Jak jsem kupovala plavky, aneb surfování za tým Amerika!

Když žijete v zemi, kde průměrná velikost oblečení je naše XXS, coby takový normální Evropan budete mít s jeho nákupem nutně problém. Když ještě ke všemu taková země postrádá kulturu chození na pláž či koupaliště a to, co právě že potřebujete sehnat, jsou plavky, bude Váš problém o poznání větší.

Byl pátek večer a já začala hledat plavky na svou nedělní surfovací premiéru. Když jsem dva roky zpátky v Pekingu nakupovala levné imitace světových značek, velikost, která mi byla tak akorát, byla XXL (doma mám normálně M). A protože Peking je na tom s průměrnou figurou tamějších slečen dost podobně jako Taipei a protože ani já se za ty dva poslední roky nijak výrazně nezměnila, věděla jsem, že mě srážeč sebevědomí v podobě nákupu XXL čeká nejspíš i tady. A tak tušíc, že sehnat rozumně vypadající plavky velikosti XXL bude – ostatně jako zřejmě kdekoli jinde – problém, jsem vyrazila na night-market. Ač oblečení je tam nepřeberně, s plavkama je to horší. Oni totiž  Číňani ani Taiwanci k móřu zrovna moc nechodí, a když už, tak zahaleni od hlavy až k patě aby neztratili nic ze své porcelánově bílé pleti. Takže prodej plavek, a to jakýchkoli, tady úplně moc nefrčí. A tak jsem bezradně chodila od stánku ke stánku, nevědouc jak říct plavky čínsky, všude předváděla plavání kraulem a přijímala odpověď “mei you” (nemáme) tak dlouho, až jsem na ten jeden jediný obchod se spodním prádlem a limitovanou sekcí plavek narazila. Po dlouhém přemítání, jsem jedny vybrala, zašla k prodavačce, ukázala na plavky, ukázala na sebe (to jako že chci svoji velikost). Odpovědí mi však bylo „one size“, neboli, jak prodavačka názorně předvedla natahujíc plavky do všech stran a úhlů, více velikostí není třeba neb plavky jsou přeci úplně univerzální zboží. A zřejmě i proto není třeba kabinek, neb plavky na Taiwanu padnou všem bez výjimky. Pochybujíc o tom, že bych taiwanskou univerzální velikost natáhla výš než nad kolena, jsem odešla domů a cestou důmala nad tím, jak moc nevhodné je surfovat ve spodním prádle.

Další den jsem se na doporučení kamarádek rozhodla vyzkoušet obchody západních značek. Ty, které tady ale jsou zastoupené, jsou především dost posh ála Louis Vuitton a tak podobně. Z těch pro normální lidi prý tak akorát Uniqlo a Zara. I vydám se hledat Uniqlo. Rozhodnu se jet na kole, ztratím se, nejsem schopna najít cestu, i přesto, že mám google maps v mobilu, připadám si jako největší debil, vezmu si taxi, řidiči říkám „shopping“. Po půl hodině bloumání hlavní shoppingovou třídou a ukazování nápisu Uniqlo náhodným kolemjdoucím, jsem tu Mekku mého sobotního odpoledne opravdu našla. Před první prodavačkou jsem ukázala už dobře nacvičeného kraula a její mei you mě málem přivádí k slzám (ano, trošku zveličuju). Je sobota šest večer, čeká mě večeře a kino s kamarády, zítra v 8:30 ráno odjíždím směr pláž a plavky stále nemám. Je třeba jednat rychle. Vracím se na night market ze včerejška, hledám ten jeden obchod s plavkama a oné prodavačce přesvědčené, že jejich plavky padnou všem a všude, pantomimou ukazuju, že můj zadek je asi o deset čísel větší než typický zadek místních slečen a že teda vážně ona jedna univerzální velikost není úplně pro mě. Slečna konečně chápavě pokývá hlavou a začne urputně hledat v zadních regálech, jestli by na mě, místního slona, něco našla. Našla. A já nevím, jestli se smát nebo brečet. Plavky mají bílý základ (a už za sucha jde vidět, že budou průhledné jak sviň), jsou poseté červenými a modrými hvězdami a nápisy America. Platím v přepočtu na naše 300 Kč a rozčarovaná celou tou krásou (ironie) svých nových plavek odcházím.

Valím domů, ať to dílo můžu vyzkoušet. Ráda bych samozřejmě viděla, jak v tom outifitu vypadám a jelikož jediné velké zrcadlo je ve výtahu, vydám se v plavkách do výtahu. Když najednou, někde mezi kontrolováním toho, že spodní díl má ten nejdivnější střih, co jsem kdy viděla, a toho, že díky tomu asi 300% push-up efektu mám prsa nacpané těsně pod bradou, se zavřou dveře a výtah se rozjede směrem dolů. Takže situace je následující. Já stojím v plavkách bosá ve výtahu a jedu dolů a ty čtyři poschodí přemýšlím, koho dole přivítám. Je to malá čínská babička, která očividně úplně nečekala, že ji dolů přijede něco bílého rosolovitého v plavkách s modro-červenýma hvězdama a nápisy america. Babi celá překvapená čeká, že vystoupím, což teda není úplně v mém plánu (já v prvé řadě vůbec nechtěla z toho čtvrtého patra dolů, že?), takže máme asi minutovou pauzu a ona pak, zřejmě trochu zmatená, nastupuje ke mně nejspíš přemýšlejíc nad tím, proč by někdo jen tak jezdil nahoru a dolů, kor ještě v plavkách. Atmosféra je napjatá, babi stojí mlčky, a mě pobavené celou tou absurdní situací cukají koutky. Babi vystoupí ve třetím patře a já ji řeknu čínsky na shledanou a spokojeně jedu zpátky do čtvrtého.

Mno, až na to jemné faux-pas a na to, že ty plavky jsou na mém těle fakt děs a hrůza, to byl veskrze úspěšný den. A vlastně co, stejně na sobě budu mít tričko a kraťasy, tak to plácání se kolem surfu za tým Amerika vlastně ani moc řešit nemusím.

Edit This