Category Archives: Ze života na Tchajwanu

O tom, jak jsem byla na Tchaj-wanu přeočkovat

Nemocniční lékárna.

Blíží se doba našeho cestování a s ním i potřeba přeočkovat. Začalo překotné povídání s panem Googlem. Já se ho ptala „Where In Taipei Vaccination“ a on odpovídal, že ať to pořeším na fórech pro expaty. Přečtu tipy a triky zkušenějších a vyrážím do National Taiwan University Hospital.

Jako každá správná nemocnice velkých měst má National Taiwan University Hospital několik budov, jako správné nemotorné já, lezu do té špatné. V nemocnici pro děti mě vítá velké loby. Sedačky. Lavičky. Po levé straně přepážky s blikajícími čísly podobně jako u nás na poště. Najdu číslo-mat a zatímco u nás na poště bych čekala další půlhodinu, tady bliká moje číslo do půl minuty.

Jak na poště.

Jak na poště.

Pán na přepážce vidí blížícího se cizince a začíná se nepříjemně ošívat. Já se, jak je již tradicí, omlouvám, že moje čínština bu tai hao (není moc dobrá). On šťouchne do kolegy po pravici a já jsem lehkým pokynutím pravé paže požádána, ať si přesednu. Přesedám, ale kolega si s mou angličtinou taky neumí příliš poradit. I on šťouchne do kolegy po pravici a já si opět přesedám. Po pravici už má kolega jen okno a já se pobavím představou, jak také nerozumí a posílá mě tím oknem ven. Neposlal. Lámanou číno-angličtinou dáváme dohromady vše, co zvídavý interní systém potřebuje při přijímání nových pacientů znát – od čísla pasu, přes místní adresu až po telefon. Na oplátku za poskytnuté informace dostávám tři papíry, omluvu, že dřív jak za dvě hodiny mě nevezmou a směrovky, jak se dostat do místního očkovacího centra. To ještě netuším, že si pán plete levo a pravo a že mě čeká půl hodiny chození kolem dokola špatným směrem.

Odměna, za poskytnuté informace.

Odměna, za poskytnuté informace.

Očkovací centrum je ve „staré budově“. Je to velmi hezká budova, která je tady trošku jako pěst na oko. Mnohem lépe by se hodila spíše někam k nám do Evropy konce 19. století. Kam se podívám, tam žlutý taxík. Zdá se, že když k lékaři, tak prosím jedině taxíkem. Připadám si velmi nepatřičně, že jsem přijela na kole.

"Old building" National Taiwan University Hospital.

“Old building” National Taiwan University Hospital.

Když k lékaři, tak jedině taxíkem.

Když k lékaři, tak jedině taxíkem.

U vchodu mají půjčovnu vozíčků, a za půjčovnou opět řadu přepážek jak na poště. Vše vypadá hezky, čistě a – jak je na Tchaj-wanu zvykem – organizovaně. Názvy oddělení jsou uvedeny jak v čínštině, tak v angličtině. V přijímacím loby, stejně jako po chodbách, postávají dámy v zelených vestách a radí, těm, co neví kudy kam. Jelikož já povětšinou nevím kudy kam, a to i když si myslím, že to vím zcela přesně, zajdu si pro jistotu pro radu i já. Jako přídavek dostávám i milý úsměv a odpověď v angličtině. Mě to překvapí, ale paní má výraz suveréna, jako by se nic nedělo a anglicky tu přece mluvil v jejím věku kde kdo.

Půjčovna vozíčků a dámy pomocnice nevědoucích.

Půjčovna vozíčků a dámy pomocnice nevědoucích.

Cestou do druhého patra, si všímám, že na každé chodbě mají flakónky s dezinfekčním gelem k použití zdarma. Hned si musím stříknout taky a těším se z té vůně umírajících bakterií a pocitu naprosté čistoty.

Dezinfekce volně k použití .

Dezinfekce volně k použití .

Najdu tu svou kliniku, mám ještě půl hodinku času. Začtu se do těch tří papírů, co mi pán předal při registraci. Začínám dotazníkem o zdravotním stavu (v aj) – Váha? Výška? Alergie? Piji? Kouřím? Odávám se žvýkání betle nuts? Podpisem druhého dávám svůj život plně do rukou místní nemocnice a rozhodnutí, co v rámci zákroků a léčby se mnou, nechávám plně v režii místních lékařů. Papír poslední je již jen obecné info, kdy a kde mám to očkovací rande s lékařem.

Všechno hezky organizované, klasický Tchaj-wan.

Všechno hezky organizované, klasický Tchaj-wan.

V půl vychází z ordinace orouškovaná sestra a začne se mi velmi omlouvat, že má doktor 15 zpoždění, jestli jako neva. Tak říkám, že neva, že neva a poslušně čekám dál. A při čekání přemítám, jak se asi budou tvářit na můj „mezinárodní očkovací průkaz“, který jsem si za sto korun českých koupila v očkovacím centru u nás v Ostravě.  Píšou mi tam jména všech vakcín, ale ne proti čemu jsou mířeny. Já si ze zásady nepamatuju, na co všecko jsem očkovaná, takže když nebudou znát názvy vakcín, tak jsem asi v pytli.

IMG_3595

Po půl hodině se do ordinace za sestrou vřítila slečna v džínách. Vypadala, že by mohla být moje mladší sestra. Vzápětí si mě sestra pozvala a slečna džínách na sobě už taktéž měla roušku a bílý plášť. Mluvila dobrou angličtinou, poptala se, kam chci jet a na jak dlouho. Na počítači otevřela stránky americké hygieny, protože ta tchajvanská má info jenom v čínštině a prošla, co Amíci v mých vysněných destinacích doporučujou přeočkovat. Já na oplátku vytáhla ten svůj mezinárodní „vaccination certificate“, holky do toho chvilku koukaly a pak jsme se dohodly, že mi bude stačit malárie a japonská encefalitida. A zatímco já už se málem svlíkala do půl pasu, ony mi jenom poděkovaly za návštěvu a popřály příjemné cestování a poslaly mě to všecko nejdříve zaplatit, vyzvednout si léky v lékárně, a pak jít do dveří vedle a tam že mi to někdo aplikuje.

S mladší sestrou v ordinaci.

S mladší sestrou v ordinaci.

Tak já šla z druhého patra zpátky do patra prvního a podle cedulek „Cashier and Registration“ našla místnost k placení. Vzala si z číslo-matu papírek s číslem 1164 a následně se nechala se předběhnout chlápkem s tričkem od krve, který si zrovna všiml, že číslo 1140 už bylo. Mezinárodní platební karty neberou, takže platím hotově, nechávám si vystavit stvrzenku v angličtině (což teda není vůbec problém), a jdu hledat lékárnu.

Po konsultaci zaplatit, vyzvednout v lékárně a zpátky za doktorem.

Po konsultaci zaplatit, vyzvednout v lékárně a zpátky za doktorem.

V lékárně mě paní v okénku „E“ posílá k okénku „A“, protože můj předpis začíná písmenkem „A“ (tahleta jejich organizovanost je někdy snad až přespříliš). Lékárnice se klasicky ujistí, že mi doktorka vysvětlila, co a jak a předává mi papírový pytlík, který skrývá ampulku japonské encefalitidy a tabletky malárie. A já, za mrmlání, že lituju všechny místní důchodce, kteří takhle musí přebíhat z místa na místo, mažu zpátky do druhého patra za sestrou. Čekat nemusím, ač podle upřených pohledů sedících vedle sesterny se zdá, že bych čekat měla, protože je neslušně předbíhám.

Nemocniční lékárna.

Nemocniční lékárna.

Nemocniční lékárna.

Nemocniční lékárna podruhé.

Sestry jsou v ordinaci dvě. Zatímco ta s černým knírkem oblečená ve slušivém růžovém oblečku připravuje injekci, ta druhá ji valí něco o kamarádce, která se má vdávat. Pak pich, přelepit. „now, finish“. Já sedím dál a nevím, jestli mě čeká ještě nějaké papírování. Holky už jsou ke mně zase zády a pokračujou v té konverzaci o svatbě kámošky. Po chvílí se na mě obě otočí, co tam ještě dělám a že můžu jít. Tak já se omluvně uchichtnu a mažu pryč.

Mám to! léky připraveny k aplikaci. Bojovka téměř u konce.

Mám to! léky připraveny k aplikaci. Očkovací bojovka téměř u konce.

První dávka japonské encefalitidy je tedy zdárně za mnou. Prý mám hodně pít a za dva týdny přijít znovu. Tak už se těším, až si zase poběhám z patra do patra.

Taroko aneb o tom, jak Tchajwanci chodí po horách a my jezdíme na skútru

I opicu jsme viděli - přímo nám nad hlavou užďubovala bobule a všichni turisti jí byli putná.

Zdá se, že Tchajwanci sportu příliš neholdují. Začínají s ním vlastně až na stará kolena. To pak vstávají nekřesťansky brzo a v parcích cvičí nejrůznější formy tai-chi, projíždějí se v nich na kolech postarší výroby, pánové pobíhají kolem dokola (často bez trička), zatímco dámy se nakrucují při skupinových hodinách latin aerobiku.  Dokud však neudeří důchodový věk, jen málokterý Tchajwanec dobrovolně opustí svůj mó-tó-ččč (neboli skútr počínsku), aby vyvinul aktivitu vyžadujících extra dávku potu a energie.  A tak dá-li se jeden zlákat tím, čemu tady říkají “trails” popř. “hikes” – tedy chozením po horách – může zažít zcela něco jiného než to, na co jsme zvyklí v krajích českých a slovenských.

Taroko Gorge, Taiawn

Taroko Gorge, Taiawn

O víkendu jsme s Aaronem vyrazili do Taroka, národního parku, místní chlouby, turistické destinace číslo jedna. Taroko, v jazyce původních kmenů znamená “překrásný” a příhodnější název by si tento pás vysokých zeleno-zelených hor, které obkreslují východní pobřeží Tchaj-wanu, ani přát nemohl. Z Tchajpej jsme po 3 hodinách vlakem dorazili do městečka Hualien, u nádraží půjčili skútr, výměnou za můj pas dostali přilby s nápisem „battle“ a vyrazili. Z našeho mó-tó-ččč jsme měli zprvu velkou radost, slunce svítilo, ptáčci zpívali, mó-tó-ččč jelo jako po másle. Ale pak se modrá obloha zatáhla a než jsme stačili koupit slušivé ostře žluté pláštěnky, snesla se nás průtrž mračen. A tak jsme zmokli ten víkend poprvé. A zdaleka ne naposled, neb počasí je v téhle části ostrova snad ještě labilnější než to proslulé anglické.

Mó-tó-ččč

Mó-tó-ččč

Národní park Taroko je od centra města Hualien skútrem dobrých 40 minut. Čím více jsme se vzdalovali městu, tím rychleji vše ztrácelo lesk a slávu a tempo se zpomalovalo. Cestu lemovaly billboardy politiků kandidujících do městských úřadů. Pánové (dámy do místní politiky zřejmě neptatří) se asi snažili o výraz ála důvěra, bezpečí a sociální jistoty, ale nějak to přepískli a z plakátů na nás koukali podivíni, které bych jednak ani nevolila, a ani bych k nim ani nepustila děti svých kamarádů (či kohokoli jiného) na vzdálenost menší než 5 metrů. A pak v jeden moment politiky u cest nahradily palmy, pod kterými odpočívali psi, kteří nikomu nepatří a nikomu neškodí. S příjezdem do Taroka se opět rozpršelo a pršelo a pršelo a my – tentokrát již v pláštěnkách – smutně koukali skrze okna supermarketu 7-11 a čekali až místní důchodci uznají, že je po dešti a pak po jejich vzoru hbitě naskočili na tu naši Yamahu a v pelotonu autobusů plných turistů z Číny, vyrazili po dálnici, která se táhne napříč celým Tarokem, dál a dál a výš a výš.

Taroko Gorge, Taiwan

Taroko Gorge, Taiwan

Ač je Taroko obrovské (rozlohou na 920 km čtverečních), a ač by místní hory svou výškou ty naše hravě strčily do kapsy, žádné přílišné divočiny se není třeba obávat. Samozřejmě, že tu musí být i stezky, na který člověk překonává stehna ubíjející převýšení, během nichž svádí na nepříliš důvěryhodně vypadajících visutých mostech boj sám se sebou a kdy mu z příkrých srázů a pohledů do strží tuhne krev v žilách, my je ale nenašli. Místo toho nám v hostlech vychvalovali do nebes stezky, na kterých byl vybetonovaný chodníček, které byly téměř po celé délce opatřeny masivním dřevěným zábradlím, které měly k dispozici čisté toalety a které začínaly a končily stánkem, kde půjčují modré přilby, za které by se nemuseli stydět ani kluci z misí OSN.  Ty “naše” stezky také opakovaně zdobily důmyslné nápisy stylu „pozor na hlavu“, „pozor na padající kamení“, „pozor na hmyz“, „zákaz plavání“, „zákaz kouření“, „zákaz přelézání zábradlí“, až se divím, že dýchat nás nechali volně a bez předpisů. Dresscode, jak jsem vypozorovali, byl v Taorku pro dámy sukně, případně džínové kraťasy do půl řitě, sandálky se štrasovými kamínky, značková (fake se také snese) kabelka a ona modrá přilba, kterou půjčují zdarma. Pro pány jsou pak nutností žabky a pes mini-rozměrů, který z větší vzdálenosti může připomínat cvičenou krysku na vodítku.

Stezka napravo zaváněla dobrodružství a zřejmě proto byla zavřená. Stezka nalevo byla otevřená pouze na prvních 0.47 km, což bylo schodem za schodem a dalším schodem.

Stezka napravo zaváněla dobrodružství a zřejmě proto byla zavřená. Stezka nalevo byla otevřená pouze na prvních 0.47 km, což bylo schodem za schodem a dalším schodem.

Turistických stezek je navíc v Taroku navzdory své šířce a délce relativně málo (to zde hovoří duše jedináčka, který všude byl a všechno zná a nic jej nepřekvapí a nic mu není dost dobré). A po nedávném tajfunu ještě míň. Otevřené byly tento víkend všehovšudy jenom čtyři z toho dvě pouhého půl kilometru, po kterém následovala série výstražných znamení, jak před vstupem do přísně tajných místností Pentagonu. My se jimi však nenechali odradit a zvolili přístup, za který české turisty v Tatrách příliš nemají v lásce, a rozhodli se všechny ty cedule a pásky a dopravní kužely ignorovat a promašírovali jsme dvě zavřené stezky od začátku téměř až do konce. To abychom došli k závěru, že vlastně nevíme, proč jsou zavřené, neb kromě toho, že na pár místech chybělo to masivní zábradlí, či že jednou byl betonový chodníček zasypán kamením a člověk tak musel přelézt přes něj, jsme příliš velkého nebezpečí nezaznamenali. Na těch volně přístupných stezkách jsme se pak mačkali s davy turistů a na udělání fotky s extra hezkým výhledem jsme si museli párkrát vystát řadu.

I opicu jsme viděli - přímo nám nad hlavou užďubovala bobule a všichni turisti jí byli putná.

I opicu jsme viděli – přímo nám nad hlavou užďubovala bobule a všichni turisti jí byli putná.

Ale stezky-nestezky, ono to vlastně ani až tak nevadilo. Samotné pohoří je totiž opravdu nádherné a člověk na ty hiking trails vlastně ani nemusí a i tak bude mít z Taroka nádherný zážitek. Dálnice se táhne roklinou mezi horami a mohutné skály a zelené kopce nepřestávají obdivovat. My dojeli do jeho středu a rozhodovali se co dál. Nádrž ukazovala, že na tom s plynem nejsme úplně nejlíp. Nejbližší benzínka byla buď na začátku národního parku, anebo na jeho konci. My chtěli vidět víc. Konečně přestalo pršet a do setmění zbývaly dvě hodiny. Rozhodli jsme, že pojedeme dál. A jak cesta pokračovala do nitra hor, ubývalo turistů, přibývalo nadmořské výšky a s ní i výhledů, při kterých se tajil dech. Bylo také o poznání chladněji a plyn se při cestě do kopců ztrácel rychleji, než jsme si my dva – filozofové na motorce – dokázali představit.

Taroko Gorge, Hualien

Taroko Gorge, Hualien

Ujeli jsme dalších 20 minut (toť ze mě mluví duše nešoféra, který kilometry odhadovat neumí) a již dávno byli s plynem v křiklavě červené zóně značící nekompromisně se blížící konec naší slavné cesty. Přemítali jsme co dál. Zpátky na začátek parku už to teď bylo o poznání dál než k benzínce, ale cesta se za posledních pár kilometrů začala nepříjemně stáčet na všechny strany a nabírala na stále větším převýšení. Začalo být chladno, nikde ani nohy a zdálo se, že se za chvíli musí rozpršet. My se přesto nedali a naivně, že to přece mó-tó-ččč musí zvládnout, jeli dál až do momentu, kdy nám nádrž ukázala nulu. Podle ručičky na displeji palivo došlo, stroj však jel dál. K benzínce pořád ukrutně daleko a kopce narůstaly. Rozhodli jsme se, že dál už nemůžem, že stejně nikam nedojedem. Mó-tó-čččč jsme otočili a s plynem na minimu a nervama na maximu začali naši 30 kilometrovou cestu zpět. Dodávající si odvahy bláhovými řečmi, že je to přeci s kopce a plynu nebude potřeba tolik, že třeba nebude potřeba žádný (toť ze mě  mluví duše vozidel-alfabeta, který u motorky rozumí tak akorát tomu, že když na ní sedí dva, tak se jí jede o něco hůř). Doufali jsme, že snad dojedeme alespoň do onoho městečka na půli cesty a že tam nám určitě někdo pomůže. I zapli jsme znovu stroj a pustili se dolů a kilometry, které nedlouho předtím ubíhaly při záplavě krásných výhledů nebývalou rychlostí, se nyní neskutečně táhly a každý metr přinášel nervozitu i nadšení, že jsem zase o kousek dál. Byla nám zima, měli jsme strach, že začne pršet, stmívat se mělo za hodinu, každé přidání plynu znamenalo, že konec naší sladké mó-tó-ččč-jízdy je zase o krůček blíže.

Hualien, Taiwan. Částečně převzato z: http://hikingtaiwan.wordpress.com/

Hualien, Taiwan. Částečně převzato z: http://hikingtaiwan.wordpress.com/

Do městečka ve středu pohoří se nám podařilo dojet, znovu jsme se pro jistotu zeptali, jestli tam někde nemají pumpu. Vrtěli hlavou a říkali, že nemají. Poradili, ať jdeme na policejní stanici, že tam nám pomůžou. A já se rozběhla k policejní stanici a Aaron se za mnou šoural a přidušeně na mě volal, že se mu tam zrovna moc nechce, že přece jezdí bez mezinárodního řidičáku a že je to jak jít do jámy lvové. A tak jsem z klusu přešla do chůze a z chůze vpřed do chůze zpět. „Takže chceš jet těch zbývajících 30km s téměř nadoraz prázdnou nádrží?“ „Hmmm, jo. Kdyžtak pak někoho stopnem.“ „Fajn. Tak jedem.“ Pro jistotu jsme dokoupili zásoby čokolády a sušenek, to kdybychom zůstali někde trčet a těch zbývajících 20km museli s mó-tó-čččem pěšky. Před posledním nastartováním jsme skútr poprosili, ať z nádrže vymáčkne poslední zbytky sil a doveze nás ve zdraví “domů”. S každou zatáčkou jsme si pak nadávali, že jsme dvojka debilů, s každým přibržděním se děsili, že to chcípne a už se znovu nerozjede.

Taroko Gorge, Hualien

Taroko Gorge, Hualien

A začínalo se stmívat a čím více jsme se blížili k cíli, tím i přibývalo dopravy a s ní i situací, které vyžadovaly občas přibrzdit a občas přidat na plynu. A tak jsme jeli těch 40 minut v hrůze a děsu s prázdnou nádrží až se objevil the Ethernal Shrine, první z prvních velkých atrakcí parku a my věděli, že naše záchrana už je coby kamenem dohodil. I mó-tó-ččč jakoby pocítilo, že může zvolnit a začalo ztrácet na síle. I přesto to zvládlo a dovezlo nás až k pumpě, a my za podivu místních řidičů začali z plných plic křičet radostí a tančit tanec vítězství. Děkovali jsem mó-tó-ččč za výkon zasluhující alespoň řád bílého lva a vyšším mocím za to, že nezačalo pršet a že se nesetmělo. Paní u stojánku s plynem jsme požádali o plnou nádrž a s lehkostí a nově nabytou energií se vydali k nedaleké pláži. V údolí bylo v podvečer příjemně teplo a na pláži nebylo ani nohy. Tchajwanci, zdá se totiž, nejen neradi namáhavé vysokoroské túry, ale ani pláže. Aneb jak řekla má drahá kamarádka Eva „Eh? Vy jste šli do vody? Hmmm, a vidíš, něco takového mě za těch pět roků, co jsem v Hualien studovala, ani nenapadlo.“

Radost z dojezdu byla veliká

Radost z dojezdu byla veliká

 

Můj první opravdický tajfun. Tajfun Matmo.

24.7.2014, 6:45 am. Matmo má dorazit za nějakých 20 hodin.

Včera na nás přišel tajfun. Jmenoval se Matmo. Byl silný a mocný. A ač jsem v noci z úterý na středu myslela, že udeřila má poslední hodinka, byl Matmo mezi místními tajfuny spíše jen takový jejich zpomalený kamarád, který tiše stojí opodál a občas se – dramaticky přitom koulíce očima – ožene, to jen ale, aby se neškodně poškrábal za uchem. Ač Matmo během pár hodin napáchal materiální škody takového rozsahu, že je jimi postiženo na 30,000 lidí a na 10 osob si odneslo větší či menší zranění, není- oproti tajfunu Rammasun, který za sebou jen pár dnů zpátky zanechal smutných 56 obětí v Číně, 26 ve Vietnamu a 94 na Filipínách – ten náš Matmo opravdu vlastně nic světoborného. A stejně jsem ráda, že nám neutrhl střechu a mě neodnesl do oblak.

Tajfun Matmo. Převzato z: http://goo.gl/Fi4V2h

Tajfun Matmo. Převzato z: http://goo.gl/Fi4V2h

 Tajfun řadí chytří pánové a dámy mezi tropické cyklóny se středovým okem, kolem kterého se rychlostí blesku a ještě větší točí mraky a který my prožíváme jako silný vítr, přívalové deště a bouřky. Tajfuny se vyskytují výhradně v subtropických oblastech a energii jim ke vzniku dává teplo z vodní páry, které je tady díky extrémně teplému vlhkému počasí a teplým mořským vodám v létě habaděj. Nejčastěji vznikají tajfuny někde mezi Filipínami a Guamem a často si to pak šinou severozápadním směrem na Vietnam, Tchaj-wan a Čínu. Za posledních 100 let se jich přes Tchaj-wan přehnalo celkem 383. Nejhůře to odnesl rok 1914, kdy jich přišlo celkem 8. Původ slova tajfun je sporný, jedna z teorií však hovoří o původu v čínštině. Čínsky se totiž tajfun řekne Táifēng (颱風), fēng znamená vítr a čínský znak pro Tái je velmi podobný tomu ve slově Taiwan.

Tajfun Matmo. Převzato z: http://goo.gl/PmM4gS

Tajfun Matmo. Převzato z: http://goo.gl/PmM4gS

Na Tchaj-wanu jsem během onoho půl roku mezi minulým zářím a letošním únorem zažila hrozeb tajfunu několik. Většinou si to však tajfun někde nad mořem rozmyslel a i ten jeden, který na nás minulý podzim opravdu přišel, Tchajpej jen tak lízl, stočil to na Hongkong a my to odnesli „pouze“ s deštěm o něco silnějším, než bylo v ten minulý podzim běžné. A tak považující tajfun jen za o něco silnějšího bratra větru-deště, který může napáchat škody tak akorát někde na pobřeží a u obydlí té nejchatrnější konstrukce, jsem ani tentokrát nebrala varování nikterak vážně. Ostatně, ve škole o něm nikdo nemluvil, společnost na první pohled žádné barikády nestavěla, ani můj ochranitelský drahý kamarád Carl neposlal žádnou zprávu, ať se někde schovám, a až do brzkého úterního odpoledne byla nad Tchajpejí modrá obloha, jasno, teplo, krásně. Předtuchou mohl být jen příjemný větřík, který byl v Tchajpeji už od víkendu a z dusného vlhkého města udělal na pár dní příjemnou oázu připomínající naše jen o něco teplejší babí léto.

24.7.2014, 6:45 am. Matmo má dorazit za nějakých 20 hodin.

24.7.2014, 6:45 am. Matmo má dorazit za nějakých 20 hodin.

Změna přišla někdy mezi třetí a čtvrtou odpoledne. Zatímco jsem do svého pokoje, který je prakticky bez okna, vcházela z terasy zalité sluncem, o jeden skype s rodiči později bylo na té samé terase šedo, tma a hrozba silného deště se valila vzduchem. Ten se strhl ruku v ruce se sílícím větrem a občasnými hromy blesky kolem páté odpoledne a to v takové intensitě, že mě pětiminutová rychlo-chůze (bez deštníku samozřejmě) nechala zmáčenou skrz naskrz. V ulicích bylo to odpoledne ale stále ještě živo, stánkaři dál zvesela prodávali, obchody nadále zvaly k návštěvě, autobusy jezdily, metro jakbysmet. Úterní odpoledne bylo jako každé jiné letní odpoledne, které zastihla silná průtrž mračen.

22.7.2014. Ranní rozbřesk nad Tchajpejí

22.7.2014. Ranní rozbřesk nad Tchajpejí

Všechno začalo zavánět o něco vážnějším tónem v osm večer, kdy úřady rozhodly, že státní instituce mají další den tajfunové prázdniny, a že tedy děti nemusí do školy, úředníci do úřadů a makléři na burzu. My v ten moment otevřeli na oslavu blížícího se tajfunu láhev červeného a naši kamarádi tchajvanského i jiného původu začali na facebooku ve velkém řešit, co s načatým večerem, jestli karaoke, house party, či kino. A jak mi paní učitelka dnes vysvětlila karaoke party patří v Tchajpeji opravdu k těm nejoblíbenějším tajfunovým aktivitám.

Když se blíží tajfun, do kanclu jedině v gumákách.

Když se blíží tajfun, do kanclu jedině v gumákách.

Ale ačkoli na severu ostrova se spíše lidé těšili z extra volna uprostřed týdne, na jihu to brali s o něco vážnější tváří. Právě jih totiž místní tajfuny odnáší nejhůře a tajfun Marokot z roku 2009, který zabil na 670 lidí a jednu vesnici srovnal se zemí podobně jako nacisti Lidice, je stále ještě v živé paměti. I proto vláda přípravu na nadcházející noc nebrala na lehkou váhu. Letiště rušily lety, nádraží vlakové spoje, z mini-ostrůvků na východním pobřeží, které stály blížícímu se tajfunu v cestě jako první, bylo evakuováno na 4500 lidí, kvůli možným sesuvům půdy byly přemístěni také obyvatelé z hornatých oblastí. Bylo otevřeno několik krizových center informujících o stavu blížícího se tajfunu, ministerstvo obrany přeleštilo na 12 obojživelných transportérů AAV7 a poskytlo k dispozici 478 vodních pump, kdyby zase tajfun – tak jak on to rád dělá, kluk jedna ušatá – způsobil povodně. V pozoru bylo 55 000 vojáků připravených pomoci těm v nouzi.

Tajfun Matmo se blíží. Odpoledne v Tainanu. Převzato z: http://goo.gl/zxkSXw

Tajfun Matmo se blíží. Odpoledne v Tainanu. Převzato z: http://goo.gl/zxkSXw

Mě kolem deváté večer chytly žaludeční křeče a se snahou prodloužit romantickou fázi našeho vztahu jsem se rozhodla opustit přítelův moderní apartmán umístněný v masivní budově, kterou jen tak něco nerozhází, a připosraně (pardon za ten slovník) pelášila do svého kutlochu na střeše jednoho z místních paneláků starší výstavby. Pelášila jsem ulicemi, které byly nezvyklé ztichlé a až na pár jedinců na cestě do supermarketů 7-11, které by měly otevřeno non-stop snad i kdyby se Čína už opravdu rozhodla na Tchaj-wan zaútočit v plné polní, byly ulice zcela prázdné. Doběhla jsem domů na poslední chvíli, čímž nemám na mysli hrozbu útoku tajfunu, a čekala, co v tu noc přijde.

Tajfun Matmo

Matmo udeřil v plné síle o půlnoci v jižní části ostrova, shodil na tamější hornaté oblasti 600 milimetrů srážek a pomalu se začal pohybovat po ostrově směrem na severovýchod.Vítr stále sílil a sílil a mě se zdálo, že sílit už ani nemá kam. Venku fučelo tak, že jsem myslela, že to vyrve dveře. Po terase lítaly kusy nábytku, palmy s sebou nechaly nebezpečně házet na všechny strany a má paranoia pracovala na plné obrátky. Začala jsem se připravovat na nejhorší: do batůžku si sbalila pas, peníze, laptop, nabíječku, oblékla se, postel posunula na místo, které jsem uznala za vůbec nejbezpečnější, dala přes hlavu kapuci (kdyby se mi náhodou zrcadlo u čela postele vysypalo na hlavu) a čekala. A za pištění větru a třískání věcí, občasného houkání záchranky čekala dalších 5 hodin a občas vnímala nepříjemné hýbání budovy. Pak už mé stresem vyšťavené tělo řeklo dost a tajfun ne-tajfun kolem páté ráno jsem usnula. Přibližně v tu dobu prý také tajfun opustil ostrov a vydal se zas o kus dále, do Číny. Probudila jsem se v 11 – vedle nabaleného batohu a s teniskama na nohou – nějakým šramotem, to když náš landlord zametal terasu.

Tajfun Matmo. Ráno poté

Tajfun Matmo. Ráno poté

Ven jsem se dostala kolem půl 12 a i tam už uklízecí četa musela zapracovat, protože kromě pár listů palem povětšinou úhledně smetených na kupky podél cest, a pár povalených kol, nebylo nic mnoho k vidění. Obchody a kavárny fungovaly jako by se nic nestalo, a tak zatímco já po té noci děsu a hrůzy čekala přinejmenším konec světa, Tchajpej si prostě začala další zcela běžný – díky volnu a občasnému dešti však o něco ospalejší – nový den.

Matmo byl tajfunem někde mezi druhou a třetí kategorií (na pěti-stupňové škále), poryvy větru v noci z úterý na středu dosáhly 212 kilometrů za hodinu. Přítel prý celou noc klidně prospal. Ve třídě dnes nikdo nesděloval děsuplné zážitky.

photo 4

photo 5

photo 4 (1)

 

 

Tchaj-wan a jeho kult roztomilosti

Když jsem na Tchaj-wan odjížděla poprvé, něco už jsem o pověstné zálibě v roztomilosti slyšela. Tehdy jsem však myslela, že pro místní je roztomilost pouze jedním z nejvíce ceněných parametrů ženské krásy, který se zde stává synonymem našeho „sexy“. Až později jsem ale zjistila, že roztomilost není výhradně doménou žen do 30 let, ale že tím kultem žije celá místní společnost bez rozdílů pohlaví a věku. 

taiwan logo

Na pověstnou zálibu v roztomilosti a dětinskosti musel někdy nutně narazit každý se zájmem o jihovýchodní Asii, neb místní obsesi kočičkou Hello Kitty a jí podobným v regionu jednoduše ignorovat nelze. Láska k tzv. “kawaii” neboli jak by se dalo z japonštiny přeložit “láska ke všemu roztomilému a rozkošnému”, se nám na západě chápe poměrně špatně. Zatímco u nás by byla slečna mého věku (25) oblečená v růžovém tričku s potiskem Hello Kitty považována přinejmenším za nevkusnou a jaksi trapnou, na Tchaj-wanu se nad tím nikdo nepozastaví. A to ani kdyby bylo zmíněné dámě čtyřicet, padesát či šedesát. Roztomilost se tady nejen odpouští, ale přímo vyhledává, a nejedná se pouze o oblečení a doplňky. Roztomilé potisky zdobí sešity a psací potřeby, obaly sušenek a brambůrků, kosmetiku, bytový design a taky třeba i městská kola, či tchajpejskou MHD. A tak, když mi můj nynější landlord, pan Hsu, poprvé ukázal můj pokojík, málem jsem si toho povlečení 101 dalmatinů ani nevšimla. K Tchaj-wanu to prostě tak nějak patří, asi podobně jako k němu patří přehršel malých psů typu čivava, které zde nastrojené v slušivých oblečcích nevodí pouze slečny ála Reese Witherspoon v Pravé blondýně, ale i kluci – jakože cool-teenageři – při poflakování se se svojí bandou v parku.

psi kolaz

Asi nejočividněji lze pozorovat lásku ke Kawaii v online komunikaci. Mít v mobilu staženou japonskou aplikaci LINE, která umožnuje posílání sms a volání zadáčo podobně jako u nás v Evropě oblíbený whatsapp či skype je tu prostě ein Muss. Oproti skypům a whatsappům však LINE umožňuje během konverzace zasílání i nejrůznějších emotikonů, které jsou vytuněné do posledního detailu, aby odpovídaly jakékoli situaci a pocitu.  A právě ony emotikony jsou zde základ jakékoli online-komunikace, a to nejen mezi kamarády a vrstevníky, ale s přehledem i mezi kolegy v práci, či ve zprávách mířeným landlordovi nebo paní učitelce.  Postavičky vůbec nejoblíbenější jsou bezesporu medvěd Brown a králík Cony (viz níže), kteří tady začali něco jako Brown-and-Cony mánii. Na autogram a fotky s někým v jejich převleku se minulý rok stály nekonečné řady a letos jim bude v jedné z tchajpejských galerií věnována výstava, o níž se v kuloárech hovoří jako o nejočekávanější výstavě roku 2014.

Postavičky z aplikace LINE

Postavičky z aplikace LINE

Podobný celospolečenský úspěch tady zažívá již zmíněná japonská kočička Hello Kitty, která má v Tchajpeji (podobně jako panenka Barbie) i svou vlastní restauraci. Kitty je od nedávna také hlavní tváří speciálního projektu “Hello Kitty Jet” letecké společnosti Eva Air. Eva Air nabízí lety mezi Taiwanem a Japonskem v tzv. Hello Kitty letadlech. Každé z nich nese určité téma jako např.„Hello Kitty – Around the World“ či „Hello Kitty – Loves Apples“ a kočičkou Hello Kitty a jejími přáteli je pomalováno od hlavy až k patě. Ale to samozřejmě není zdaleka všechno. Hello Kitty je totiž taky na letenkách, na nálepkách s kódem zavazadla, na polštářcích, na přikrývkách, na toaletním papíře,  na růžových zástěrkách letušek, na ubrouscích, na papírových kelímcích, na plastových táccích, na obalech svačinek během letu, prostě všude tam,  kam jen oko během letu dohlédne. Pro pobavení doporučuju kouknout na stránku společnosti http://evakitty.evaair.com/en/ a opět opakuji, že se ani v tomto případě nejedná o projekt výhradně zaměřený na holčičky do desátého roku života.

Hello Kitty Collage

Hello Kitty Airlines

Není asi velkým překvapením, že právě Kawaii přitáhla pozornost řady sociologů, kteří tvrdí, že Tchajwan to v tomto směru dotáhl ještě o krok dál než Korea či Japonsko a podle některých na kultu roztomilosti dokonce staví svou národní identitu. Svět rozkošných postaviček a sladkých barev je prý pro mnohé útěkem z reality, která se zde nese ve jménu extrémně tvrdé pracovní morálky a disciplíny pěstované od nejútlejšího věku. Z dětí, kterým brzy po vyrašení prvních zoubků začíná tvrdý režim extra doučování a jednoho kroužku za druhým, vyrostou velmi kvalifikovaní a extrémně pracovití mladí lidé, kteří sice neplacené přesčasy nemají příliš v lásce, ale co na plat, když to tak dělají všichni a konkurence na trhu práce je dneska tak vysoká.

Žádný dětský park, či školka, ale výzdoba města, kavárna a jedna běžná budova

Žádný dětský park, či školka, ale výzdoba města, kavárna a jedna běžná budova

Důležitým faktorem vedoucím k popularitě místní roztomilosti jsou také zajisté změny demografické a sociologické, které jsou v rozporu s tradičními čínskými hodnotami. Žena podle nich měla sedět výhradně doma a starat se o blaho manžela a její hodnota se odvíjela především od její krásy (tak jak tomu tomu bývalo, a mnohdy ještě bohužel bývá, kdekoli jinde) a mládí. Emancipace a s ní i prudký nárůst zastoupení žen na vysokých školách a pracovním trhu jim tady však udělal v hlavách zmatek možná o trošku větší než u nás na západě. Extrémně přísná výchova, která zakazuje prakticky jakoukoli ne-studijní zábavu dokud není diplom v kapse, totiž často vede k tomu, že je zde poměrně hodně žen ve věku 25 a více (tedy pro zdejší ženu již dávno za zenitem), které sice mají VŠ-vzdělání, umí jazyky a pracují u společností velkých jmen, ale také disponují prakticky nulovými zkušenosti s partnerskými vztahy a navíc i díky té dobře placené práci i značně limitovaným volným časem. A tak nám roste fenomén jakési asijské Bridget Jones, která se (ač to nemá vůbec zapotřebí) podobně jako její britská kolegyně také permanentně snaží zhubnout. Na rozdíl od londýnské Bridget však místní kráska neutápí svůj žal v alkoholu, protože alkohol se tady nenosí, ale zuby nehty se snaží zachránit své prchlavé mládí, aby byla na partnerském trhu vůbec ještě k užitku. A tak zatímco u mé první paní učitelky čínštiny, dámy tipuji něco přes 50, mi ta obří mašle jak dělaná na zápis do první třídy, dokázala i v těch nejpernějších dnech vyloudit pobavený úsměv na rtech, dnes už mě to, že moje nynější paní čínštinářka – dáma lehce prošedivělých vlasů, hrdá babička dvou vnoučat – nosí jako náušnice zcela nepřehlédnutelné plastové bedrunky, vůbec nepřekvapuje.

kolaz 7-11

Ale roztomilost není zdaleka pouze doménou žen, nýbrž na Taiwanu opravdu zachvátila celou společnost, muže nevyjímaje a expati o nich rádi říkají, že jsou tak trošku zženštilí. Podobně těžce stravitelná pro nás může být i představa prezidentských kandidátů, kteří se pro zvýšení voličských preferencí nechávají médii „přistihnout“ jak kupují roztomilé panenky, tak jak tomu bylo právě v minulé volební kampani. A mě osobně nedávno pobavilo, když jsem v bance při převodu peněz z účtu na účet dostala ochutnávku zeleného čaje servírovaného v růžovém kelímku a k stvrzence o provedené transakci taky leták vábící k navštívení výstavy Robot Hello Kitty.

Král všech místní roztomilosti:

Král všech místní roztomilostí: “roztomilý” návod na ubalení použitých dámských vložek…pořízeno na školních záchodech

Je to tady prostě trochu jiný svět a já mu pomalu ale jistě začínám propadat taky, neb LINE-sms bez Conyho a Browna si už jen stěží dokážu představit a Taiwan Bear – roztomilý maskot ostrova – mě baví tak, že uvažuju o koupení trika. Taky už se vůbec nepozastavuju nad tím, že místní reklamy doplňují roztomilé kreslené postavičky, že některé ženy jakoby se snažily hovořit o dvě oktávy vyšším sladkým hlasem, a že chlapi kolem 30 hrají na mobilech hry, které by u nás slavily úspěch mezi pětiletými. K Tchaj-wanu to asi patří, tak nějak podobně jako místní těžce snesitelná vlhkost vzduchu, létající 10-cm švábi, či místenky vlaků vyprodané na dva týdny dopředu, tedy věci, které doma nezvládám úplně nejlépe, ale které tady považuji za věc zcela přirozenou.

Návrat zpátky na Tchaj-wan

Minule zari jsem se vydala za studiem cinstiny na Tchaj-wan. Po pul roce, na konci unora, mi skoncilo stipendium a odjezd domu byl nevyhnutelny. Po ctyrech mesicich doma a uspesne slozenych nervy drasajicich statnicich, jsem se vratila zpet na tchaj-wanskou pudu. Proc? Mno, kvuli chlapovi, hlavne. 

Praha Ruzyne, Terminal 2

Praha Ruzyne, Terminal 2

Do Taipei jsem poprvé odjížděla přesně 10 měsíců zpátky. Stěží jsem věděla, kde ostrov leží, o komplikovaných vztazích s Čínou jen někde něco zaslechla a tamější kulturu jsem si představovala jako jakousi odnož kultury pekingské, kterou jsem měla možnost poznat pár let zpátky. Odjížděla jsem vlastně s mírnými obavami, že mě právě že čeká druhý Peking a že mě podobně jako tehdy po příletu do Číny i v hlavním městě Tchaj-wanu po vystoupení z letadla pleskne přes obličej facka hutného lepivého těžkého vzduchu, v němž i já – odchovanec z Ostravy – postřehnu smrad smogu, že lidé nebudou příliš vstřícní, že mi z toho města bude tak nějak smutno a že se mi po pominutí kulturního šoku, kdy mi vše odlišné připadá náramně vzrušující a zábavné, bude chtít co nejdříve domů. Namísto toho jsem však zažila jedny z nejhezčích šesti měsíců a dennodenně se styděla za své před příjezdové obavy postavené výhradně na předsudcích naprostého ignoranta, který tento malý ostrov, který je tak hrdý na svou tchajvanskou identitu, hází do jednoho pytle s Čínou.

 

6 hodin na letisti v Amsterdamu a Navrat Idiota

6 hodin na letisti v Amsterdamu a Navrat Idiota 🙂

Tchaj-wan mi za tu poměrně krátkou dobu přirostl k srdci jako málo co a šest měsíců mi mezi místními milými lidmi, kteří se pravidla a řád nesnaží obcházet, ale poslouchat, a kteří se k cizincům chovají s tak neuvěřitelnou vstřícností, že to až mnohdy hraničící snad s pozitivním rasismem, uteklo jako voda. A já se během toho půl roku nestačila zamilovat pouze do místní kuchyně, scenérie, či lehkého architektonického chaosu, který tchajvanská města činí krásnými, ač vůbec nesplňují typickou představu krásy v evropském slova smyslu, ale taky do o rok mladšího Američana, který navzdory svým bloďatým vlasům a kůži tak bílé, že občas potají přemítám, jestli to není až lehčí forma albinismu, má prý oba prarodiče z maminčiny strany z Itálie.

Prvni rano pro priletu

Prvni rano pro priletu, Taipei

Coby člověk, který často staví kariérní úspěch a osobní rozvoj před mezilidské vztahy, stále ještě nechci zcela připustit, že kvůli někoho, koho znám tak trapně krátce, házím po dokončení sáhodlouhých studií profesní ambice do kouta a že místo hledání práce u mezinárodních korporací  a těšení se z pomalu narůstající částky na spořícím účtu, cestuju přes pul světa do země, v níž je pro mě kvůli neznalosti čínštiny a striktním imigračním politikám možnost najít kloudnou práci asi stejně nemožná jako snaha pochopit Einsteinovu teorii relativity. A tak ve svých téměř 26 letech, opět a zase prosím své drahé rodiče o finanční výpomoc a mytí nádobí, pokud by zaplatilo nájem, se pro mě zase stává lukrativním jobem. Nevím, co mě to popadlo a nevím, jestli náš vztah může vyjít, ale zatím to moc neřeším a těším se z toho, že si ten, který ani v nejmenším nesplňuje naši stereotypní představu o Američanech ála hloupý tlustý přehnaně sebevědomý americko-centrický milovník zbraní, sám od sebe pustí Želary, že čte Kunderu a jeho Nesnesitelnou lehkostí bytí považuje za moc krásné dílo, že až s překvapivým zájmem trpělivě poslouchá má překotná sáhodlouhá vyprávění o ČR, a že mi občas připomene, že se musíme podívat na Pelíšky, to aby viděl, jak že to u nás za komunismu chodívalo.

A ač mi učitelky čínštiny v žertu říkají, že jsem si přeci měla najít Tchajwance, ať se z té čínštiny kurňa aspoň něco málo naučím, já zarputile kroutím hlavou a říkám, že ne ne. Moc dobře totiž vím, že jen málokterý Tchajwanec by ocenil, že mu jako dárek z ČR dovezu flašku slivovice a učebnici češtiny pro cizince, neboť jen málokterý Tchajwanec by dokázal kopnout svůj vůbec první panák domácí pálenky bez otřepání a uznale po něm pronést, že je velká škoda, že zítra začíná v práci v osm. Jen málokterý cizinec, myslím, by tou příručkou s názvem Lets speak Czech, koupenou v Levných knihách spíše jen v žertu, začal listovat s takovým zájmem a snahou pochopit logiku českých vzorů podstatných jmen a jejich skloňování, jako právě ten můj Američan.

Trh s ovocem

Trh s ovocem, Taipei

A tak, ač pořád ještě nejsem zcela s to přijmout, že se na Tchaj-wan vracím kvůli chlapovi a ne kvůli práci, čínštině či čemukoli jinému, co by v mé hlavě neslo váhu jakéhosi racionálního zdůvodnění, moc si užívám toho, že mi ten můj neamerický Američan říká od Želar Haňulko a občas napíše větu ve stylu ‚How are you, miláček?‘ a který mi svým chováním a myšlením pravidelně připomíná, že názory a obavy postavené na předsudcích a stereotypech jsou ta největší zhovadilost vůbec, stejně tak, jako mi to zprvu ukázal ten první a nyní jen potvrdil ten druhý výlet na Tchaj-wan. Mno tak mi s tou červenou knihovnou  držte prosím palce, ať vydrží takhle hezká co nejdéle. A já slibuji, že příště už zas bez těch romantických plků a o nečem veskrze tchajvanském.

Muj novy docasny domov (tedy seste patro tohoto panelaku)

Muj novy docasny domov (tedy seste patro tohoto panelaku)

Čínský nový rok

Ač bylo 31. prosince u věže Taipei 101, oné nedávno ještě tomu nejvyšší stavbě světa, narváno a půlnoční ohňostroj zářil na míle daleko, místní přišli ocenit především ony blýskavé rachejtle nežli připisovat větší význam odpočítávání posledních 10 vteřin, kterými západní společnost tradičně vítá příchod Nového roku. Nový rok se totiž v Číně a na Tchaj-wanu od nepaměti slaví o něco později a na rozdíl od nás se jeho oslavy neodbývají jednodenní přemírou alkoholu a posléze několikadenní kocovinou, nýbrž se jedná o svátky několikadenní, během kterých se místní oddávají především gurmánským zážitkům v kruhu rodinném.

Čínský nový rok - ukradeno z teho interneta

Čínský nový rok – ukradeno z teho interneta

Podobně jako naše Velikonoce je Čínský nový rok svátkem pohyblivým a určen je astronomicky. Čínský nový rok, kterému se někdy také říká Lunární nový rok (popř. v ČLR Svátky jara) připadá na období mezi 21. lednem a 22. únorem. Oslavy nového roku trvají dva týdny, tedy od posledního dne posledního měsíce až do 15. dne prvního měsíce  čínského roku. Ten poslední den oslav je znám jako svátek lampiónů (Lantern Festival), měsíc je v ten den v úplňku a lidé pouštějí do oblak papírové lampióny, kterými nechávají odejít rok minulý a vítají rok nový. Letos připadl čínský Nový rok na pátek 31. ledna. Tím pátkem jim v Číně a na Tchajwanu skončil rok hada a začal rok koně.  Kůň se v čínštině řekne Ma, stejně jako příjmení jen velmi nepopulárního prezidenta Ma Ying-jeou, a tak asi není divu, že se s příchodem nového roku stal díky svému příjmení středem posměšných veršů ve stylu Borovského epigramů. 

Rok koně - ukradeno z internetu

Rok koně – ukradeno z internetu

K oslavám čínského nového roku se váže řada legend a mýtů. Ta snad ze všech nejznámější je o příšeře Nian (slovo „nian“ znamená v čínštině „rok“). Příšera Nian žijící na dně oceánů s příchodem nového roku vylézala na souš a obcházela jednu čínskou vesnici za druhou a místním sežrala vše, co jí do cesty přišlo – dobytek, obilí, zeleninu a občas i vesničany samotné. Ti brzy pochopili, že s příšerou nadpozemských sil nemá mnoho smyslu bojovat a zvolili taktiku o něco mazanější. Ze svých zásob vybrali to nejlahodnější z lahodného a příšeře vše krásně předpřipravené nechali přede dveřmi doufajíc, že Nian spokojen s jejich nadílkou, již dále než k prahu hlavních dveří nezajde. O vesnici dál si prý zas všimli, že se Nian zalekl chlapečka v červeném, a tak netrvalo dlouho a vesničané začali s příchodem nového roku na svou ochranu nad domy věšet červené lampióny a na dveře červené plakáty. Starší těm mladším pak ještě pro jistotu dávali mince opatřené červenou stužkou, které snad mohli děti užít coby jakýsi úplatek, kdyby na ně Nian přišel.

nian

A Nian se prý od těch dob už opravdu neukázal, tradice však zůstaly dodnes a oslavu Nového roku si místní bez červené barvy nedokážou představit asi podobně jako většina z nás by jen těžce skousla Vánoce bez dárků, kapra a stromečku. A podobně jako by ty naše Vánoce jen málokdo chtěl slavit sám, pro Čínu a Taiwan jsou to oslavy Nového roku, které nende jinak než trávit v teple domova. Těsně před Novým rokem tak ceny mezinárodních i vnitrostátní letenek vyletí raketovou rychlostí a sehnat místo ve vlaku či autobusu se stává úkolem nadmíru složitým. Majíce možnost sledovat jak se přibližně měsíc před příchodem nového roku začala Tchaj-pej postupně halit do červené a téma oslav nového roku se stalo základem každé správné konverzace s místními, teprve až teď začínám plně chápat, proč se mí čínští spolužáci minulý rok kolem přelomu ledna a února ve velkém sebrali a do jednoho ochotně platili ony astronomické částky za trasu Londýn-Čína, to jen aby se o pár dní zpátky vrátili o pár kilo těžší a s bolehlavem způsobeným tím nekonečným cestováním mezi časovými pásmy. 

Čínský nový rok - rodinná večeře - ukradeno z internetu

Čínský nový rok – rodinná večeře – ukradeno z internetu

A jak to významných svátků bývá, místní oslavy nového roku se točí hlavně kolem jídla. Mí tchajwanští přátelé tak v ten velký den 31. ledna usedli k rodinné večeři, která se skládá z nespočtu chodů, jejichž ingredience často nesou nejrůznější symboliku. A tak například knedlíčky jau gok a jiaozi svým vzhledem připomínají čínskou měnu za doby císařů a dávájí tak rodině naději na bohatství v novém roce. Dlouhatánské nekrájené nudle pak mají svou nekonečnou délkou  přinést členům rodiny dlouhověkost. Dýňová semínka pak zas nový přírůstek do rodiny. Chybět by neměla ani ryba, která se v čínštině řekne stejně jako výraz pro “nadbytek”, či mandarinky, které znějí stejně jako „štěstí“ anebo pórek, který je zas homofonem pro „počítání peněz“ a tedy prosperitu.

Podobně jako se u nás na Vánoce pořádají firemní večírky, na Tchajwanu a v Číně firemní mecheche probíhají v rámci oslav Nového roku. Zaměstnanci se sejdou k večeři u velkých kulatých stolů, a jak už to tady bývá zvykem, sdílejí spolu řadu pokrmů, servírovaných na praktickém pohyblivém kotouči, tak aby si každý mohl hůlkama dloubnout do toho, na co má zrovna chuť.

A moje novoroční večeře

A moje novoroční večeře

Červené obálky připraveny na naducání penězmi (a opět ukradeno z internetu)

Červené obálky připraveny na naducání penězmi (a opět ukradeno z internetu)

Zatímco u nás probíhá na Vánoce výměna dárků, tady jsou o něco praktičtější a po večeři si členové rodiny předávají z ruky do ruky červené obálky hezky naducané tchajwanskými bankovkami. Tradice červených obálek jde zpátky až k té legendě o Nianu a oněm mincím s červenou stužkou, které byly původně používány na ochranu. A podobně jako i u nás během Vánoc daruje řada firem svým zaměstnancům, klientům, dodavatelům apod. jakés to dárky,  tady se i v obchodních vztazích rozdávají červené obálky s penězmi. Kolik že je vhodné dát klientům či dodavatelům, mi však nikdo nebyl schopen vysvětlit. S rozdáváním peněz zaměstnancům se to pak má tak, že se v rámci firemního večírku pořádá tombola podobná té z našich plesů a bálů. Každý zaměstnanec dostane několik žetonků a pak už je to v rukou štěstěny. Když mi můj tchajwanský kamarád se značným zklamáním sděloval, že vyhrál jenom čtyři tisíce a luxusní sluchátka za další asi čtyři tácy, trošku mě svým zamračeným obličejem překvapil. Všechno však začalo dávat větší smysl, když dodal, že hlavní cenou bylo 100, 000 taiwanských dolarů(cca 66,000 Kč), které jejich zaměstnavatel, jeden z místních největších telefonních operátorů v zemi, rozdal 4 zaměstnancům.

Já ten příchod nového roku jela slavit na jih Tchajwanu. Ze školy jsme měli týden volna a odjet na jih se zdálo být tím vůbec nejlepším řešením, jak utéct upršenému tchajpejskému počasí. Kenting ležící v  nejjižnějším cípu ostrova je prý znám jako místo, kde se oslavy nového roku zvrhávají v jednu velkou párty, kdy v bikinách u moře za svitu slunce a měsíce skotačí mladí i staří s bříšky příjemně plnými místními čerstvými mořskými plody a posílení národním zlatem pivem taiwan beer odpalují jednu rachejtli za druhou. 

Kenting

Kenting

Avšak Kenting jakoby na ten nový rok usnul a za ty čtyři dny, co jsme v něm strávili, se nějak nestačil probudit. My, šest statečných  dvacet-něco letých, výkvět západního (a až na mne) anglicky mluvícího světa, jsme si s tím ale samozřejmě dokázali poradit sami. Na kentingské pláži i mimo ni jsme skotačili za svitu slunce a měsíce s bříšky příjemně plnými místními čerstvými mořskými plody a posílení pivem taiwan beer jakož i stříbrnou tequillou, kterou mexický bar na hlavní (a tak nějak i jediné) kentingské ulici prodával panáka na naše asi za 40 Kč.

IMG_8391 IMG_8402

A tak jsme sice z těch tradičních oslav čínského nového roku, kdy prý městy prochází průvody a tchajwanští akrobati předvádí jeden těžce uvěřitelný kousek za druhým, neviděli zhola nic, ale mně to asi tak nějak vůbec nevadí, protože těch několik dní, které si sice pamatuju ani ne z poloviny se zapíšou mezi ty tchajwanské momenty, na které budu s radostí vzpomínat.

O náboženství na Tchaj-wanu

S náboženstvím na Tchaj-wanu se to má tak, že je v tom dosti zmatek a rozhodně žádný stres. Jedno náboženství se tady prolíná s druhým tak zlehounka a nenápadně, že je pro místní často těžké říci, kam svým náboženským smýšlením vlastně patří. Výsledkem je směsice zvyků a tradic, ve kterých aby se čert vyznal.

Buddhistický Baoan Temple, Tchajpej

Buddhistický Baoan Temple, Tchajpej

Na Tchaj-wanu byli k nejrůznějším náboženstvím vždy tolerantní a raději než vést války, si navzájem leccos vypůjčili. Tchajwanci, původně pohani jak poleno, tak pobrali něco od holandských protestantů, kteří jim tu v 17. století na chvíli okupovali jih ostrova, něco od katolíků ze Španěl, kteří jim pomotali hlavy na severu, něco z japonského šintoismu, to když se jim tu na konci 19. století naprdolili Japonci, avšak nejvíce pak převzali od čínských buddhistů a taoistů, kteří zde poslední pár století co chvíli zakotvili a přitáhli další osadníky. A jak se zde čínská populace s radostí rozšiřovala a úspěšně z té původní tchajwanské dělala menšinu, rozšiřoval se i vliv buddhismu a taoismu. Dnes se k náboženskému vyznání na Tchaj-wanu hlásí přes 80% obyvatelstva, z nichž 35% procent se považuje právě za buddhisty a 33% za taoisty. Zbytek je pak takový všelijaký mišmaš – hen tam 2,5% procent protestantům, hen tam něco málo přes procento katolíkům, 0.3% muslimům a hen tam něco dalším dvou desítkám náboženství prapodivných jmen, z nichž znám už jenom Církev Scientologickou Toma Cruise a Svědky Jehovovy (ti tady mimochodem také rádi chodí od bytu k bytu a když jim slušně vysvětlíte, že nemáte zájem, tak Vám alespoň popřejí hezký den a nezapomenou připomenout, že i tak Vás Bůh miluje – kluci, díky!).

IMG_7194

Všelijakých chrámů je po Taipeji rozeseta spousta, a stousta z nich – ač kdysi zřejmě vystavěných na místech, které odpovídaly logice feng shui – jsou dnes v důsledku urbanizace schovány mezi domy, mezi stromy, u silnic, u paneláků, mezi stánky s jídlem nočních marketů, uprostřed kruhových objezdů, vlastně všude. To jim však neubírá nic na jejich kráse, majestátnosti a pro mě i značné exotičnosti. A jelikož pro buddhisty není až tak důležité chodit s ostatníma ovečkama na mše a oddávat se víře v boha při masových akcích, mívají místní své malé oltářky často hezky doma po ruce. I Carlova maminka má jeden v obýváku, a jak jsem si při svých pochůzkách Tchajpejí stačila povšimnout, oltářky mají hezky po ruce (hned vedle polic s nářadím) i hoši v řadě místních opraven skútrů.

Ciyou Temple, Taipei

Buddhistický Ciyou Temple, Tchajpej

Zdejší chrámy, ať už buddhistické či taoistické, jsou ohromné stavby hrající veselými barvami a zahaleny všudypřítomným odérem z vonných tyčinek. Těmi místní odhánějí zlé duchy a očisťují své duše, to aby mohli bohové přijít blíže. Mezi barvami zdejších chrámů převládá červená a žlutá. Červená je v čínské kultuře považována za barvu štěstí (a proto se zde také tradičně vdávalo a ženilo v červeném, a pak jim poblbl západ hlavu a s červenou byl šmitec). Žlutá je pak centrem energie – skloubí v sobě jak bílý yin, tak černý yang, je středem vesmíru, a tím tedy i všeho ostatního.

Tradičních čínský-taiwanský svatební šat (převzato odněkud z googlu)

Tradičních čínský-taiwanský svatební šat (převzato odněkud z googlu)

Místní chrámy bývají věnovány několika bohům a občas i několika náboženstvím. Zatímco u nás by představa kostela sdíleného muslimy a křesťany, či katolíky a protestanty, asi úplně neprošla, v Tchajpeji je náboženská tolerance nejvyššího stupně a taoisti a buddhisti  tu často “sedí ve stejných lavicích”. Místní bohové, či chcete-li svatí, na rozdíl od antického Říma či Řecka nevelí nadpozemským silám, ale spíše disponují speciálními vlastnostmi, kterými Vám mohou v boji s tím či oním pomoci.

Modlíme se, modlíme se

Modlíme se, modlíme se

Každý svatý, kterému je daný chrám věnován, v něm má svůj oltář. Místní tak chodí pro radu a pomoc přímo k odborníkovi na slovo vzatému – před zkouškou k bohu študáků, před výjezdem na moře k bohu rybářů, v nemoci k bohu zdraví, v osamění k bohu lásky atd. atd. Klaní se před ním, co jim duchovní síly stačí a zádové svaly dovolí a v momentech nerozhodnosti se ho pomocí dřevěných na červeno obarvených půlměsíčků ptají na otázky. S půlměsíčky chvíli v dlaních štěrkají, breptají si pro sebe nějakou modlitbu a v hlavě formulují otázku, na niž se chtějí zeptat. Pak ty dva kousky dřeva z ničeho nic šustnou na zem a když oba půlměsíčky spadnou vypouklou stranou hóre, Bůh říká “ne” – když jeden vypouklou a jeden rovnou, odpovědí je “ano”.

Modlící mu na oltáři výměnou nechávají čerstvé ovoce rozličných barev a tvarů, až si vždycky říkám, jestli to není škoda to tam jenom tak nechat ležet, že takové dračí ovoce člověka vyjde kus klidně na 60 korun – ale to ze mě jen mluví chudá duše studentská téměř ateistická.

Tak co nám dnes Pán poví

Tak co nám dnes Pán poví

Do chrámů chodívám ráda a chodívám do nich jenom tak na čumendu, protože mě baví celá ta prapodivnost místních zvyků, které mi nedávají mnoho smyslu. Občas mě pak popadne vtírává nálada a chodím od jednoho modlícího k druhému a ptám se „A co to tady s těma papírkama děláte?“ A proč to tady tak děláte?“, a oni většinou neumí anglicky a já zas ne čínsky, takže tradičně skončíme u slátaniny těch nejjednodušších anglicko-čínských slovíček typu „zhege money – God – hen gaoxing“ aneb “tohle peníze – Bůh – šťastný“. A pak jsem šťastná i já, jak jsme si to náramně popovídali, že od teď vím, že ty žluté papírky, které společně s obětním ovocem a balením vonných svíček prodávají ženy za pultem přímo v chrámu, symbolizují peníze a že tím pálením v peci je mění na energii, která stoupá vzhůru k zesnulým předkům, kteří si za peníze můžou v nebi užít jakousi srandu.  A pak jdu domů s úsměvem na rterch a říkám si, že si něco o tom buddhismu a taoismu a celkově náboženství na Tchaj-wanu musím přečíst, neb je to na ostudu, že tam tak chodím něvedouc vůbec, která bije. A než dojdu domů, tak na to předsevzetí samozřejmě zase zapomenu a za pár týdnů do toho chrámu lezu zas znovu a opět otravuju místní a s co nejmilejším výrazem ve tváři se táži “a proč vy tady tak sedíte? Jo kancelář chrámu, říkáte. A co že taková kancelář chrámu dělá? Jo vybírá od oveček peníze, říkáte. Jo aha, tak to děkuji za vysvětlenou, tak to já zas radějc hned půjdu o dveře dále.” 

Dámy prodávají propriety pro modlitbu

Chrámové dámy prodávají propriety pro modlitbu

« Older Entries