Category Archives: Singaporský deník

Zpátky “doma”.

Singapur. Byla jsem pryč 10 dní v kuse a přijde mi to jako věčnost. Je 1:09 ráno. Sedím v Grab-u, který mě veze domů z letiště. Řidič nemluví a mně jeho tichá jízda dělá velmi dobře. Dělá mi dobře, že mu nemusím nic vysvětlovat, do ničeho jej nenutit, k ničemu nepřemlouvat. Nejsem unavená, ač ještě půl hodiny zpátky bych dala cokoli za to, aby to letadlo letělo ještě o pár stovek kilometrů dál a já v nepohodlné poloze sedmo získala alespoň hodinku nekvalitního spánku navíc.

Víkend jsme si o den prodloužili. Bylo to hezké. Vůně a barvy jihovýchodní Asie, tak jak si ji pamatuji 3 roky zpátky. Asii, v níž neexistovaly pohodlné jízdy taxíkem, kávy ze Starbucksu a večeře v restauracích, ale jen přímé slunce, vysoká vlhkost, banánovníky, palmy, pláže, zelené kopce. V Malajsii jsem poprvé. A poprvé také v zemi, v níž je majoritním náboženstvím islám. Ženy jsou zahaleny v šátcích, občas se ten šátek rozšíří přes celý obličej a jakoby snad i přes celé tělo. Povětšinou ale ne. Zakrývá „pouze“ vlasy a krk, zbytek zahalují dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy. Ženy se malují. Pracují. Smějí se. Řídí skútry. Jsou běžnou součástí běžného společného prostoru.

Z Kuala Lumpur, kterému nikdo neříká jinak než KL – „kéj el“ přelítáme na Langkawi. Ostrov u hranic s Thajskem. Langkawi je jak case study o dopadu vlivu bohatých zahraničních investorů v rozvíjejících se zemích s přirozeným potenciálem pro turismus… místní krásy si výměnou za udržované silnice přivlastňují bohaté resorty. Pláže, ke kterým překonáváme nemalé kilometry, jsou nám odepřeny. Nebydlíš – nevidíš – neplaveš.

Zbývá nám malý plácek, na kterém se tísní mix všech kultur. Ženy v šátcích zahalené od hlavy až k patě, indické rodinky, které se na pláž přišly snad jen najíst, bílé ženy v bikinách, třída malajských teenagerů, která se přes víkend zřejmě učí plavat. Nevím, kam se koukat dřív. Nakonec pohledem skončím na holém a nutno říci, že hezky tvarovaném, zadku bílé slečny, která stojí kotníky ve vodě a své pozadí v odvážných tangách ukazuje všem hrdě na odiv. Nikoho nic nepohoršuje, a ty, co snad něco pohoršuje, to nedávají najevo. Mně pohoršuje jen to, že můj zadek vypadá o pár tříd hůř. Pro jistotu se k slečně obrátím zády a několikrát zamumlám, že je fakt trapná.

Největší atrakcí ostrova je langkawi Cable Car. Lanovka, která nás doveze na – zřejmě – nejvyšší místo ostrova. U lanovky je vyhlídková terasa a stánek se zámky ve tvaru srdíčka. Připnout jej s partnerem můžete pod obří ceduli s logem firmy Amway. Zámeček – srdíčko stojí 30 Ringi (na naše za 150, na místní je to obří oběd pro dva). Skybridge. Most v nepříjemné výšce. Za vstup se platí. O něco míň, když k němu od vyhlídkové terasy těch 50 metrů dojdete. O něco víc, necháte-li se dovézt minilanovkou. Asiati chodí tuze neradi. Před minilanovkou stojí fronta.

U vyhlídkové terasy prodávají certifikát s nápisem, „You made it“  – zvládli jste to! Zvládli jste „vyjet nejstrmější lanovkou až úplně nahoru“. Že je to vážně výkon pochopíme až při cestě dolů. Oba mladí Asiati, kteří s námi jedou v kabince, vydávají vystrašené skřeky.

Půjčujeme si skútry. V noci málem srazím pána a zbytek cesty pak zpytuji svědomí a přemýšlím, jak asi vypadá malajské vězení a jestli má ČR s Malajsii podepsanou doložku o transferu vězňů. Chybí mi myšlení řidiče. Dochází mi až příliš pozdě, že když třeba prudce zastavím, může do mě někdo zezadu narazit. Skútry jsou ale jinak bezva a výletu na Langkawi dodávají jedinečnou krásu.

IMG_9624IMG_9630IMG_9634IMG_9666IMG_9672IMG_9676IMG_9688IMG_9725

Deník 29.3.: Švábí domeček

Tak mě máte zpátky z rychloskoku v Čechách.

Přicházím do kanclu jako první. Pořád jedu na vlně, že začínat má každý slušný člověk kolem půl deváté. To tady neplatí. Začíná se pozdějc, končí se pozdějc. Končí se o dost pozdějc. Pracovní morálka je tady jen těžko uvěřitelná.

Ten kdo přijde do kanclu první, tradičně vyhrává prémii “vyžeň si svého švába”. Ne že by jich tedy bylo nějak hodně. Ale aspoň jeden – malý – se tam vždycky někde najde. Dneska na dveřích do zasedačky, včera na stole v kuchyňce, před dovolenou v mým šupleti u stolu.

Kluci vytahují vysavač. V jeho krabici se prý zadělává na pořádnou švábí rodinku. Vajíčka kam se podíváš, šuškaj si mezi sebou.

„Ty jo, vyhoďte to!”, slyším svůj třepající se hlas, zatímco jsem nalepená na zdi co nejdál od krabice s vysavačem.

„Ale to je dobrý, vždyť to tak máš v jihovýchodní Asii přece všude.“

„Ty jo, vyhoďte to.“ Opakuju pořád přilepená na té zdi s mozkem zaseklým představou švábí rodinky, která si zadělává na šťastné zítřky v našem kanclu.

Swardheep vyhazuje krabici.

„A vyhoďte i ten sáček z toho vysavače.“ Volám přes kancl stále ještě ze zdi.

Nikdo už mě neposlouchá.

Hodinu na to říkám zlatku Yu Hsin, že jsme vyhodili krabici od vysavače, protože byla plná švábích vajíček.

Má z toho chudák pětiminutovou zástavu srdce, že jsme vyhodili firemní vysavač. Dovyjasníme, že vysavač zůstává. Švábí rodinka ji až tak nebere. Koupíme prý další švábí domek, takový ten, co do něj švábící vlezou úplně jako do domečku a pak spadne klec.

Jak ráda bych ji věřila.

Deník Středa 8.3. Slavíme MŽD.

A tak tady máme další MŽD. Ten předposlední jsem “slavila” s bývalým přítelem na zápase Viktorky Žižkov proti…., hm, proti….. nevzpomenu si. Vzpomínám jen na to, že to bylo špatné a že jsme pod zadky dávali igelitové tašky, abychom se nezamastili od starých sedaček, jejichž oprýskaná barva zůstávala na všem. Byl to můj první fotbal vůbec a já velmi rychle pochopila, že než sledovat kluky v trenýrkách běhat za  mičudou, budu radši 30x za minutu kontrolovat facebook a stejně si z toho odnesu více. A tak jsem opravdu celé utkání pročučela do mobilu a doufala, že během přestávky na pivo, on řekne, že je to nuda a že bychom radši měli jít domů. Neřekl, a tak jsem i druhý mezičas (mezičas se tomu říká?) zase kontrolovala ten facebook.

Letos jej “slavím” na koncertě uspořádaném přímo ku dni ženstva. Přicházím pozdě, takže mou známou a její známé již nestihnu. Míjíme se vyloženě o fous – mává na mě z taxíku. Sedím tady tedy sama – resp. v obložení cizích žen – s půllitrem piva před sebou a laptopem na sobě, a poslouchám podivnou hudbu valící se ku mně z mini-pódia, kterému dominují ženy.

Kolem dokola v malé kavárně samé – od pohledu hrdé – ženy (a pár mužů, a jeden lady-boy, který sám chudák neví, čí je). Ženy natáčejí zpívající ženy na pódiu, co chvílí se ozve hlasité “whoop”. Slečna přede mnou nemá oholené nohy. Paní vedle mě se drží s další paní za ruku.  Lady-boy valí jeden panák za druhým a pořvává z jedné strany kavárny na druhou žmoulaje při tom své dlouhé elegantní šaty. “A to je hezké!“, říkám si. Taková hezká mini-bublina manifestace toho, že žena nemusí mít vždy velikost 36, dlouhé vlasy, bezchybný make-up, či přirozenou krásu, krátkou sukni a podpatky, sexy look, atd atd, ale to že i jiné její polohy jsou v poho. A zatímco na pódiu malajská slečna s banjem rozjíždí song s názvem “How I slept with a white guy” a slečna vedle mně upravuje leták vztyčené ruky v pěst na růžovém pozadí s nápisem “Go girls! Go women!”, já se v duchu spíše než nad genderovou nerovností, která k tomuto “svátku” tak nějak patří, rozčiluju nad nesmyslností zpoplatněného vzdělání.

Na tenhle “ženy-vpřed” koncert totiž docházím z otevřených dveří místní university, která nabízí magisterský večerní program na historii umění jihovýchodní Asie. Hodinu poslouchám vedoucího programu Jeffreyho a pana Doktora Wu (šikovného absolventa, původně vystudovaného inženýra, co se dal na stará kolena na umění a podle vlastních slov mu to změnilo život) a docela se nadchnu.

“A kolik byste za to, Jeffrey, chtěli? Za ty tři semestry, z nichž dva mají po dvou předmětech a v tom třetím žádný předmět není, “jen” se píše diplomka o 15 000 slovech.”

“Haničko, chtěli bychom za to rovných 27 000 singapurských dolarů.”

“Hmmm, 27 000 singapurských dolarů, říkáš, Jeffrey? Takže 490 000 CZK. Tak to se tady mějte klucííí hezky, já už musím jít.” 

A z toho, že se ze vzdělání stal prosperující a neuvěřitelně předražený byznys, je mně osobně dneska daleko více smutno, než že bych se coby žena musela kdy nějak výrazně prát za své místo na slunci.

P.S. Při odchodu dostávám vizitku lesbického hnutí “She´s pride”. 

IMG_9212

Večere. Japonská vege-tempura. Smažená zelenina v těstíčku s mega porcí řýže.

IMG_9218

Výzdobě v japonské restauračce dominuje hora Fudži.

FullSizeRender (13)

Ženství vpřed.

Deník: Úterý 7.3. Na druhé hodině keramiky.

Přicházím s půl hodinovým zpožděním. V místnosti s dlouhým stolem a regály s hrníčky a vázičkami stojím úplně sama. S kurzem keramiky jsem zčásti začala, ať poznám nové lidi… a teď tady v tom zaprášeném pokoji stojím sama. Odevzdaně sundávám těžkou tašku a přemýšlím, že bych ještě zdrhla. Odněkud se ale vynoří Alvin, pan učitel. Pomenší asijský George Clooeny s kšiltovkou.

Mým příchodem je od pohledu lehce rozladěn. Nedivím se, teď tady bude muset tvrdnout do 9 jenom kvůli mně.

Sedá si naproti mně a trpělivě předvádí, co s tím bahnem. Jde mu to krásně. Elegatně, jednoduše, lehce.

„A teď ty.“

já se ve snaze zkopírovat po paměti každý jeho pohyb si připadám, že mám místo rukou tvrdé pařáty, které vytvoří nějaký patvar, který on pak zase elegantně-jednoduše-lehce spravuje.

Moc mu nerozumím. Má silný singapurský přízvuk. To nám ale nebrání v povídání.

„Slyšela jsem, že Japonci vypalujou keramiku za vyššího žáru a dělá to pak moc hezké ornamenty.“. Dělám chytrou.

„Yes, yes, yes. Japonci vytápějí pece dřevem a keramiku v něm vypalují klidně i 12 dnů. My v elektrické tak max 4 a ani ten žár není tak silný jako v pecích na dřevo. Vidíš tady ty vzory? To právě dělá popel z toho dřeva. Každé dřevo se navíc chová trošku jinak, takže ti každé dá jiné vzory. Japonci často ani nedávají glazuru, prostě to nechají tak a ten popel společně s minerály v hlíně si s tím poradí a vytvoří pak na tom všechny možné obrazce.“ Vysvětluje, mezitím, co odněkud vyštráchal knížku o japonské keramice.

„A Vaše žena dělá taky umění.“

„Ne.“

Krátká, úsečná odpověď s výrazem, který mi vysvětlí, že se dál už ptát nemám. A tak se neptám. A raději se vrátím k japonské keramice.

„A vy jste někdy studoval keramiku v Japonsku?“

„Neee, oni jsou hrozně přísní. Hrozně disciplinovaní. Nejdřív jenom rok zametáš podlahu, další rok tě nechaj dělat jeden a ten samý tvar, dokud to nedotáhneš do dokonalosti. To je nuda. Já se keramiku učil sám. Člověk se tím sice v Singapuru moc neuživí, ale neměnil bych.

Společně s Alvinem uděláme jeden hrníček. On z něj má vyloženě radost a pokřikuje pořád dokola, že ne „made in IKEA“ ale „made in Singapore“.

Na spodní stranu hníčku vyryju iniciály, rozloučím se a vydám se na svou 45 minutovou cestu místním metrem-busem zpět do mé singaporské middle-of-nowhere.

 

Deník: Pátek 3.3. Na nečekané umělecké private party.

 

3.3. Pátek

„A tak co je to za výstavu?“

„Já nevím. Vždyť je to jedno.”Mé uvědomělé já by mělo tendenci říct, že každý kousek kreativity mou tupou světem generátorů zavalenou duši oživí, pravda ale je spíš taková, že aspoň nebudu sedět v pátek večer sama doma.

Běžím na autobus, přejíždím zastávku. Ale kdyby jen jednu. Přejíždím jich asi milion a ocitám se na druhé straně Singapuru, ještě dál od výstavy, než jsem byla původně.

Ajajaj, už tak jdu o hodinu později. Uber. Vyhazuje mě před nákupním centrem a já se ho ptám, jestli se náhodou nespletl. “Výstava v obchoďáku?! Můj páteční večer v obchoďáku?!”

„No, no, here good ,madam. 6 Scotts Road.“

“Hmm, tak jo.”

Eskalátory mě vyváží do třetího patra, značky velkých jmen nechávám pod sebou.

V koutku čeká designový obchod, jehož jedna část slouží jako galerie.

“Hmm, tak jo.” Jen z lásky k barvičkám člověk živ býti nemože.

Výstava zlomených srdcí z keramiky. Nápadité, čisté, minimalistické. Pěkné. Pivo zadarmo. Umělecký recenzent Hanka dává 4 hvězdičky z 5 (1 za to pivo).

Slyším “Heyyyy Andy“. Andy je singapurský malíř, je mi později vysvětleno a jeho díla ukázány. „hey i just came to say hi but there is this after-party. A friend had also an exhibition opening today.“

“Hmm, tak jo.”

Andy nás vede hory-doly, tamtou uličkou-touto uličkou, po chodníku-po cestě až konečně dojdeme k ulici s dvoupatrovými bílými domky, které jsou jak z pohádky, anebo přinejmenším z dob místního kolonialismu. Otevírá vysoké bílé dveře a za nimi se objeví bílý prostor, vysoké stropy, velký stůl, talíře, skleničky, láhve vína, obrazy – všude obrazy a dámy – jenom dámy.

“Aaaaaandy, where were you?”

“Sorry, I brought my friends.” Usmívám se.

“Toto je ……(jméno nevyslovitelných zvuků) ….. a toto je její dům a její galerie.”

“Dobrý den, já jsem Hana.”

“Hello Hana, dáš si víno anebo whisky?”

“Víno, děkuji.”

Běhám od obrazu k obrazu a otravuju koho můžu. Nikdo mi ale nedavá najevo, že bych je nějak otravovala. Všichni-všechny fušujou do umění. Umělkyně, kurátorky, studentky umění.

“A ty jsi taky umělkyně?”

“Ne, ne, my prodáváme řídící systémy pro motorgenerátory.”

“Aha.” ticho. “Kdo si dá ještě víno?”

“Jsi z Austrálie?” ptá se ta jejíž jméno neumím vyslovit, leč jejím charismem a elegancí jsem uchvácena:

“Ne, ne, z Česka, z České republiky. Vedle Německa”, dodávám na vysvětlenou, kdyby náhodou. Přeci jenom jsme daleko, ale to není vůbec potřeba…

“Oooh, I adore Prague! Víš jednou, už je to roky zpátky, měl můj kamarád, dobrý kamarád, narozeniny a já to nestihla na jeho oslavu. A tak jsem mu řekla, ať si vybere jakékoli místo na světě, že mu tam uspořádám party. A on si vybral Prahu. A tak jsem pozvala všechny známé a jeli jsme do Prahy a měli skvostnou večeri v hotelu Ritz.”

Ráda bych na to nějak patřičně okomentovala, ale zvládnu pouze “wow”.

Sedíme a já tiše poslouchám jejich debatu o japonském umění a obsesi detailem. Z vína jsme všichni přešli na whisky. Domů odcházím jako poslední.

 

27.2. Pondělí.

Neb jsem tady sama a kruhy přátel už se v našich nestudentských letech vytvářejí přece jenom hůř, hledám po večerech aktivity k zabavení. A tak bezhlavě běhám z místa na místo a skáču od aktivity k aktivitě a rodina a přítel musí na skypu trpělivě snášet mé každodenní výkřiky do tmy, kdy se jednou dušuju, že začnu s thajským boxem a pomalu už kupuju rukavice a před zrcadlem nacvičuju nepodařené výkopy, podruhé zas běžím na vernisáž neznámé umělkyně, protože umění pod vlivem hinduismu mě samože vždy zajímalo (to je přeci jasná věc) a potřetí zas, že budu fotit a proto se hned teď a ani o minutu pozdějc musím naučit s photoshopem, protože jak jinak se ze mě má asi stát druhá Annie Liebowitz?! A tak je pondělí odpoledne a já jdu s lezečkami v žluté plastové tašce z pražské Billy hledat lezeckou stěnu.

Na stěnu jsem nevlezla od té doby, co jsem dva roky zpátky jistila kolegu a zničehonic slyším dva cizí chlapské hlasy, kteří na kolegu nahoře řvou, ať určitě neskáče dolů, pže ta holka – jako já – ty lana drží úplně blbě a určitě ho zabije. Mno, Michal přežil, ale na stěnu už mě přes oběd nikdy nevzal.

A tak si to o dva roky později štráduju s těma lezečkama v té tašce z Billy uličkami Singapuru, do kterých bílý asi běžně nezavítá, a říkám si, koho přizabiju dneska. Zastavuju se v krámku pro vodu a zcela nesmyslně kupuju i tříkilovou hlávku zelí. Nevím proč, fakt nevím. Vypadala hezky.

„Oh, and also vinegar, actually. Do you have it?“ Říkám Indce s červenou kapkou na čele za pultem.

„Guptaaaa?“, zahuláká přes krabičky nekonečných druhů kari někam dozádu.

„Yes, madam?“ Vystrčí na mě turban zpoza regálů.

„Vinegar, please?“

V cukuletu podává.

„How do you do a salad dressing from it? Do you have any tips?“

„Yes, yes, cooking, cooking.“

„Okay. Díky.

Najít stěnu byla bojovka. Tři optání, desatero odbočení doleva-doprava, jedno vyjetí výtahem do pátého patra a jsem tam! Áááá, stěna má zavřeno, až do dubna. No nic, otočka o 180 stupňů přehození tašky s lezečkami do levé ruky a hlávku zelí pod pravé podpaží a jde se dom.

Mno snad dopadne zítřejší lekce točení na hrnčířském kruhu o něco lépe.

P.S. I takhle muze vypada oltarek mistnim bohum 🙂 🙂

fullsizerender-9

I takhle muze vypadat oltarek mistnim bohum. 🙂

26.2. Neděle

Sundays are for writing. Není mi dobře. Poslední dobou trpím bolestmi hlavy. Tupá všudypřítomná bolest. Musím víc pít. Třeba je to místní vlhkostí. Třeba je to tím, že večer usínám s těžkými myšlenkami.

John se vrátil po dvou týdnech z Německa. Ani jsem nevěděla, že byl pryč. Doletěl ráno, vybalil kufr plný kapslí nespressa a čokolády. Vytáhl špinavé věci, zanadával na studenou evropskou zimu, zabalil čisté oblečení a večer odletěl do Malajsie. Ráda sleduju životy jiných, nahlodává to mé vlastní bariéry, o tom, co je a není normální. Tohle by totiž, nevidět s jakou lehkostí John přijímá intensitu svých business tripů, zaručeně patřilo do  kolonky “ne-normální”.

Kavárna Baker a Cook v expatí části města. Sedám si vedle ženy, která je zde se svou – zřejmě – matkou. Je nádherná, mám chuť se na ní otočit a říct jí to. Nedělám to, samozřejmě.

img_9061

a to máte děti z toho, že při kleslení ožužláváte ty fixíky!

 

25.2. Sobota

Museum Asian Civilisation. Přicházím hodinu před zavíračkou, v celé budově jsem sama. Jen já a keramika a sošky Buddhů z dávných dob, a občasný znuděný hlídač. Expozice o Barmě. Vzpomínám si, že ji kamarád projel na motorce. Chci taky. Chci všude. Chci všechno.

 

24.2. Pátek

Začala jsem číst Wild od Cheryl Strayed, byl podle toho natočený film s Reese Witherspoon. V češtině Divočina, myslím. Je to silné, motivující, bolestivé, blízké, krásné. příběh Cheryl ze mě dělá patéta, který se rozbrečí v autobuse, anebo se začte natolik, že přejede zastávku, dvě, tři. Aj, jde to se mno s kopce. Chci sbalit baťoh, foťák a jít. Ještě ne, řeknu si stejně nakonec a uvažuju nad tím, jestli se někdy dostanu do stavu “už ano”.

 

21.2. Úterý. 

“Vyzvednem vás v 8.”

“Supr, děkujeme moc.”

V 10 jsou pro nás jak na koni.

“Pardon, v Jakarte uz miliontý den v kuse prší. Doprava to nezvládá.”

To nevadí.  Z okénka sleduju skútry, nízké ušmudlané domky, vozíky s jídlem podél cesty, ženy v burkách, muže s o poznání tmavší pletí než ve zbytku JV Asie.

Schůzka s distributorem probíhá dobře. Jsou milí a dřou jak koně.

Dneska jsem vstával ve 4, abych před schůzku dal trénink novému technikovi. Musím ho pořádně zacvičit. Jindy na to není čas.”

Moje pravá ruka je tahle paní.” Milá tvář. Ruku ji podávám pouze já, od kolegy se to nehodí. Během jednání se na chvíli zvedají a jdou se pomodlit. Modlí se 5x denně. 10-15 minut. Muži a ženy v odlišných pokojích.

Promiň, že se ptám”, uhodím na ni, když jsme samy, “jaké to je velet tady mužům?”

“Někdy lepší, někdy horší.” odpoví mi krásně diplomaticky.

Končíme po 8 večer. Zpátky na hotel hodina a půl cesty.

Tak a máme to za sebou. Zítra v 6 ráno taxík na letiště.

 

20.2. Pondělí

Vstávám brzo. Připravuju se na dnešní schůzku.

Zjišťuju, že okno mého pokoje je do foyer. Večer jsem na to nemyslela, za oknem byla tma. Závěsy jsem nezatáhla, v pokoji si chodila ve spodní prádle… Ach jo.

Když na recepci říkali, že snídaně je na druhém patře, nenapadlo mě, že bude bufet zabírat celé druhého patro. S otevřenou pusou se rozkoukávám kolem dokola….Vajíčka, párečky, houstičky, dortíčky, palačinečky, lívanečky, koláče takové a onaké, knedlíčky na páře, knedlíčky ve vodě, knedlíčky na sladko a na slano, ovoce, zelenina, smažená rýže, smažené nudle, stir fry, sushi pro vegetariány, sushi pro rybo-mily, jogurty, musli, kaše, džusy, kafe, voda. Ach! Počítám kolik talířů se vleze na jeden stůl a kolik jich poberu na jeden zátah.

Taxi = problém. Jeden nás nechce vzít, druhý bere, ale neví, kam. Jedeme 30 minut.

Zavolej na to číslo.“, ukazuje na číslo distributorky, které mám napsané hned pod adresou. Neví, jestli jede správně.

Nejede. 20 minut se vracíme. Auto skáče zleva-doprava zhoru zas dolů.

Jsme tam!

Distributorka nás vítá. Podání ruky ála leklá ryba – nejsou na to zvyklí. Tady se zdraví milým úsměvem, který doplňuje éterické spojení rukou jako k motlitbě a pokynutím hlavy.

U hlavního vchodu nás zastaví. Boty musí dolů. Sundávám podpatky a s oprýskaným lakem na nehty ťapkám za ní. Boty necháváme na chodníku před barákem.

Zasedačka. Klima nefunguje. Mozek na bodu varu a to jsme ještě ani nezačali jednání.

„Tim od nás odešel. Dostal práci na recepci hotelu a občas dělá modeling.“ Tim byl jejich obchoďák. Minulý rok opustil svět generátorů a dal se na focení.

Kafe z balíčku 3v1. Pohostí nás toustem a baleným pečivem s ananasovou náplní. Je hodná. Na oplátku dáváme sušenečky s obrázkem Singaporu.

Angličtina je problém. Mluvím extrémně pomalu a artikuluju tak, že si musí myslet, že mám postižení řeči. Asi přemýšlí, jak můžem my v Evropě vůbec dělat nějaký byznys, že než se vymáčknem je půl dne pryč.

„Oooo, vy letíte z tohohle letiště?! To moc daleko! Moc daleko. Alespoň 2 hodiny.“ Nějak mi to nesedí, Google ukazoval 30 kilásků, ale s místní dopravou, kdy se člověk zaseká v zácpě jedna radost, jeden nikdy neví. Končíme dřív, abychom to za ty dvě hodiny na letiště stihli, a já přemýšlím, do jaké míry už nás jenom má plné zuby a chce nás mít z krku.

Asi do velké – na letišti jsme za 40 minut.

Letíme s nejslavnější nízkonákladovkou Asie. Přelétáváme do Indonésie. Dolet 10 večer. Imigrační. Hodina čekání na poslíka z hotelu, který nás má vyzvednout. 3 telefonáty do hotelu. Dvoje nastoupení do taxíku (ve víře, že na nás hotel zapomněl) a vylezení z něj, když zjistíme, že řidič adresu nezná, ač se tvářil, že zná. Je 12 a já jsem na hotelu. Zítra nás vyzvedávají v 8 a jedeme to zase znovu.

 

Neděle 19.2.2017

Cesta na letiště. Justina za volantem si chce povídat. Nedivím se jí. Měla bych to asi stejně. Mně se ale dneska povídat nechce, ani trošku. Tedy aspoň ne s taxikářkou Justinou. Po chvíli pochopí a nechá mě být. Přelet do Bangkoku. Radost mi dělají drobnosti, jako třeba ta, že vedle mě nikdo nesedí a že jsem se na servírování jídla probudila.

Půl hodina na imigračním, hodina v taxíku. Centrum Bangkoku. Asi. Z taxi rovnou do hotelu. Za přepážkou chlapec s rovnátky, který při check-inu zmastí , na co šáhne. Je mu špatně rozumět. Angličtina je mixnutá silným přízvukem.

“Debetní kartou platit deposit nemůžete.”

“Ok, tak ho platit nebudu. Pokoj už přece zaplacený je, že?”

“Je, ale deposit se vztahuje na minibar. Budeme Vám ho muset vzít.”

“Vemte.”

Je 11 večer. Hledám hospodu, kde by mi udělali místní slavný salád z papáji. Už jsou to tři roky, kdy mi z té ostré chuti nasekaného čili začaly na pár minut mžitky před očima a srdce se ostře rozbušilo. Tři anebo možná čtyři. Vše už je zavřeno. Procházím kolem mléčného baru, který k návštěvě láká sloganem “Milk will take your stress away and make you happy.”

Hm, že bych místo papaji dala mlíko? Asi ne.

“Kartu bereme až od 300 Bhatů.”

“Cash nemám.”

Opakujeme to na sebe pořád dokola. Až se na to vykašlu a s kývnutím přiobjednám k salátu, rýži a vodě všechno ještě jednou.

Hotelový pokoj. Otevírám plastové krabičky. Klepání na dveře. Přichází mi vybrat minibar. Věci skládá do papírové tašky. Vypadá, že na něčem frčí. Beztak mi tu prázdnou ledničku budou chtít zítra ráno naúčtovat.

Telefon.

“Miss Walderova, ta snídaně, kterou jste při check-inu platila, už byla zaplacená. Vrátíme vám to na kartu. Pardóóón.”

Dojídám večeři. Hotelový pokoj v Bangkoku.

Jsem sama.

Sobota 18.2.2017

Poflakuju se Singaporem křížem krážem. Fotím, jím, jím a jím. Nacházím místa, která se mi nechtějí opouštět. Po roce a půl vytahuju foťák. Dneska bez mobilu. Fotky stojí na první pohled za prd. Ale to nevadí, jednou na to přijdu.

Od pána s očividným fyzickým a mentálním postižením kupuju papírové kapesníčky. Balíčky má pečlivě vystavené na desce připevněné ke svému vozíčku. Určitá forma místní charity či snahy zapojit ty na společenském okraji více do jejího středu. Pánovi k účtovanému dolaru přidávám i jedno mango. Tři stejně sama nespásám. Má z něho radost a já ji mám z toho, že ji má on.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pátek 17.2.2017

Oběd. Čili v levém oku. Oko si nechtíc a nekontrolovaně brečí. Řasenku rozmazávám po celé levé půlce obličeje. Spolusedící zvědavě zvedají hlavy od misek s rýží. Pravé oko přestává stíhat a začíná brečet taky.

Cesta z práce domů. Autobus ve špičce. Volám přes skype domů. Volat se v MHD nesmí. Nesouhlas spolucestujících je očividný.

Na FB mi vyskočí pozvání na vernisáž.

Mají tu výborné víno. Přijď, jestli nemáš jiný program.”

Nemám, z tašky vytahuju noťas a na jeho místo hážu hřeben a malovátka. Běžím ven, zbytek dořeším cestou.

Nízký dům v koloniálním stylu. Palmy. Zelené kopce. Na první pohled konec singapurského světa, a přeci je to jen 10 minut chůze od obřího business centra. To ale v pátek večer zhaslo.

Uvnitř je příjemné přítmí. Bílý prostý interiér. Dřevěné trámy. Na zdech visí velká plátna. Jsou nádherná. V pozadí hrají pro mě neznámé melodie. K sérii Mythologies ji inspirovaly legendy z Bali a folklórní hudba z indonéského ostrova doplňuje celou dnešní atmosféru.

Velmi rychle pochopím, že vyjma mě se zde všichni do jisté míry živí uměním. A podle jejich reakcí se zde všichni již někdy v minulosti potkali. Není nás tady mnoho. Expat vedle expata.

Frances, umělkyně, je nádherná žena. A vůbec, všechny ženy jsou tady dneska nádherné. Vyzařuje z nich jen těžce definovatelné kouzlo, které jsem už v minulosti cítila z těch, kteří ví, co jim činí radost a věnují se tomu naplno. U těch, kteří si plní sny a žijí beze strachu. Vznáší se kolem nich nekopírovatelná a neuvěřitelně atraktivní aura, která zastírá věk, vkus, vzhled. Charisma.

Dávám si sklenku vína za cenu, za níž bych u nás dostala láhev vyšší třídy a užívám si. Dobrého vína je pro mě ale škoda…

“Jaké je to víno?”

“Dobré.”

“Jaký druh, myslím.”

“Bílé.”

“I see.”

Čtvrtek 9.2.2017

Ráno se budím a celé tělo je v bolesti. „Sick day, sick day, sick day! Já chci sick day!“, s námahou na sebe dávám nějaké – v ten moment naprosto jedno jaké – svršky a pomalým krokem se sunu ven. Mám dojem, že mě v noci někdo nadrogoval a celých 6 hodin mlátil hlava-nehlava.

V autobuse chci zabrat priority seat, ale je mi jasné, že v soutěži s pánem s dvěma zuby a vykulenýma očima, paní o berlích a od pohledu nemocného mladíka, nemám šanci vyhrát.

Zvoním na řidiče ostošest, na znamení, že chci vystoupit.

Tady to nezastavuje, to je Express“. Ach jo, to proradné písmenko E před číslicemi 963. „A navíc mačkáte čudlík, že jste na vozíčku.“… pokračuje hodná paní.

„Pardon.“, omlouvám se a koukám z okýnka, jak v dáli mizí naše budova. Expres linka mojí 963 nezastavujeme dalších 20 minut a autobus mě mezitím převáží, někam, kdo ví kam. 15 minutová cesta do práce se dneska protáhne na něco přes hodinu.

To nám ten den hezky začíná.

img_8806

Obětní oltářek ve foodcourtu (plácek se stánky s jídlem)

Write

Středa 8.2.2017

Po stěně proběhne malý šváb. Hbitě sundávám žabku a prásk ho. Zůstává společně s otiskem podrážky přilepen na stěně. Na to, abych ho seškrábla, nemám koule.

Večer jdu na čínskou masáž. 2 hodiny tortury. Čínská masáž není ničím příjemným. Je to bolest. Kůži a svaly vám odírají o kosti tak důkladně, že máte dojem, že musíte mít tělo jednu velkou podlitinu. Loučím se s masérkou Kelly, a zatímco se snažím opětovat její úsměv od ucha k uchu, přemítám, jestli bych ji mohla nechat poslat bručet za ublížení na zdraví. Jsem neskutečně unavená. Sotva se doplazím na metro. Cestu mezi metrem a domovem odmítám jít pěšky. Plácnu se na zastávku a čekám na autobus, i kdyby to mělo trvat hodinu, než v těch 10 večer něco přijede, dneska to pěšky nedám.

img_8810

Lunch!

img_8812

Na masáži jsem dostala fajnové spoďárky

Úterý 7.2.2017

Odpoledne mě čeká kontrola na čínské medicíně. Se sebezapřením sypu poslední sáček rozdrcených bylin do horké vody a jímá mě neskonalá úleva, že už mám tu týdenní kúru na posílení qi (životní energie) za sebou.

Máte číslo 238“. Na tabuli svítí 229. Šmarjá, to je horší než na hlavní poště, ještě že jsou tady dneska do 9…

Doktorka Li Bing Mei mě vítá s úsměvem.

“Pocítila jste nějaké změny?

“No, ani ne.“, přiznávám upřímně. Tiše pokývá hlavou. Je neuvěřitelně elegantní a působí hrozně vyrovnaně. No jo, ta má qi určitě v pohodě, to se hned pozná.

Dlouhými tenkými prsty mi nahmatává pulz, nejprve na levé, pak na i pravé ruce.

Lepší.”, říká. “Silnější.”

Měří mi tlak.

„Lepší. Minule 80/40. Dneska 85/45.”. To teda taky žádná sláva, ale možná vzývá čínská medicína jiné hodnoty, napadne mě pobaveně.

Tak budete v kúře pokračovat ještě další dva týdny.“

Neeeeeeeeee“, slyším jakoby z dálky svůj upřímný nesouhlas a vidím její zaražený obličej.

Promiňte.“, klopím oči. „Ale když mě to vůbec nechutná.“, přidám zarputile a připadám si, jako malé dítě, co mu máma cpe rybí tuk.

Paní doktorka se rozesměje a říká, že mi to asi připadá moc hořké, že?

A já nemám s to jí vysvětlovat, že hořkost je ten nejmenší problém, že kdyby mohla udělat něco s tou odpornou chutí bylin jako takovou, bylo by to fajn.

Tak já to něčím vylepším.“

Tak jo.“, říkám odevzdaně a v duchu si vedu motivační speech, že kdo se dal jednou na boj, musí bojovat. Tak ještě dva týdny, Hani.

“A čím to, že mám to slabé qi?”

“Máte oslabený spleen (slezinu) a ten pak nezpracovává správně veškerou energii z jídla a vám pak chybí qi.”

Zatímco se bavím nad homonymní přesmyčkou, že najednou dává smysl, že mám dneska od rána tak trošku splín (já vím, tohle je fakt zlý), se jí ptám, jestli na ten slabý spleen může mít nějaký vliv, to že nejím maso a mléčným výrobkům taky moc nedám.“

„To může, to si poznamenám.“

Cestou domů si beru konverzaci s paní doktorou k srdci, dávám k rýži vajíčko navíc a říkám si, že s takovou si posílím spleen, ale taky dost dobře poseru cholesterol. Holt asi jeden nemože chcet šecko.

img_8791

Zatímco jedna sestřička drtí směs bylinek z krabiček v pozadí, druhá se neúspěšně snaží zadat platbu kartou.

img_8789

Paní doktorka mi píše na mobilu, co si mám koupit na trhu za sušené ovoce na posílení qi

img_8774

V čekárně.

img_8787

Doktorka Li Bing Mei focená na tajňáka v ordinaci.

Pondělí 6.2.2017

Listerine tady prodávají s příchutí zeleného čaje.

V autobuse má každé sedátko svůj vlastní štelovací větrák jako v letadle.

S dávkou hrdosti ukazuju taiwanské spolubydlící svou čínskou medicínou a čekám nějaké, alespoň drobné, uznání, že do té Asie opravdu patřím. Malá drobná spolubydlící se pomalu nakloní nad šálek hnědé tekutiny, rychle se odtáhne, ještě rychleji se celá otřepe, a pak přijde smích a dotazy, proč něco takového piju.

…No proč asi, mám prý slabou qi, říkala paní doktorka.

listerine

img_8767-1

sedátka po stranách busu s štělovacími větráčky. Je tady horko.

img_8765

Vemte mi po obědě mé mango a bloknu si vás na fejsbůčku.

Neděle 5.2.2017

Ráno, jak kázala paní doktorka, v horké vodě rozpouštím sáček čínské medicíny. Už jen z té vůně směsi bylin podivných jmen a tvarů se mi zvedá žaludek. Ještě dva dni, Hani, ještě dva dni.

45 minut se táhnu do prý famózní kavárny, jak psali na netu, a jak já jim s radostí naivně uvěřila.

“Ano, wifi máme, ale hostům ji neposkytujeme.” Hm, supr.

img_8733

Matcha Latte

“Prosím, prosím, já vím, že děláte brunche jenom do 5 a že už je 6, ale neudělali byste pro jednou výjimku a nepřipravili mi ještě ten sendvič s vajíčkem, když máte kuchyni pořád ještě otevřenou?”

“Ne.”

“Prosíím, prosíííím.”

“Ne. Pardon madame, ale i kdybychom chtěli, tak nemůžem. Došly nám poached eggs (ztracené vejce).”

“Aha, jako že vám došly vajíčka?”

“Ne. Došly nám ztracené vejce”.….dlouhá, předlouhá pauza….“Takže jedině, kdyby vám nevadilo volské oko.”….. Ale to víte, že nevadilo 😀 😀

img_8734

Brunch o šesté. večerní.

Lee Kuan Yew, jak se čínské jméno milovaného singapurského tatíčka národa přepisuje do angličtiny, se v češtině píše Li Kuang-jao…a pak se má někdo v těch asijských jménech vyznat!

img_8741

Čtvrtek 25.1.2017

Cestou do gymu natrefím na ordinaci čínské medicíny. Vypadá to tam jako u našeho obvoďáka. Čekárna s pár znuděncema na telefonu, sestřičky v uniformě, za nimi spousta léků. Vyzvídám, jak že to tam chodí. S poplatkem 15 SGD za první konzulaci si vypočítám, že dokážu žít, a odcházím s příslibem, že příští týden mě tam maj zas, tentokrát už na židličce coby dalšího čekajícího znuděnce s telefonem.

Upisuju se gymu. Dostávám baťůžek a láhev na vodu. “A nešlo by radši odpustit ten zbytečný registration fee než mi dávat tyhle blbosti?” Nešlo. “Chcete dnes ručníky a oblečení na cvičení?” “A tak jo no.” Slečna krásné postavy a úsměvu mi podává 2 bělostné ručníky, šedé Nike tričko a černé kraťasy s logem gymu. Až teď mi dojde, že všichni cvičí v tom samém. “Jsme tady jedna taková velká rodina”, zasměju se pod vousy a představuju si, jak by asi vypadalo promo video místního cvičiště.

“30 minutová lekce s vysokou intenzitou pro velmi busy lidi”. “Jo, jo, to je přesně pro tebe, Hani”, vysmívám se sama sobě. Přijdu pozdě, všichni už skáčou o stošest. Náš naspeedovaných pozitivní gay cvičitel na mě zřejmě něco huláká, neb se celá armáda šedých triček a černých kraťasů otočí mým směrem. Nerozumím – místní anglo-čínština je oříšek. Po vzoru Asiatu se tedy jen usmívám a začínám skákat s nima. Zatímco mě ničí už jen rozcvička, Mike Cheng s úsměvem od ucha k uchu a pohledem pološílence, co si daly tři lajny koksu, se teprve rozjíždí. Umírám. Vracím se do šaten, místní trenéry pobaví pohled na můj rudý obličej. Hm.

img_8209

Je libo při cvičení skleničku mléka?

img_8210

Baťůžek z gymu.

img_8220

pohled z kanclu, okraj Singaporu jak má být. 2 minuty před průtrží mračen.

img_8208

🙂 Obleček na mimi z místni tržnice

24.1.2017 Úterý

Snídaně ve foodcourtu. Paní už po dvou návštěvách nemusím nic vysvětlovat, pamatuje si mě dokonale. Bílých vegetariánů tam mnoho nemají. Nudle, sójovka, čili, vajíčko. Hůlky – tušíce katastrofu sundávám k překvapení kolem sedících bílou košili a zůstávám v tílku. Jo, jo, je to tam. Pocintaná až za ušima (že mám sójovku i na bradě si všimnu až o dost později) poděkuji za snídani a peláším pryč.

9:02. V práci jsem první. Kolegové dorazí tak za hodinu. Praha je o 7 hodin za námi. Pracovní hodiny si přizpůsobili. Začínají o něco později, ale zůstávají znatelně déle…do 8, do 9, včera do 11. Asie.

img_8205

Nudle se sójovkou všude, kam se podiváš.

img_8207

Přípravy na čínský nový rok vrcholí. Společnosti připravují dárkové koše pro své nej-zákazníky.

23.1.2017 Pondělí

Bouřka, leje jak z konve. Tak tohle jsou ty pověstné monzuny. Nemám deštník. Cestou do práce promoknu až na kost. Špatný autobus. Kruciš. Do kanceláře přicházím a s každým krokem za sebou nechávám malou loužičku. Ještě, že je tady takový hic, že to zase do pár minut uschne.

Večer zkouším místní fitko. Při vstupu mi dávají bělostné ručníky, ve sprchách je mýdlo zdarma, v tělocvičně zas zadáčo nápoje a internet. Všichni se usmívají a říkají mi křestním jménem. Jsem ve fitko-nebi…. Fitko-nebe si měsíčně účtuje nekřesťanské peníze a smlouvou chce na 12 měsíců… Snažím se filipínské Ellen vysvětlit, že to je trošku moc, a ona zase mě, že málo. Jdu aspoň na hodinu zdarma. Kopu, skáču, běhám, rudnu.

Cestou zpátky se mi vybije mobil. Vím, že musím vzít 2 autobusy, ale za boha si nevzpomenu na jejich čísla. Nepamatuju se ani jméno naší zastávky – všechny se jmenujou Blk. XXX- Blk. 209, Blk. 302, Blk 405, pak před Blk vtlačí slovo navíc (hill, view, avenue, appartment a jedou s Blk-ama zase znovu)….zatím si s bídou pamatuji svoji adresu, natož Blk-zastávky v okolí. Hustě prší, je tma, vše vypadá stejně. Nakonec to nějak – ke svému vlastnímu upřímnému překvapení – zvládnu.

22.1.2017 Neděle. 

Tiong Bahru – hipster čtvrť Singaporu, říkají. Dairy-free/gluten-free kavárna. Brunch (kousek avokáda, pár fazolí, dýně, vajíčko) za 30 dolarů. Bloody Mary pomáhá zapomenout na stav účtu, ale přidává na bill dalších 20. Ajajaj.

Knihkupectví s asijskou literaturou. Po kase se prochází roztomilá číča. Krátké povídky 10 singaporských autorů. Co povídka to jiná čtvrť Singaporu. Neodolávám.

Vůně vanilky a cupcaků. Váhám. Dlouho, tak dlouho, až se na mě všichni kolem zvědavě začínají dívat, co mám  v plánu. Odolávám. Snažím se tiše vytratit. Nedaří se – klopýtám a málem padám ze schodů.

50 nepodařených selfie. Končím. Kde můžu nechat vyměnit svůj obličej, prosím?

IKEA.Všude stejná. Až mě popadne home-sickness, zaskočím sem na procházku. Nepamatuju si rozměry postele a deky. Kruciš. Dvě blonďaté slečny. Usuzuji, že jsou to brazilky a že jejich prsa nejsou pravá.

Velký nedělní úklid. Je potřeba konečně vybalit ty kufry.

img_8199

No jo, to vždycky potěší.

img_8197

Cupcaky nebežpečných vůní

img_8198

Knihkupectví s velkým výběrem asijských autorů v ENG. Aaaw. A živou kočkou, coby jejich maskotem.

img_8196

roztomilosti asijských prcků se nic nevyrovná

img_8195

IKEA se připravuje na čínský nový rok (rok kohouta)

img_8191

jedeme do ikea

18.1.2017

Přílet 17.1.2017 18:35., 32 stupňů. Voňavý lepkavý hustý vlhký asijský vzduch.

Aplikace Grab – ne Uber. Taxikář procítěně zpívá s rádiem. Vyzývá mě, ať zpívám taky. Odmítám.

Máme kočku. Nemá ocas, ale loví šváby. Nejlepší přítel člověka.

Zvykám si na mravence. V kuchyni. V kanceláři. V pokoji. Na stole. Na počítači. Na posteli. Na mě.  Všude, na všem, ve všem. Zatím mi moc nevadí.

Můj pokoj divně smrdí potem. Ne mým.

Zákaz kadění psů na trávů. Majitel psovi při jeho potřebě drží plastový sáček přímo u zadku.

Spolubydlící mají rádi mainstream pop. Mají ho rádi hodně a hodně nahlas.

Milí lidé mluvící podivnou řečí  – typicky dvě věty čínsky, jedna anglicky, 10 čínsko-anglickým mixem.

Pravidelný déšť ve 3 odpoledne. Pravidelné probouzení se ve 3 ráno (jetlag).

50 odstínů zeleně. Banánovníky, liány, bambusy, fíkovníky neustále na dohled. Neuvěřitelné hlavní město.

3 ráno 30 stupňů. 10 ráno 30 stupňů. 2 odpoledne 30 stupňů. 10 večer 30 stupňů.

Potím se – permanentně. Nikdo místní se nepotí.

Prázdný bazén u každého domu a paneláku.

Bydlím hodinu MHD od centra. Je víkend, jedu do centra.

img_8037img_8078img_8099img_8095img_8109img_7981img_8016img_8033img_8037