“. Kočky, psi a kuřata pobíhajících mezi stoly (popřípadě skáčou po židlích, či po stolech) považujeme za běžný stav. Umývaní zeleniny v kýblech dešťové vody jakbysmet. Po vzoru místních kypeme na nudle omáčky, sypeme drcené čili a mačkáme limetky, které jsou na stolech zřejmě od nepaměti. Ano, ve stravě se nikterak neomezujeme a s občasným průjmem sem a průjmem tam počítáme. Hana však vzala důvěru v místní stravu na nový level a nehezky se ji to vyplatilo… Vezmu to popořadě…od toho proklatého pátečního večera:

  1. Pátek 20:00 Aaron, francouzských pár z lodi, co se ubytoval vedle nás, a Hana odchází do centra městečka Luang Prabang na večeři.
  2. Pátek 20:30 Čtveřice zjišťuje, že noční trh je hlavně o turistických suvenýrech. Stánek s jídlem je tam jediný, samotinký a nabízí výhodné menu: “Nandej si z vegetariánského bufetu, co se ti do hlubokého talíře vleze, nech to ohřát ve woku, zaplať 10000 kipů (asi 25 Kč) a přežrán se odval zpět do postele”.
  3. Pátek 20:35 Čtveřice nabírá vrchovaté talíře.
  4. Pátek 20:40 Čekání na ohřátí ve woku trvá nesnesitelně dlouho. Hana je hladová. Hana užírá studenou zeleninu, tofu a předsmažené banány, co si nabrala na talíř a co na ulici stály zřejmě celý den.
  5. Pátek 21:00 Čtveřice usedá k dlouhým stolům. Hana sedí vedle starého indíka, kterému dělají společnost dvě velmi krásné mladé Asiatky a na další půl hodinu se stává středem indíkova zájmu.
  6. Pátek 21:10 Hana poslouchá, jak indíkovi v národním divadle v Praze ukradli kameru.
  7. Pátek 21:15 Hana je indíkem zkoušena z Mozartových oper.
  8. Pátek 21:20 Indík zažívá zklamání, jak málo Hana ví o Mozartově hudbě (hudbě jeho vůbec nejoblíbenější).
  9. Pátek 22:30 návrat čtveřice do hostelu.
  10. Pátek 23:00 Hana začíná tušit, že jí jídlo možná nesedlo.
  11. Pátek 23:10 Ano, Haně jídlo nesedlo.
  12. Spánek.

V sobotu má Hana horečku. Je slabá. Nechce jíst (toť je velmi podezřelé). Jí akorát ibuprofeny, dokonce i sušenky, které ji Aaron v pravidelných intervalech nabízí, odmítá.

IMG_7852 IMG_7849 IMG_7839

pá 24. 10. 2014 Přejezd Pak Beng – Luang Prabang

Druhý den na Mekongu. Avizovaný odjezd lodi v 8:30 (loď samože odjíždí až v 9:30). My se s taškama nabalenýma bagetama prdolíme k molu už v 7:30. Loď je dneska o dost menší. To je jasné všem kromě kapitána, který je skálopevně rozhodnut na loď dostat stejný počet pasažérů jako včera (včetně těch, na které včera nezbylo místo a seděli na zemi vedle motoru). Dnešních 7 hodin po proudu Mekongu  bude připomínat dálkový let v Ryanairu.

Pak Beng pier

Pak Beng pier

Pak Beng pier

Pak Beng pier

Městečko Pak Beng

Městečko Pak Beng

IMG_7252

Pak Beng, Laos

Pak Beng, Laos

Všechno jde dobře. Kolem dokola si sedají Němci a mně, starému germanofilovi, skáče srdce blahem. Skupinka v přední části lodi dnes bere párty jen velmi pomalu. Někteří sice dávají piva k snídani, ale většina čeká s otevřením flašky až do oběda. Nebe modré, voda žlutá, kopce zelené, bagety výborné. Všechno jde dobře. A pak si před nás sedne ten kanadský pár… Šeptají si do ouška, ona mu jemně hryzá ušní lalůček on ji šimrá na krku, zamilovaně si dívají do očí, on ji dává vlasy za ucho, ona se cudně směje a klopí zrak, on ji krmí svýma nudlema, ona mu dává kousat ze své bagety a utírá koutek špinavý od kečupu, porovnávají si pasy, on ji čuchá k vlasům, když ona spí, ona na něj zamilovaně kouká, když on spí. A tak to máme celých 7 hodin a jejich love story, která – tipujeme začala týden zpátky v Bangkoku – jsme při tom minimu prostoru mezi sedačkami, nechtěnou součástí. My oproti nim vypadáme jako starý zapšklý pár, který za celých 7 hodin vymění asi tři věty  „Do you want a beer“, „No, its too expensive“, „you are right.“ A zbytek času stráví čtením tlustých knih.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mekong, Laos

Mekong, Laos

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po 7 hodinách pomalé jízdy to kapitán konečně stočí ke břehu a přesezené zadky nás všech začnou zvesela jásat.  Z lodi nás vyženou v místním „tourist portu“, asi 10 kilásku od centra města. Na vrcholu strmého bahnitého břehu (který mě a mému himalajskému baťohu dělá problémy) nás s otevřenou náručí čekají místní řidiči tuk-tuků. Tuk-tukový byznys v tomhle “tourist portu” funguje na bázi kartelu. Nikdo nás za cenu nižší než 20000 kipáků (něco kolem 55 kč) za osobu do centra nevezme. Poraženě klopíme hlavu a podřizujeme se místnímu systému. Platíme tu – na místní poměry ála mísa nudlí za 10000 kipů horentní cenu – a necháme se zavézt do penzionu, jehož vizitku nám někdo stačil vnutit při čekání na volný tuk tuk.

Luang Prabang, tourist port

Luang Prabang, tourist port

IMG_7462

Luang Prabang, tourist port

Luang Prabang, tourist port

Luang Prabang, tourist port

Luang Prabang, tourist port

Luang prabang - místní tuk-tuky s náma dneska udělaly terno

Luang prabang – místní tuk-tuky s náma dneska udělaly terno

IMG_7491

Luang Prabang, Laos

Luang Prabang, Laos

Voilá a jsme doma.

Voilá a jsme doma.

Voilá a jsme doma.

Voilá a jsme doma. 60000 kipů (cca 165 kč) za double room s větrákem.

Voilá a jsme doma.  Světlo na chodbě nefunguje - majitel rychle opraví.

Voilá a jsme doma. Světlo na chodbě nefunguje – majitel rychle opraví.

Čt 23. 10. 2014 Přejezd Huay Xai – Pak Beng

ČÁST II.

Mekong je desátou nejdelší řekou světa. Pramení v Tibetu a během těch 4350 kilometrů než steče z Vietnamu do Jihočínského moře stačí proběhnout Čínou, Laosem, Thajskem, Burmou a Kambodžou.

Mekong

Mekong

My plujeme v místech, kde již je Mekong pomalou táhlou neuvěřitelně širokou řekou žluto-hnědé barvy. Po celý den nemíjíme jedinou vesnici. Výjimkou jsou mini osady bambusových chatrčí. Více než 3 jsme nepotkali. Na řece za ty dva dny strávíme kolem 15 hodin a řeka se za tu dobu vůbec nezmění. Cestou děláme přestávky, to když někdo z té hrstky místních, co s námi – naší invazí ze západu – cestuje, chce z lodi něco vyložit, či naopak naložit. Na břehu už na náklad (případně s nákladem) čekají a lodníci jim ze střechy či z podpalubí vytahují kromě obřích barevných plastových tašek taky třeba motorku či pračku. A jak na nás ti muži, ženy s batolaty v náručích a výrostci nejrůznějšího věku čekají na břehu, tak my na lodi jak na povel vytahujeme foťáky obřích rozměrů, iphony a tablety a tu chudobu – tu tak „úžasně“ autentickou chudobu – fotíme a fotíme.

IMG_7162

IMG_7357

IMG_7448

Skupinka zápaďáků, co přišla jako úplně poslední a zabrala si místa v předu, začíná párty. Většina z nich přišla už na loď s pivem v ruce, a další lahváče začala z baťohů vytahovat hned, jak jsme zvedli kotvu. Loď se velmi rychle rozdělí na párty-chtivé cool mladé krásné vpředu (smích, pohoda, slunce) a na nás – starší, rozumnější, s minimem alkoholu a maximem času na čtení (ticho, zasněné pohledy do dáli, klid v duši).  😀

IMG_7214

IMG_7207

Kapitán překvapí a do městečka dojede o dvě hodiny dřív než bylo plánováno.  Jakmile stoupneme nohou na pevou zem, stáváme se kořistí místních salesmenů. Z letáků s obrázky ubytování vytvoří hradbu, skrze níž se dostává jen velmi těžko. Jednomu z nich nakonec říkáme své ano. Za 200 Bhatů (necelých 7 dolarů) je nám slíben samostatný pokoj s wifi a teplou sprchou. Nabírá nás na korbu svého náklaďáků a my jako dobytek vezoucí na odstřel čekáme, až odchytí další. Na korbu toho mini-trucku se nás vleze o takové čtyři více než by bylo příjemné, a zatím co někdo z nás usilovně zabučí – k pobavení všech ostatních – nás řidič začne rozvážet do penzionů.

Jako dobytek

Jako dobytek

Náš pokoj vypadá jako stará stodola. Wifi se dá chytit pouze v restauraci pod okny, teplá sprcha teče pěti milimetr tlustými čůrkami. V koupelně je obří můra a já čekám až z dřevěných špar v pokoji začnou vylízat horší kousky. Schovávám se pod komáří síť a hodnou chvíli odmítám vylézt.  Nakonec vylezu, to abychom si zašli dát večeři. A na té mě potěší jenom to, že během ní potkáváme příjemný pár ze Švédska, který se do Asie rozhodl přemístit na dobu neurčitou a v plánu mají dobrovolničit případně pracovat na eko-farmách a pár z Francie, který doma pracoval coby kuchaři. Cestují už rok, nejdýl byli v Albánii – a on se omlouval za jejich angličtinu, že pár měsíců zpátky neuměli ani slovo a co mohli se naučili až v Tiraně. Pracovali za ubytování a stravu v jednom z tamějších hostelů, a když jim byla Tirana málo, vydali se dál – do Bosny a do Chorvatska a do Řecka a do Turecka a do Thajska a teď jsou prosím pěkně v Laosu. Kam dál, neví, a teprve uvidí.

IMG_7175 IMG_7134 IMG_7282 IMG_7310

Čt 23. 10. 2014 Přejezd Huay Xai – Pak Beng

ČÁST I.

Včera jsme překročili thajsko-laosské hranice. Městečko Huay Xai je malé ospalé místo na řece Mekong. Hlavní ulice je obsypána penziony, které tady od pohledu stojí už nějaký ten pátek. Člověku přijde, že tohle místo vzniklo jen jako přestupní stanice. Před západem sluncem si na hřišti dámy středního věku pouští z obřího magneťáku rytmickou muziku a po vzoru té nejpovolanější cvičí aerobik. Kluci kopou mičudu. Matky s miminy na klínech posedávají před domy a grilují párky a pláty masa na špejli. Ke koupi. Občas projede tuktuk a o něco častěji projede skútr. Ráno se nad Mekongem zvedá mlha. A já tak nějak tuším, že Laos se mi bude líbit.

IMG_7090

Huay Xai, Laos

Huay Xai, Laos

Laosky Kip je pry menou natolik nestalou, ze se mistnim doporucuje delat vetsi nakupy v americkych dolarech pripadne v thajskych bhatech. Laosky Kip je menou mnoha nul (1USD cca 8000 Kipů) a prepocitavani cen pro nas nabira novych rozmeru ala stredoskolsky klokanek. Hlavni ulice mestecka Huay Xai plni vsechny potreby turistu. Penziony, bagetarny, susenkarny, restaurace, kde nabizeji western breakfast, smenarna a bankomat! Premyslim kolik mistnich ten bankomat, co zari novotou na vsechny strany, asi tak nekdy vyuzije. Po zadani 100 dolaru na nas bankomat vyplivne osm 100,000 bankovek. V bance prosime, at nam daji drobnejsi. Pani za prepazkou  ochotne rozmeni na deseti tisicovky a na pultiku to vytvori stos aspon 10 centimetru vysoky.

Pocit zdanliveho bohatstvi.

Pocit zdanliveho bohatstvi. Laosky kip.

Rano se chceme nalodit na to cemu rikaji ‘slow boat’. 30 metru dlouha, 4 metry siroka drevena lod nas ma po rece Mekong dovezt do mesta uprostred severniho Laosu. Trvat ji to ma dva dny. Po prvnich 9 hodinach zastavi na prespani v mestecku nekde po rece. Na vyber je jeste „speed boat“, která je o dost mensi (tak pro 10 lidi a trasu zvladne za 6 hodin. A za rychlost se plati nejen vyssi cenou, ale často i zivotem. Rejstrik smrtelnych nehod je nechvalne dlouhy. Volime slow boat. 220 000 kipu. Asi 600 Korun.

Huay Xai - Pak Beng. Po Mekongu. Created by Hana - IT-expertem se specializaci na program Malování.

Huay Xai – Pak Beng. Po Mekongu. Created by Hana – IT-expert se specializaci na program Malování.

Zjistuju, že v porovnani s ostatnima backpackerama je muj batoh trapne velky a trapne tezky. Zatimco lidi, co cestujou treba pul roku, mají takovou prijemnou milou krosnicku, ja se vlacim s necim, co vazi snad 25 kilo, jak bych se snazila vydat na expedici do himalaji. Pod batohem se lamu vejpul a chodim v predklonu, tahnu se neuveritelne pomalu a vic nez kilometr denne nezvladam. Po prvnich 500 metrech pak citim, ze mi ubyvaji sily a zacinam byt prinasrana, ze s sebou v batohu tahnu 6 knizek a pohorky. Po dalšich dvou set metrech zacinam byt nastvana i na Aarona, protože…nevim proc, ale v ten moment mi to prijde velmi prirozene za svůj obri batoh a malou vydrz vinit ty kolem me.

Cestou k molu, kupujeme bagety (pozustatek francouzskeho kolonialniho vlivu) a narazime na todle nejrozkosnejsi stene pod celym laosskym sluncem.

Cestou k molu kupujeme bagety (pozustatek francouzskeho kolonialniho vlivu) a narážíme na todle nejrozkosnejsi stene pod celym laosskym sluncem.

Lod odjizdi v 11. Na netu vehementne radi prijit k lodi co nejdrive. Boj o ta nejlepsi mista je kruty a pozdni prichod muze cloveku podstatne snizit kvalitu zivota dalsich dvou dnu. A tak k molu prichazime (ja se pod tihou svého himalajskeho batohu dovlecu temer po ctyrech) uz v 9. Jsme sedmi. Jsou nam pridelena sedadla 7 a 8. V lodi jsou sedadla oznacena listecky s cisly. Lišácky vymenuju listecky a zabirame si lepsi mista, takze sedadla jdou nove: nalevo 1, 2, přes ulicku napravo 3, 4, zpatky nalevo 5, 6, napravo 33, 34, a pak zpatky nalevo 9,10, atd. Muj oprskly napad se zalibi i tem ostatnim a ten hezky predepsany sedadlovy rad se velmi rychle meni v naprosty zmatek. Nikdo nevi, kde ma sedet, lidi se tlaci v ulicce sem a tam, hledaji mista, panika, emoce a my se nad celym tim zmatkem dabelsky bavime tise si zvykajici bagety se syrem Vesela krava). Jsme moc spatni, moc spatni lide.

Slowboat

Slowboat

IMG_7114

V 11 cekame na odjezd uz trosku jako na smilovani. Dve hodiny na stojici lodi jsou holt dve hodiny na stojici lodi. Vyjizdime ve 12: 15 pote, co se ve 12 dovalila poslední skupina asi 60 zapadaku. Všechny sedacky uz v ten moment byly zabrane a lidi povykuji na všechny strany, ze kam si asi mají sednout? Ze jim slibili mista k sezeni a kam si ted mají sednout??? Panika, chaoz a my se opet dabelsky bavime ted pro zmenu zvykajici arasidy obalene v testicku z kokosu. Jsme spatni, moc spatni lide. Pocit zadostiucineni, ze to 3 hodinoveho cekani bylo k necemu necha na chvili zapomenout na znudenost a presezeny zadek. V 12:15 jsou vsichni nejak vmackli a vyjizdi se. Whoopa čeká nás 9 hodin na řece Mekong!

Poslední varka zapadaku, kteri uz si nemaji kam sednout.

Poslední varka zapadaku, kteri uz si nemaji kam sednout.