Category Archives: Ze života v Singaporu

Jak mě Ratanky dostaly natolik, až jsem je přivezla do Čech

Ahoj,

během cest po jihovýchodní Asii jsem v Indonésii narazila na nádherné stylové ručně vyráběné tašky v boho stylu. Jsou úžasné. Přírodní materiály, ruční práce, vypadají skvěle – prostě nádhera. Uchvátily mne natolik, že jsem začala hledat cesty, jak je přinést i k nám do Čech.  A povedlo se. Mrkněte na http://www.ratanky.cz .

Jouhou a hezký den,

Hanka

_DSC1229

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

_DSC1272

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

_DSC1305

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

_DSC1345

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

_DSC1355

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

_DSC1405

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

_DSC1418

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

_DSC1450

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

_DSC1485

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

maharami_mala

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

maharami_velka

Pro více informací koukněte na http://www.ratanky.cz

 

 

 

Barma – Do země zlatých pagod a úsměvů

Je pátek, 18:15. Zavírám laptop. „Tak příští týden ahoj“, zavolám na kolegy. V pobočce naší původně české společnosti dnes globální firmy je nás celkem 6. Kancelář zastřešuje 14 zemí. Zajímavé práce v zajímavé části světa máme hodně, málokdy se sejdeme všichni. Je začátek prosince. Venku je 27 stupňů. Začíná silný déšť. Tak jako poslední dobou téměř každý den. Ceny Uberu vyskakují na trojnásobek. Místní taxikáři se v dešti prý jezdit bojí. Letím do Barmy. V Barmě máme nového distributora.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Barma/Myanmar je největší zemí jihovýchodní Asie. Velikostí i počtem obyvatel je srovnatelná s Francií. Padesát let vojenské diktatury, etnických konfliktů a izolace okolnímu světu uvrhlo Barmu do chudoby, sociální nerovnosti a nestability. Země, jíž se pro nespočet zlatých pagod a nesmírné nerostné bohatství přezdívá zlatá země, dnes patří mezi nejméně rozvinuté (ale zároveň i nejrychleji rostoucí) ekonomiky světa. Stačí krátký pohled na místní pamětihodnosti a je jasné, že v minulosti muselo být všechno jinak. Barma bývala v regionu považována za silnou a pokrokovou. V 16. století dokonce vytvořila největší království v celé jihovýchodní Asii, které zabíralo oblast dnešního Thajska, Laosu, části Číny a Bangladéše. Tak jako tolik jiných zemí v této části Asie se ani Barma nevyhnula evropskému kolonialismu. Na dobu, kdy byla země řízená z indického Dílí, coby součást Britské Indie, vzpomíná ve své novele Burmese Days i George Orwell, který zde ve dvacátých letech 20. století strávil 5 let coby policista ve službách britské královny.

IMG_3606

Víkend

Je sobota, 7:30 ráno. Opouštím ubytovnu o 2 dvou-poschoďových postelích. Platím 10 dolarů za noc (včetně „americké“ snídaně). 100k od Yangonu je Golden Rock Pagoda (Kyaiktiyo Pagoda). Zlatá stavba kuželovitého tvaru je postavená na 5,5 metru vysokém pozlaceném balvanu. Celý úkaz na první pohled popírá zákony gravitace. To chci vidět!

„Oh sorry madam, but there is no bike rental in Yangon. Yangon banned motorbikes in 2003. I am so sorry.“ paní na recepci pouze potvrzuje to, co už říkal i Google.

„Alright then, so, what is the closest big city with no scooter-ban?“

„That would be Thanlyin, madam.“

 Taxíkem se přesouvám do 15 kilometrů vzdáleného Thanlyinu. Taxikář John dostává nelehký úkol.

„Please take me somewhere where I can rent a scooter.“

Po necelé hodině cesty John zastavuje u skupinky mladých mužů postávajících u cesty. Oni nemluví anglicky, já zase barmsky. K domluvě využíváme Johnovu lámanou angličtinu. Zatímco ke mně se v angličtině dostávají pouze věty o třech, čtyřech slovech, místní motoristé s Johnem vedou dlouhé konverzace. Během pauz v řeči kluci pravidelně odplivují červenou tekutinu ze žvýkání betelového ořechu plněného tabákem (betel nut). Typický červený úsměv znám už z Tchajwanu, a tak mě zuby, které na první pohled vypadají jako zalité krví, nevyděsí a spíše jen dávám pozor, aby mi červené plivance neskončily na teniskách.

„Ta motorka je na tebe moc silná, moc těžká. Co když se ti překlopí, to nepostavíš.“

To zvládnu!“ Dušuju se neodbytně. Já už byla tám a tám a tám, počítám na prstech jedné ruky své pramalé zkušenosti a že řídit umím jenom automat, který tady nikde nevidím, si prozatím nechávám pro sebe.“

Po půl hodině dohadování se dostáváme k nabídce.

„Okay, 1 den za 10 USD. Ale, depozit 300 USD. A ten zaplatíš mně“. Ukazuje na sebe prstem jeden z vyjednávačů.

Přemýšlím, zvažuju pravděpodobnost, že se s 300 americkými dolary ještě někdy potkám, vrtím hlavou na znamení „ne“ a s Johnem se vracíme zpět. Johnovi za projížďku a překladatelské služby zaplatím v přepočtu 12 EUR. Víkend strávím v Yangonu.

 

P1014407.JPG

Yangon

Yangon je se svými 5,5 miliony obyvatel největší město Barmy. Za dob britské nadvlády byl ustanoven hlavním městem. Otisk evropské mocnosti a slávu starých dní připomínají široké silnice a honosné budovy z přelomu 19. a 20. století. Bohatě zdobené čtyřpatrové domy s vysokými stropy by jeden spíše čekal na březích Temže. Na kráse jim neubírá ani jejich často bezútěšný stav. Pro mě vlastně spíše naopak.

Vývěsním štítům vévodí krásné písmo. Kombinace obloučků, koleček a kudrlinek. .

Procházím centrem, na jehož návrhu se podílel stejný architekt jako při výstavbě Singapuru, také bývalé britské kolonie. Ulice jsou jako podle pravítka a místní, podobně jako v New Yorku, vnímají vzdálenosti v centru podle počtu bloků. Zastavím se před místním Nejvyšším soudem, budovou z roku 1914 a bezzubý pán mi začne vykládat z ruky.

„Vdáš se ve 36. Dříve určitě ne. Budeš mít 2 děti. Příští rok ti na účet přistanou miliony.“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Poděkuji za výklad, který nezní vůbec špatně a vydávám se dál.

Místní jsou velmi milí. Navzdory složité ekonomické situaci se Barmánci v roce 2016 stali národem na světě tím vůbec nejštědřejším, a to již třetí rok po sobě[2] Míjím muže v dlouhých sukních. Longyi, 2 metry široký a 80 cm dlouhý pás látky, zde patří k tradičnímu oděvu. Vzpomínám na studia ve Skotku. I tam muži hrdě nosili sukně. Zatímco ve Skotsku na sebe ale vezmou kilt spíše jen při speciálních událostech (svatby, či sledování fotbalového utkání Skotska proti Anglii), v Yangonu, zdá se, je longyi poměrně běžnou součástí mužského šatníku.

Yangonské ženy chodí oblečené jen velmi střídmě. Neukazují ramena. Mají dlouhé kalhoty, či sukně. Jsou drobounké a pro mě exoticky krásné. Tmavé rovné vlasy jim splývají na ramena. Oči mandlového tvaru, pleť odstínu olivové. Vypadají zde jinak než v Singapuru. Tváře mají často pomalované zlatou barvou.

„And Mr Thaw Zin, what are these golden circles?“, ptám se našeho distributora o pár dní později.

„That is Tenaka“, vysvětluje. Tenaka je zlatá pasta, která se vyrábí z kůry speciálního stromu. „They say it is great for the complexion.“

„Do you use it as well?“

No, no, no!“ říká s očividným pobavením a já si z toho přebírám, že tenaka bude výhradně dívčí záležitost.

IMG_2853.JPG

Shwedagon Pagoda

Podobně jako Praze vévodí pražský hrad, Yangonu Shwedagon Pagoda.[1] Na doporučení se převlékám do dlouhých kalhot. V sukni jen téměř nad kolena mě do pagody nepustí.

Pagodou mě provádí Nway, jedna ze slečen pracujících pro distributora. Nui je milá a usměvavá. Vlasy má stažené v nedbalém culíku. Na očích výrazné brýle. Je mi zhruba po ramena. Poslední dva roky studia strávila na škole v Singapuru. Studijní obor: electrical engineering. V práci servisuje motorgenerátory, připravuje nákresy celých systémů. Jímá se mě tichý obdiv.

Asijská jména natolik odlišná těm, kterým jsem uvyklá v Evropě, pro mě často bývají oříšek. A tak ani Nui neuniká obligátnímu dotazu, jak správně vyslovovat její jméno.

„A znamená tvé jméno něco?“, ptám se dál.

„Ne, vlastně ne, mámě se ty jména jenom líbila. Jsou to její oblíbená slova.“

„Aha, a které z nich je tvoje příjmení?“ V Asii tradičně dávají příjmení před první jméno a já si chci být jistá, že to plést nebudu. Ale Nway mě překvapí:

„My v Barmě nemáme příjmení. Jenom první jména. Takže ty se nejmenuješ jako maminka nebo tatínek?“

„Ne, jenom první jména. Příjmení a směrovací čísla my v Barmě prostě nemáme.“.

P1014692.JPG

Před jednou z nejstarších barmských pagod dnes stojí moderní výtah. Vyjíždíme 20 metrů nad parkoviště a před námi se otevře prostranství zavalené zlatem. Jsme pod otevřeným nebem. Poprchává. Před námi je majestátní 99 metrů vysoký zlatý kužel – Shwedagon pagoda. A kolem něj, spousta dalších zlatých věží a věžiček a sošek Buddhy. Shwedagon pagoda je v Barmě důležitým poutním místem. Ostatně, prý v sobě ukrývá 8 vlasů samotného Buddhy.[2]

„Který den ses narodila? V pondělí, úterý…sobotu?“, ptá se mě Nui.

„Hmmm, to nevím.“

Nui se upřímně rozesměje.

„To vážně nevíš?“

„Hm, ne, proč?“

„V Barmě máme horoskopy podle dne v týdnu, ve kterém jsi se narodil. Každému dni v týdnu připadá jedno zvíře. Např. tak jako vy máte lva pro ty narozené v srpnu, my máme lva pro ty narozené v úterý.“

Tak jako v jakémkoli jiném horoskopu se každému znamení připisují určité vlastnosti. V každé pagodě jsou pak malé koutky věnované dnům v týdnu. Vidíš tady je „Monday´s corner“, ukazuje na malou kapličku, u níž postarší paní nabírá vodu a lije ji na hlavu kamenné sochy tygra, znamení zvěrokruhu pro ty narozené v pondělí. Správně by se v den svého narození měl člověk v den týdnu, v němž se narodil, modlit k Buddhovi.

„A ty se modlíš?“.

„Jo. Každý den 30 minut a někdy ještě čtvrthodinu medituju. Meditace a modlení je pro nás v Barmě důležité.“

V Barmě tentokrát trávím celkem 4 dny. Tak jako při dalších návštěvách i tentokrát odjíždím s přáním se sem zase velmi rychle vrátit.

IMG_3592.JPG

IMG_3558IMG_3478

[1] https://www.renown-travel.com/burma/yangon/shwedagonpagoda.html

[2] https://www.renown-travel.com/burma/yangon/shwedagonpagoda.html

[1] https://globalurbanhistory.com/2016/02/24/rangoon-and-singapore-connections-comparisons-and-the-construction-of-southeast-asian-cities/

[2] .“ http://edition.cnn.com/2016/10/26/world/world-generosity-index-caf-2016/index.html

 

Kašmír a mé nebohé nevytrénované já. Den první.

Je 6 ráno. Do odletu zbývá 2 a půl hodiny a já stále ještě stojím v kuchyni v tričku na spaní a marně se snažím nasoukat do staré krosny značky Slavo vše, co bych v kašmírských horách mohla potřebovat. Krosna nabírá gigantických rozměrů. Stojím před nelehkými kompromisy. Doma nakonec nechávám tlustý svetr. Asi to nebyla ta nejlepší volba, zjišťuju už cestou v lehce klimatizovaném taxíku. Na teplotu v 3 až 4 tisících metrech se snažím raději nemyslet. Taxikář mě vyhazuje na druhém konci letištní haly a jen procházka ke správné odbavovací přepážce se zdá jako fyzická výzva. Baťoh má 17 kilo. Hledám wifi a Starbucks – horal jak blázen, směju se sama sobě,  zatím co v hlavě potlačuji nepříjemný proud výčitek o tom, co se mělo před odletem na dovolenou stihnout a nestihlo. Boarding začíná.

Balím. Nestíhám. Dělám kompromisy.

 

Imigrační oddělení v Dílí.

„Kde budete v Kašmíru bydlet?“

„Nevím.“

„Jak nevíte?“

„Něco si najdeme.“

„Jak to asi uděláte?“

„Doletím do Srinagaru. Vezmu si taxíka a najdu si bydlení.“

Imigračním úředník si na mě přizve ještě další dva. Indická overemployment a neochota činit rozhodnutí se začíná projevovat, a to jsem ještě pomalu ani neopustila mezinárodní prostor. Na požádání zopakuju svou poslední větu. Oni se zasmějou na znamení výborného vtipu, a ptají se, jestli chápu, proč se mě tak ptají. A já odpovídám, že nechápu. Na první pohled jednoduchá konzervace nám zabere 20 minut. Nakonec se spokojí s tím, že coby adresu uvádím „Aleš. Camper´s Corner.“

V kavárně na příletech platím za sendvič. Vytahuju balíček bankovek, které mi zbyly z poslední návštěvy Indie. Slečna se usměje a s penězi v rukou a bezradným výrazem odejde za kolegou. Vrací se s omluvou, že srílanské rupie neberou. Ráno jsem musela v rychlosti šáhnout do špatného kastlíku. Pověstná indická hygiena nezklame a mně se dělá zle ještě na letišti.

20604602_10155480865990539_8921759613845832184_n

India, Kašmír, here we come.

Na terminálu se potkávám s Alešem. Zatímco já mám na sobě pohorky a goretexové kalhoty, on přichází v tričku a kraťasech, pod rukou karimatku, přes rameno baťůžek. Navzájem se vysmějeme našim outfitům. On se ptá, který trek už mám za sebou a já na kterou pláž míří.

Přelítáme na sever Indie. Kašmír. Město Šrínagar. 1600 metrů nad mořem. Kolem nás se tyčí Himaláje. Taxikář se k nám vrhá přátelsky. Paži na znamení pozdravu má nataženou už ze vzdálenosti 5 metrů. Rukou potřese i mně, gesto, které, jak velmi rychle pochopím, zde není vůbec běžné. Zavane mě kyselý zápach jeho potu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Šrínagar je letním hlavním městem státu Kašmíru a Džamu. Do 1947, tedy roku, kdy Indové (a Pákistánci) získali od Britů po téměř 200 letech nezávislost, bylo území Kašmíru de facto samostatným knížectvím. Od onoho čtyřicátého-sedmého je Kašmír tak trochu zemí nikoho, a všech.  Podle OSN jej z poloviny spravuje Indie, z třetiny Pákistán a ze zbytku Čína. To však nebrání tomu, že zahrnuté státy to vidí trošku jinak, což od konce 50. let vedlo k třem indicko-pákistánským válkám a nespočtu „menších půtek“, které ať už vyvolány Indií či Pákistánem, anebo místními snažícími se získat zpět svou nezávislost, činí Kašmíru ne zrovna nejoblíbenější destinaci pro dovolené rodin s dětmi.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Projíždíme městem. Podél cest rostou vysoké topoly, vrby a lípy. Mezi protisměrnými pruhy hlavní silnice jsou vysázeny růže. Venku je jen nepatrná vlhkost. Na světlemodrém nebi se honí mraky, které člověk v Evropě bere za samozřejmost a v jihovýchodní Asii téměř nenachází. Na ulicích je pořádek a klid – auta zde v porovnání s jinými indickými městy troubí jen zcela výjimečně. Silnice lemují dvoupatrové domy se sedlovými střechami. Hezké domy. Často z červených cihel a občas i s pelargoniemi na balkóncích. Při troše volné představivosti a půl roku v Asii to může jednomu připomínat Čechy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Navzdory pár vjemům, které nám připomínají domov, je ale Šrínagar něčím zcela odlišný. Není to jen nepřístupně vypadajícími indickými vojáky v maskáčích s obřími samopaly na prsou, kteří postávají na chodnících a podle nezájmu kolemjdoucích očividně tvoří běžnou součást města. Ani občasným arabským písmem, či krávou, která bez sebemenších výčitek brzdí dopravu na rušné křižovatce. Je to tím mixem námi vnímaného za nevyspělé zasazeného do podnebí, které je nám známo v zemích nejvyspělejších. Je to tím mixem vůní a barev, které na první pohled můžou vypadat familiárně, a na pohled druhý tak neuvěřitelně cize.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Taxikář cestou s radostí v hlase popisuje jednotlivé části města. „Here are very nice gardens – hospital – university – very good restaurant. A já spíše než Šrínagarské body zájmu, pozoruju místní. Vypadají hezky. Mají obličeje podobné nám v Evropě. Pleť je sice výrazně tmavší, ale o tolik odstínů světlejší než u těch, kteří nás o pár dnů později vítají na indickém jihu. Vlasy sice černé jak uhel, ale tváře postrádají typickou indickou kulatost a oči asijskou šikmost. Silné indické kníry muži vyměnili za dlouhý plnovous. Někdy rudý. zřejmě obarvený hennou. Oči místních nenesou jen odstíny černé a tmavě hnědě, ale občas zazáří i zelená.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Muži mají košile až po kolena, pod nimi bílé plátěné kalhoty, na hlavách malé pletené čepičky. Na nohou žabky.Ženy nosí sárí sytých výrazných barev – karmínová, fuchsiová, zelená. Vzory, které bych já označila za indické a místní by mě zřejmě s dávkou uraženosti a národní pýchy opravili, že přeci kašmírské, jsou všité zlatou nití. Přes vlasy mají ženy elegantně přechozený šátek, jako hollywoodské hvězdy z padesátých let při výletech v kabrioletu. Tady ale kabriolety nejsou. Ulice brázdí auta značky Tatabenz a tuk-tuky s nápisy Hello Allah. Šátek na temenech místních žen někdy vystřídá burka, což vytváří pro mě jen velmi nezvyklou kombinaci, která však natolik vyjadřuje Kašmír jako takový – muslimský stát oficiálně spadající pod Indii.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Potřesení rukou. Goodbye, loučíme se s taxikářem. U jezera Dal si nás na malé lodičce, která se při troše představivosti může podobat benátským gondolám, vyzvedává pan domácí. Dneska bydlíme na houseboatu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

„Here is the beer-man.“

A na druhé kašmírské gondole, kterým se tady říká šikara – pán vytahuje podpultové zboží. Za Kingfisher Strong platíme přirážku, kterou je lepší nepřepočítávat. A kdybychom věděli, jaký problém budeme v následujících dnech mít pivo kdekoli jinde sehnat, dali bychom za něj jistě i víc.

Na přivítání dostáváme od domácích kašmírských čaj. Voní silným kořením a exotickými dálkami.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

 

 

Spiritualita v Singapuru.

Má se za to, že jsou Asiati čínského původu o poznání spirituálnější a pověrčivější, nežli my na západě. Jejich víra zahrnuje mix institucionalizovaných náboženství typu křesťanství, buddhismus a taoismus a neuvěřitelně obšírného – a pro mě naprosto nepochopitelného – systému pohanských bohů či svatých, ke kterým se po smrti začnou řadit i jejich nejbližší. To vše je doplněno o pověry, symboly, legendy a mýty s datem vzniku, kdo ví kdy, které často stojí na systémech tak složitých, aby se v tom čert vyznal.

edba55fb-78f4-4d57-8cbf-56aaa0d7d5e4-2060x2060

Čínská božstva

 „V minulém roce změnila naše firma CEO. ….“, nadechuju se k další větě.

„Hm, Hana, nezlob se, že ti do toho skáču….je to taková blbost.“, váhá, jestli s tím ven.

Rok zpátky jste upravovali logo. Víš, podle čínských tradic by v logu firmy mělo být dokonale vyváženo všech 5 čínských elementů. „Koukej“, ukazuje na náš firemní symbol, „tohle tady to je kov, to je dobrý, to jsou peníze, ale musí být propojený ještě s něčím, jinak by to nebylo v rovnováze, a pak to má špatné feng-shui a je to v pytli. Nebylo by to yin-yang, rozumíš?“, říká nám distributor sice ne z Číny, ale ze země, která, ostatně jako téměř všechny tady v regionu byla jednou kdysi dávno pod vlivem říše středu a evidentně si z toho něco odnesla až do 21. století.

„Vaše logo, tak jak je, je oukej, ale podle čínských tradic, se ty elementy v logu musí spárovat taky s osobou CEO. Musí být v rovnováze s datem jeho narození. Víš přece, že se podle čínské mytologie rodíme v roce připadajícímu vždy jednomu z 12 zvířat čínského zvěrokruhu a že na každý 12 letý cyklus pak připadá jednom z pěti základních elementů – oheň, země, dřevo, kov, voda. Tak třeba děti, které přijdou na svět letos, se narodí v roce ohnivého kohouta. To víš, ne?“ Jo, jo, já už to někde slyšela, mumlám nepřítomně, zatímco se spíš bavím představou, že s tímhle zajdu za někým z našeho marketingu…

feng-shui-for-office

Podobně jako my v  křesťanství využíváme různých symbolů, kterým někteří připisují jisté vyšší síly, využívají je i kultury s čínskou tradicí. A Singapur takovou kulturou zajisté je. Zatímco my si ale vystačíme prakticky s černou coby barvou smutku a bílou na znamení čistoty, křížem a trnovou korunou, Číňani a ti s čínskými předky to rozjedou ve velkém a význam připíšou kde čemu – číslům, barvám (všem barvám), tvarům, netopýrovi protože se vyslovuje podobně jako radost/bohatství, pavoukům, protože se vyslovují jako štěstí, praskajícímu dřevu v krbu, neb to zní jako smích přátel a tak dále, a tak dále.

S radostí jim vlastní si místní staví oltářky tam, kde je jen to prakticky možné – v restauracích, na dvorcích domů, v obývácích, ale i v kancelářských budovách. V roce, který připadá čínskému znamení ne se zrovna nejlepší charakteristikou, se rodí méně dětí, zatímco v roce draka se v porodnicích dveře netrhnou. Študáci se chodí modlit do chrámů věnovaným bohu učenců, dámy v životní krizi navštěvují tzv. fortune-tellers (vykladače štěstí), kteří jim pomocí složitého systému výpočtů postavených na starodávných čínských matematických zákonech snad předpoví nějakou lepší budoucnost. A rodiče novorozenců za nimi chodí taky, to aby svému nově narozenému štěstí vybrali jméno, které jim do vínku dá jen to nejlepší. A tak, když mi náš čínský obchoďák říkal, že jeho dva týdny narozené miminko pořád ještě nemá jméno, protože se stále radí a radí, jen jsem chápavě pokývala hlavou jako, že mu naprosto rozumím. Zajímavé přitom je, že by to možná až tak řešit nemusel, neboť není výjimkou, že si místní jméno v průběhu života mění. Třeba tak, jak to udělala moje kamarádka na doporučení svých rodičů, když se v ten samý rok rozešla se snoubencem a ztratila práci.

fullsizerender-9

I takto prostě může vypadat obětní místo místním bohům. Spálit na chodníku před kanclem papírové “peníze”, nechat ovoce, nechat sladkost a jde se.

Ale zatímco my držíme onu spiritualitu – povětšinou – v hranicích osobní roviny, tady se prolévá i mimo ni. A tak místní podle feng-shui nejen vybírají místo k životu a zařizují interiér, či hledají feng-shui-ově nejvhodnější místo pro odpočinek svých bližních, ale pečlivě také upravují firemní logo, zařizují firemní prostory, či se rozhodují pro tu nejlepší adresu firmy.

„Promiň”, zakončuje náš distributor ze začátku příběhu svůj výklad, “to bylo jen tak na okraj, to je taková blbost, jenom blbost. Ani to neposlouchej“…Odmlčí se, a pak rychle dodá „i když je fakt, že když brácha u své firmy naposledy změnil logo aniž by nad tím příliš zauvažoval, tak to s ní šlo rychle do kytek.“

A je to ten jeho poslední přídavek, kterým to celé vyprávění náš distributor zakončí, jenž tak krásně ukazuje, že je to těm mladým a ekonomicky vyspělým až jaksi hloupé přiznat, že by se těmi pověrami nechali ovlivnit, ale že to tady pořád je a do jisté míry tomu rádi naslouchají.

Singapore a jeho zákony.

Sedím na patníku. Jím mango. Koupila jsem ho za dolar u pouličního prodavače.

„Prosím, vždyť já se v tom nevyznám, vyberte mi nějaké dobré.“

Vybral, platím, sedám na patník u metra, zakousnu se. Sladká lepkavá šťáva mi stéká po rukou, kape na chodník. A já k vlastnímu pobavení začnu nesmyslně uvažovat, jestli se vůbec v Singapuru taková nestydatost jako pocintat chodník od manga beztrestně smí?” Rozhlížím se kolem dokola. Značka přeškrtnutého ovoce v nedohlednu, ale co když je právě toto ta místní, jak se říká, common knowledge, podobně jako to, že za čůrání ve výtahu by ti ho určitě ufikli. Ufiknou mi ruce za mango? Mango dojím, ruce zůstávají na svém místě…ale kdo ví, možná jsem jen dneska měla štěští….Singapore is a Fine City. 

Jihovýchodní Asie je nádherná, milá, pohostinná, příjemná … a taky zmatená, ušmudlaná, hlasitá, nespolehlivá, nefungující. Život si zde plyne podle svých vlastních pravidel, zákony se ignorují, obcházejí a systém podplácí. A v tom všem je pro nás Evropany ta Asie tak krásně exotická, svobodná, nepochopitelná a nervy drásající zároveň. A pak stačí přejet jedny politické hranice, dostat se na ostrov na globu velikosti špendlíkové hlavičky a vše je jinak.

Singapur je pravidelně hodnocen, coby jedno z nejčistších a nejméně zkorumpovaných míst na světě, coby stát se světově snad nejnižší kriminalitou, nejnižším užíváním drog a nejvyšší vzdělaností. A místní lidé jsou na to náležitě pyšní. Být ze Singapuru, to totiž v Asii něco znamená. Singapur je značka, kterou chce nosit každý a za kterou jsou místní ochotní platit tvrdou měnou v podobě podřízení se striktním pravidlům a vysokým pokutám.

Tak nějak přirozeně počítají s tím, že vyhodí-li papírek od nanuku, bude je to stát kolem 300 dolarů, za nedopalek zaplatí 500, a za uplivnutí, přecházení na červenou, či vyhození žvýkačky až 1000. Žvýkačky pro jistotu Singapur 13 let zpátky zakázal zcela a člověk je tady prostě nesežene. Pod výhrůžkou pokuty mezi 500 až 5000 dolary místní v metru nekouří, nepijí, nejí, nevozí s sebou smradlavé ovoce durian.

Až na ty astronomické částky asi zatím nic až tak překvapivého, ale tady ta legrace s místními předpisy teprve začíná. Singapur vás totiž může taky poslat na 3 měsíce sedět za zpívání a recitování obscénních textů (aj, ani nedomýšlet, co kdyby se jim dostal do rukou Záviš). Bručet můžete jít na 3 roky, když se připojíte k cizí wifině a na 2 roky za vztah  s osobou stejného pohlaví.

A nekončíme: krmení holubů máte za 500 dolarů, nespláchnutí veřejného záchodu pak 150. Ozve-li se někdo ze sousedů, že vás přes okno viděl chodit doma nahého, počítejte s tisícovkou za šíření pornografie. A tak není divu, že místní rádi žertují, že “Singapore is a Fine City”. Dvojsmysl se skrývá pod slovíčkem „fine“, homonymem pro fajn a taky pro pokutu.

Singapur má také dosud trest smrti, stejně jako trest zbičováním. Ten se vztahuje na 35 přestupků včetně nelegálních graffiti, či překročení 90 denní bezvízové lhůty (ehm, až tohle dopíšu, jdu zkontrolovat pas).

A aby jste na nic náhodou nezapomněli, vláda ráda podá pomocnou ruku a kde je možné, umístí červeno-bílou připomínku. Velmi rychle si pak můžete začít připadat jako ve špatném filmu, v němž rodiče pořád ještě nepochopili, že už vám bude za chvíli 30 a s radostí vám na veřejnosti a dostatečně hlasitě nadále připomínají, doporučují, přikazují a zakazují. A tak se z plánového romantického bloumání v milém parku s jezírkem, stane pochod se singapurskými rodiči v pozadí, kteří hrozí prstem, že přece nemáš kouřit, že chytat ptáčky se nesmí, že si máš dávat pozor na prudký kopec dolů, že ty duriany nejen ukrutně smrdí, ale můžou taky padat a škaredě vám takovým pádem ublížit, že nemáš pouštět hlasitou hudbu a hrát si s letadýlky.

Ale co no, ono to opravdu funguje, a jinak by to tady možná ani nešlo. Singapur je bezpečný, čistý, ohleduplný, zelený .

Hm, ale dokážou to místní vůbec ocenit? Kdo ví. Oproti svým ušmudlaným a nefungujícím sousedům, jsou podle světových srovnání Singapurci o poznání nešťastnější, přesněji řečeno  v roce 2012 získali světově vůbec nejnižší pozici. Jo, důvodů za výsledkem může stát spousta, ale třeba je ten strach z toho si volně i uprdnout jedním z nich.

Rasismus v Singaporu?

Jestli je na Singapuru něco, co člověka na první dobrou praští do očí, pak je to mix kultur a národností. V době, kdy na západě zuří uprchlická krize a evropské národy bojují nejen se samotnou hrozbou, ale i s všudypřítomným strachem, musí se jeden ptát, jak to, že tady to vše žije tak hezky pospolu a jestli to přeci jenom někdy nezaskřípe.

mjpc_4races_25jul2014

Singapur je městský stát, jinými slovy samostatný stát velikosti města. 719 kilometrů čtverečních (pro srovnání ČR má 86 000, Praha 496), 5,6 milionu obyvatel. A co vás při pohledu na oněch 5,6 miliónů obyvatel napadne jako první, je, že každý vypadá jinak a co víc, že s tím nikdo nemá problém.

S oblibou se místních ptám, odkud že jsou, zkoumaje tím, kdo že je opravdu místní a kdo jen ekonomický či jiný imigrant. A oni s oblibou a smíchem odpovídají, že přece ze Singapuru. Říká to děda, který po večerech jako přivýdělek k důchodu jezdí s taxíkem a cestu mu zpříjemňuje čínský rozhlas, číšník tmavé pleti, který mi přinese indické curry, i žena v dlouhých cudných šatech s burkou na hlavě v části města, kterou po druhé světové vystavěli bohatí Malajci.

To, co mnohé z nás dělá Čechy Čechama, jakoby na úrovni singapurského státu neexistovalo. A tím, co mám na mysli, je jazyk natolik složitý, že ho snad žádný cizinec vyjma těch s IQ génia nemá šanci zvládnout, pleť, která bez ochranného faktoru 15+ po delším pobytu na slunci zčervená a začne nepříjemně pálit, umění navařit tu správou svíčkovou, velikonoční pomlázka, kterou zbytek světa v lepším případě nechápe a horším považuje za týrání žen, křesťanské svátky, půda, kterou otec Novák na smrtelné posteli zanechal Nováku mladšímu, stejně jako mu o půl století dříve Novák o generaci starší.

img_8208

čínský obleček pro ty nejmeněí

Singapurský lid tvoří ze tří čtvrtin Číňani, z 13% Malajci a z 9% Indové. Etnika spolu mluví anglicky, tedy jazykem, který nebyl zprvu vlastním ani jednomu z nich (a co víc, jazykem, který přinesl stát, který místní území kolonizoval). Jíte zde běžně rukama, to když vám k pálivé omáčce s vůni kari přinesou indický chléb nan, hůlkama, když si dáte smažené nudle v Chinatownu, anebo lžící a vidličkou, to, když vám na talíři přinesou vlastně cokoli jiného. Za náboženskými povinnostmi zajdete podle svého vyznání buď do kostela, mešity, anebo chrámu věnovanému hinduistickému, buddhistickému, či taoistickému božstvu. Svátky budou vaše děti slavit zřejmě jiné, nežli jejich spolužáci, a jestliže uvaříte vepřové, dost možná nebudete moct pozvat sousedy na návštěvu, stejně jako by možná nemohli pozvat oni vás, pokud by hodili na pánev flákotu hovězího.

img_8756

Ale ne vždy tomu tak bylo. Singapur založil svůj vlastní samostatný stát až v roce 1965 a začátky společného národnostního soužití nebyly vůbec růžové. Jednotlivá etnika se držela od těch ostatních dál, bydlela ve svých vlastních čtvrtích, děti posílala do svých škol, mámy nakupovaly v obchodech vlastněných “jejich” lidmi, doma-ve škole-na ulici se mluvilo výhradně jazykem předků. Angličtinu ovládalo jen pár nejvzdělanějších, komunikace napříč etniky vázla a napětí rostlo. Ke konci 60. let to pak vypuklo naplno a Číňani a Malajci si dali, co proto. Stát zasáhl – nastavil rasové kvóty ve školách a státním bydlení a angličtinu postavil na hlavní jazyk výuky. A to, co se zdálo nemyslitelné, najednou prostě nějak šlo.

img_8757

Dnes, 50 let po rasových incidentech, se podle průzkumů místní navzájem respektují, a to že si jejich dítě hraje s kamarádem jiné barvy pleti, tvaru očí, či náboženství, zdá se, nikomu nevadí. Když však přijde na politiku a sňatky dětí, mají i ti tolerantní Singapurci stále jisté výhrady a máma Číňanka bude v dobré polovině případů nést provdání dcery za muslimského Malajce jen velmi těžce. Avšak i toto tabu postupně padá, a zatímco před deseti lety bylo ze všech sňatků těch smíšených „jen“ 15%, v roce 2015 číslo vyskočilo na 22%.

img_8758

A na čem že teda stojí ta singapurská identita a existuje vůbec nějaká? Prý ano. Argumentů pro by se podle místních dalo najít nespočet. Prý stojí na ekonomickém úspěchu a tvrdé práci, na tom, že se zde jeden narodil, že vyrostl ve vysokých panelácích vlastněných státem, na jedinečném anglickém přízvuku tzv. “singlish” (singaporian English), na který se coby nemístní musíte pekelně soustředit, abyste z něj  vůbec něco chytili, na tom, že vám žvýkačky nic neříkají (obchody je tady neprodávají), na tom že v každodenní konverzaci prostřídáte několik jazyků, že si vážíte čistoty ulic, že při sebemenším přestupku sdílíte břímě hrozby nekřesťansky vysokých pokut, že jídlo a stolování považujete za národní sport a že značnou část svého volného času věnujete nakupování. A taky na tom, že přirozeně věříte, že i v diverzitě se dá najít jednota.

fines_make_us_singaporian

Malá Indie v Singaporu.

Čínský nový rok. Ulice se vyprázdnily, obchody zavřely. Singapore se stal tichým spícím městem. Jediným místem, které se má stále živě k životu, je čtvrť Little India. Nestihla jsem pořádně nakoupit a podle spolubydlících mi prý nezbývá jinak než vyrazit na jídlo právě tam. Tak jo.

První Indové připluli do Singaporu v roce 1819 společně se Sirem Rafflesem, důstojníkem Východoindické společnosti a britským otcem moderního Singapuru. 120 indických vojáků bylo Sirovi k ruce při podepisování smlouvy s malajskými sultány, díky které se stal onen dosud ještě zalesněný a prakticky netknutý kousek jižní Asie britským obchodním přístavem. Dnes tvoří indičtí Singapuřané 9,2% celkového obyvatelstva a jsou třetí největší místní etnickou skupinou.

img_8518

 

Ulice tady voní jinak, a nedá se říct, že každá z těch vůní je vůní příjemnou. Po ulicích se procházejí ženy v dlouhých indických šatech sárí, které se prý vážou kouzlem mně zcela nepochopitelným z jednoho prostého kusu látky. Některým z nich se na čelech blýská tečka zlaté či červené barvy, indické třetí oko. Mužům zde na obličeji přibyly výrazné kníry, za které by se ani Borat nestyděl. Průměrná barva pleti ztmavla o 10 odstínů.

saree

Uvaž si své sárí.

Obchody prodávají koření různých odstínů žluté a červené a živé květy navěšené na provázku jako náhrdelník. Květiny jsou oběti hinduistickým bohům, říkají. V bedýnkách před obchody je vystavena zelenina nepřeberných tvarů a barev. S bídou poznávám rajčata, a banány.

img_8521

Místní kosmetické salóny ženám kromě standardních procedur známých i nám v Evropě nabízí také odstranění chlupů na rukou z vrchní, či spodní strany a barvení vlasů hennou.

„Hello, barvíte tady i obočí?“

„Obočí?“, rozesměje se paní za pultem.

Rozesměju se s ní: „No jo, to jsem si mohla myslet, že s tímhle vy asi problém nemáte koukaje na 2 výrazné polokružnice černé barvy nad párem tmavých očí.“

img_8517

Nad hlavní ulicí jsou rozvěšeny ozdoby. Mezi květy stojí hrdě kráva s telátkem. Hinduisté.

Mezi Indy se proplétá pár Singapurců čínského původu. Asi taky nenakoupili dost jídla a jdou se někam najíst, říkám si, a až později si přečtu, že dnes Číňané tvoří tři čtvrtiny místních obyvatel. Na schodech sedí čínská holčička pomalovaná hennou a kapkou na čele. Místní náboženský a kulturní mix je prostě pecka.

img_8519

Opouštím hlavní třídu a pouštím se do postranních uliček. Písmo na vývěsních štítech obchodů nabírá jiných tvarů. Z ulic a posezení před restauračkami zmizely ženy. Muži si mě začínají zvláštně prohlížet. Že by toto byla ta část muslimských tamilů? Kdo ví. A už jsem zase na hlavní ulici a ztrácím se v národnostním mixu.

img_8461

Vegetariánský fastfood. Ani nemám hlad, jen si tady s nimi chci posedět a pozorovat ten mumraj národností, ras, náboženství. Objednávám si něco ze seznamu exotických názvů. Mohla bych se doptávat, ale nechci. Nechám se překvapit a paní v kšiltovce s nápisem „Amadan, vegetarian buffet since 1924″ přečtu, jak jen nejlépe dovedu, jeden z těch názvů, který se mi líbí nejvíce.

img_8516

Přisedávám si ke slečně s výraznou gestikulací a mobilem připlácnutým k uchu. Mile se na mě usměje a po dokončení hovoru se se mnou dá do řeči. Vychvaluje Česko do nebes. „Nádherná to země.“ Přikyvuji.

Slečna odchází a já sedím a tupě zírám kolem sebe. Muži v dlouhých sukních, ženy v sárích, některé v burkách, džíny, košile, kraťasy, dlouhé sukně, krátké sukně, číňani, indové, paní bílých vlasů podle přízvuku z Británie a já. Je tady všechno, všechno přispolu a všechno v pohodě. Tak proč u nás udělá takové halo jeden blbý leták z Lidlu?

Na stole mi přistane obří palačinka. Je zamotaná a uvnitř naplněná cibulí podušenou na kokosovém oleji a majdou z brambor. K tomu čtyři různě pálivé, různě barevné omáčky. Je to dobré. Sežeru to všechno a dalších deset minut zvládám jen těžce oddychovat.

Je čas posunout se dál. Začíná pršet. Schovávám se do místního mallu jména Mustafa. Kokosové oleje, léky značky Himalaja, mýdla s vůní santalového dřeva, pudry proti pocení, místo chipsů pražená cizrna, bělící krémy s nápisem “fair and happy” ve smyslu že být bílý znamená být taky šťastnější. Nevím.

Nakoupím, co potřebuji, a pro dnešek se s Malou Indií loučím. Pokračuju dále, do čínské čtvrti Chinatown.

img_8503

 

 

« Older Entries